Je konec roku. No a co?

Stejně jako Mozart (vyslovujme prosím správně po německu Mócart) mohl říct, že jeho Pražané mu rozumějí (a měl recht), já stejně odvážně můžu tvrdit, že mi rozumí moji čtenáři. A proto je nezapomenu opominout poslední den roku. (Doufám, že až tohle postnu, budete všichni škytat jako blázni, haha.)

Z depky jsem se už trochu vyhrabala. Ježíšek mě nadělil tolik kosmetiky, že jsem musela chvíli zapřemýšlet, jestli se mi třeba nesnažil naznačit, že smrdím, ale prej ne, jen ví, že mám moc ráda Yves Rocher, tak mi tam zaskočil pro (hned) několik balíčků. Naložila jsem se do vany, bez šampaňskýho Moet, bez jahod, bez koňaku, ale za to hned několikrát v posledních dnech, a vyplavila ze sebe splíny. Teď jen doufám, že je čistička spodních vod nějak zvládne přefiltrovat.

Taky jsem udělala nákupní očistu od splínů ve slevách, který až tak levný nebyly, protože mi z mýho ubohýho účtu sebraly (přesně!) 2386 korun. Psycholog by byl levnější, ale zase by mi doma neleželo oblečení, o kterém už teď pokaždé, když ho uzřím ve skříni, vykřikuju, že vopravdu, ale vopravdu nevím, kam to budu nosit.

Návštěvy příbuzných byly letos obzvláště složité, protože jsem dorostla do věku, kdy moje drzé a kousavé připomínky začali brát vážně a ty jim začli vadit. Trochu mě štve, že je mám od patnácti a až teď přišla nějaká odezva, ale na druhou stranu díky za ní. Možná mě jen po těchhle vánocích všichni nenáviděj.

Nebudu si do příštího roku rozhodně slibovat, že se budu víc učit, víc sportovat, víc chodit ven, míň utrácet, míň dělat blbosti, míň pít a vůbec neponocovat. Co by to bylo bez toho všeho za život? Můj rozhodně ne.

Štěnisko je s námi už 6 měsíců. Vůbec už to není žádný štěnisko, ale skoro dospělej chlapák, kterej si čím dál tím víc dovoluje a zkouší, co mu projde (u mě všechno samozřejmě). Trochu se bojím, jak zvládne dnešní večer legálního pyromanství, ale pevně doufám, že s jeho flegma a laxní povahou, která vyžaduje jen žrádlo a občas trochu nějaký pozornosti to bude v pohodě.

No a já si jdu teď vytrhat šaolinskomnichovský obočí, umýt mastňáky a vůbec se nějak zkultivovat na večer. Protože PARTY HARD.

Příští rok, jo?

Černá listina

Jojo, vím, že jsem se odmlčela na neskutečně dlouhou dobu a že to není fér! Jenže mi nepřišlo ani trochu spravedlivý psát na vlastní blog, když jsem nestíhala číst ani ty ostatní...

Otočila jsem svůj život (mám bohužel jednou za čas tu potřebu) pěkně přes hlavičku v obrovským veletoči a do toho jsem se snažila udělat všechny zápočty a jednu zkoušku (což se mi kupodivu povedlo a já to doteď nechápu, protože to byla fakt jízda - v negativním slova smyslu). A jak se tady snažím lepit a letovat a zmenšit počet lidí, u kterejch jsem napsaná na černý listině, mám fakt chuť sedět v pyžamu s mastnejma vlasama na posteli, brečet a rvát si do pusy cukrovanou pracnu, ale my doma žádný cukroví nemáme, protože u nás se nepeče a babička neposlala. Dokonce už tady nemáme skoro ani žádný jídlo, protože jsme všechno snědli a vobchody jsou zavřený, aby prodavačky měly aspoň jednou do roka zaslouženej pokoj.

Měla bych se učit, ale nemám na to ani psychicky, ani fyzicky. Jdu si přečíst aspoň votázky, pro lepší pocit, rozumíme si.

A jak se máte vy?

Idiopatická léze - suspektní blbost

A máme tu prosinec, přátelé. Tesco na maloměstě vystavilo na odiv epesní koště a já žiju už dva dny představou, že z něj obrovské zlaté kouličky (baňky pro jižní Moravu) spadnou a budou dělat ten úža střepovitej zvuk. Venku je zima. Venčím v prvorepublikovém vaťáku. A tak se stalo, že jediný okamžiky dne, kdy mi není ani trochu zima jsou právě, když venčím.

Nedávno jsem v hospodě (kde se teď vyskytuju častěji, než je zdrávo) vedla filozofickou rozpravu o tom, jestli jsem věřící. A mluvila jsem tak dlouho, až všichni kolem radši zmizeli. Těžko říct takhle z hlavy. Byl tam ale pán, co mi vysvětlil, že věřící křesťan je každej, kdo slaví všechny svátky. A tak jsem vlastně skoro fanatik. Taky tak dopadnete, když budete nezdravě často chodit pít. A kromě toho se vám rozpadnou játra a bude vymalováno. Učení patoly na mě má prostě špatnej vliv, povšimněte si prosím.

Štěnisku je sedm měsíců. Všichni jsme mu tragicky u zadku. V pátek se mu podařilo chlapcům postávajícím v podroušeném stavu před nonstopem ukousnout konec bagety a s majonézou kolem celého čumáku si šmakoval. A to říkali v televizi, že by to ani pes nežral a v televizi nikdy nelžou, přece. Musela jsem chlapcům dát dvacku. Doufám, že ji nehodili do matů, ale myslím, že to udělali.

Docela mě zklamala Ada u Krause. Co na ni říkáte vy?

Musím letět. Čistěte si zuby, nečistěte si uši. A jezte ryby. Pak budete zdraví jako řípa. Zdar