pondělí 13. února 2017

Pláč v Německu

Takže asi takhle přátelé. Máme únor. Možná jste si všimli, já moc ne, mně letěj dny jako z rychlíku. Pondělí, pátek, neděle a zase nanovo. Moc práce, moc věcí k posrání, moc přesčasů.

Sedím u sebe doma (konečně jsem se přestěhovala a i když po zaplacení nájmu nemám na jídlo, jsem nadšená) na gauči a chce se mi plakat. Sešlo se několik věcí. Moje nová smlouva, po který bych mohla třeba i jíst pravděpodobně nedopadne. Angela se jako hodně snaží nám cizincům pomoct, ale stejně musím říct, že tahle země pro cizince asi není. Moc byrokracie, moc pravidel, který neznáte a ani Němci neznají, moc sraček.

"Můj" Němec, jestli ho tak ještě vůbec můžu nazývat, toho jsem přes týden neviděla. A asi ho to vůbec netankuje. Mně se trochu stýská po teplu lidskýho těla, ale spávám teď s nahřívací lahví, tak mi to asi musí stačit.

V mým projektu mám teď vyhledávat literaturu, která neexistuje, ale můj šéf jí chce, tak ji prostě musím někde na web of science vyšťourat. Prostě musím. Prej.

Začíná mi chybět rodinka a svoji dovolenou jsem musela prozatím použít na učení se a konání B2 zkoušky z němčiny, kterou prostě MUSÍM udělat. Aha.

A taky moje nadřízená, která je pod šéfem, je pod hrozným tlakem od něj a přenáší to na mě a jsem ve stresu a smutná.

Dneska bych se měla jít opít, kamarádky jdou. Já jdu taky na chvíli, ale co vám mám povídat, zejtra vstávám ve 4.

Převlíkla jsem si povlečení, rozsvítila aromalampu, nepracuju a pouštím si veselé písně. A přesto se mi chce jen plakat. Což dělat nebudu, protože to přináší jen další trápení, rozmazaný šminky a tak.