pátek 15. února 2013

Nesmí-li se něco pokazit, tak se to pokazí. Známe.

Nazdar!

Jsem holka multifunkční, proto jsem si s přišedším volnem nesedla na zadek a makala jako stroj. Nekecám. Ne, kecám! Zvládla jsem asi jen tři důležitý věci, jinak jsem se válela s časopisy naučnými i lidovými (a tak jsem se zvládla dozvědět mnoho o budoucím využití hadího jedu v moderní medicíně i o trendech jaro / léto 2013) Z těch tří se mi podařilo (1.) domotat šálu do zdárného konce! Co to znamená, kromě toho, že mi nefouká na krk? Že jsem po dlouhé době zase zvládla něco dokončit, což znamená, že jsem buď dospěla (haha), nebo jsem prostě měla konečně čas na takovýhle (příjemný!) kraviny (tuším, že b je správně). U toho jsem se ale dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Že správná šála pro dospělého má mít 160 centimetrů (proč, to se mě neptejte, ale sedí to), že z pletení umí kromě palce velmi kvalitně bolet prsteníček (prsteníček, chápete?) a že nejsem zase tak nešikovná, jak se občas zdá (to, že jsem tento týden kýblem vody, se kterým jsem si nějakým omylem osudu hrála na hospodyňku vyplavila půl domácnosti, to se počítat nebude, je to doufám jasný). 

(2.) Vyslechla jsem volání konců svých vlasů po sebevraždě (vypadaly chudáci fakt bídně) a navštívila kadeřnictví. To je věc, ke který se musím často odhodlávat dýl, než bych musela. Sice mám vlasy asi o metr (rozuměj o pět cenťáků) kratší, ale každej den se před zrcadlem utěšuju, že to doroste. No, doroste, že jo. 

(3.) Zvládla jsem si konečně vyřídit papíry k povinné studijní praxi a i když mě to stálo nervy hodinovej (opravdu hodinovej) telefonát s oblastní nemocnicí, kde mě postupně popřepojovali na všechny oddělení, co snad mají (a to jsem prosila stále pořád dokola jen to jedno), dobrá věc se snad podařila a moje papíry konečně leží na stole panu děkanovi, kterej si pro jistotu (aby to bylo rychlejší) vzal volno, ale co už. Ledy se trochu pohly, tak snad nakonec kra odplave. 

Jinak vám chci říct, že Murphyho zákony stále platí, takže svět nekončí, točí se dál. Moje máma ztratila svůj oblíbenej stříbrnej prstýnek, hledali jsme ho všude, naši třikrát převrátili vzhůru nohama celou ložnici, vyklepávalo se všechno oblečení, deky, zametli jsme několikrát všechny podlahy, dokonce jsem se rozhodli (a ano, toto není pro otrlé duše) testovat štěniskův trus, s tím, že to URČITĚ spolknul. Domácnost byla vypulírovaná jak nikdy, ale prstýnek nikde. Můj táta mě teda třináctýho února honil po všech klenotnictvích maloměsta, abych s ním nějakej vybrala. Koupili jsme. Táta mámě valentýnsky předal, máma byla šťastná, že je pěknej a šla si na sebe vzít štěniskový venčící kalhoty. No, co čekáte. Cink. Má dva. Murphy žije!

A to je všechno milé děti. 

pátek 8. února 2013

Štrikujeme

Můj počítač začal o tomhle zkouškovém trošku zlobit. Teda zlobit. Malinko zpomalil, občas trochu víc vrněl a vrčel a nakonec se mu podařilo se jednou samo od sebe vypnout vprostřed práce stalkování velectěného spolužačstva na fejsbuku. Tak jsem ho po poslední zkoušce dala jednomu hodnému pánovi na generální revizi a celou dobu, co jsem počítač neměla, mě napadalo milion témat, o kterých bych vám chtěla napsat a už už jsem se těšila, až se ke mně počítač vrátí. Dneska přijel, zaplatila jsem sedm stovek (dejte mi někdo mokrej hadr na hlavu), projela bloglovin (jooo, jsem přece jen trochu závislák). Pak jsem rozklikla psaní příspěvků a od tý doby do editoru čumím a vůbec nevím, o čem jsem vám chtěla psát. Achjo. (Dejte mi někdo mokrej hadr na hlavu podruhý.)

Začalo mi "volno" a tak jsem se rozhodla hledat svoji v létě naivně rozháčkovanou čepici, že ji dokončím a hrdinně ji sem vyfotím. Nikde není, možná zůstala v Brně. Pustila jsem se do šály. Fotit ji sem nebudu, dokud nebude hotová, aby mi to nepřineslo smůlu (jako s tou čepicí). Umíte háčkovat? A plíst? Spousta lidí v mým věku to neumí (a říkám vám, u mojí babičky to byla nutnost, bez toho, aby jste to neuměli, jste si nemohli jít hrát do parku) a fakt se diví, že to vůbec zvládám, natož že se do toho dobrovolně pouštím.

Užívám si chleba. Možná vám chleba přijde jako úplně obyčejná věc, možná ne, zvlášť pokud jste třeba žili delší dobu v zahraničí. (Chleba bejvá to první jídlo, který Čechovi začne chybět.) Já miluju kvalitní chleba, a proto v Brně s okoralou chuděrou půlkou z Alberta, ve který jsou prej korýši nebo co (radši jsem to nikdy nečetla) nejsem nikdy moc spokojená. Co mám ale shánět, když tam na mě ve večerních nočních hodinách, když se šinu ze školy, nic jinýho nezbejvá? Teď si doma užívám nejkvalitnější chleba, chodím ho každej den osobně kupovat do jiný pekárny, kterou si zrovna vyberu, čuchám k němu, foukám na něj, dlouho ho žvýkám a bojím se, že půlenýho chudáka s korýšema už nedám.

No, kdo by byl před deseti lety řekl, že ta malá zlobivá holčička bude 8.2.2013 večer sedět u kompu, štrikovat šálu a sledovat crochet tutorials na youtube?

Majte se.