Chudoba, bída, omrzliny

Když jsem před třema rokama (proboha to zní hrozně) poprvé opouštěla vody mého rodného přístavu a vyrážela poprvé na vejšku (protože už jsem byla velká holka, no ne), všichni mě vyprávěli, jak budu žvejkat suchý rohlíky a modlit se, abych za stovku dojela domů. Upřímně, nebála jsem se. Nejsem přeci blbá a spočítám si to. První týden se mi podařilo koupit si kalhoty a triko (protože byly prostě nejlepší – dneska už je tuším nenosím) a začal můj opravdový studentský život.

Rozpočet je našponovanej a návštěva sekáče vám z „fazolí s klobásou“ k obědu udělá fazole. Dva svetry vás donutí jíst týden tousty se sýrem a kečupem (protože kečup jste si koupili, když jste na tom dávno tomu byli finančně líp). Nejhorší na nakupování v sekáčích je totiž to, že když něco dobrýho zříte v normálním obchodě, můžete si tam pro to přijít i za měsíc, i za dva měsíce a za tři měsíce to obyčejně bude ve slevě za přijatelnou cenu. Když vám něco sedne v sekáči, jste v háji a musíte to brát hned, protože buď to skončí ve skříni jiné podobné chmatalky, což je prostě smolík pro vás, nebo si to oblíkne bezdomovkyně z hlavního nádraží, a to je vážně škoda.

Co se týče jídla, běhá vám v hlavě neustálý obraz fotky námořníků z kurdějema, a protože chcete mít ještě chvíli vlastní zuby (protože nemáte peníze na umělý přece), ládujete ovoce a zeleninu, na kterou máte. Což je standardně květák a brokolice a hrušky a jabka. Jabka si přivezte z domu, kupovat jabka z Itálie je to, čemu se u nás doma říká gaspyjáž. A tak snídáte jogurt s musli, které jste si odsypali na tajnáša doma s jabkem, kterej jste vočesali ze stromu, ze kterýho vám bylo výslovně zakázáno cokoli trhat. Pohoda, ne?

Každý dobrý skutek má být potrestán, takže když jsem naposledy dala pětikorunu mladíkovi vyhrávajícímu na Svoboďáku, byla to o dva dny přesně ta pětikoruna, která mi nestačila k zaplacení nákupu šamponu a musela jsem vytáhnout kartu. A to byla tragédie. Moje karta je sice o něco málo bohatší, než já, ale o moc to není. A musí zamazávat takový protivný položky, jako je třeba nájem, což jí dává dostatečně zabrat.

Navíc jsem na víkend v Brně. Jsem s tím v hejtu. Za prvý se to prodraží, za druhý začlo u nás na horách sněžit, štěnisko poprvé v životě uvidělo sníh a já u toho (opět!) nebyla. Taková já jsem psí máma. Táta mi popsal, jak je z toho v háji, neví, jestli do toho má šlapat, nebo ne. A taky neustále všude čuchá, protože nemůže najít svoje stopy. Nejsem u toho a stydím se.

Takže, kdybyste mi chtěli poslat finanční injekci, číslo účtu vám ráda sdělím. Bilance tohoto víkendu : 2 svetry ze sekáče.

Majte sa. 

Smutná pravda o jednom koťátku

Nikdy jsem nebyla takovej ten unášející se obdivovatel. Když mi táta poprvé v životě ukázal na horách, jak se rozevřou mraky, vy všechno vidíte a pak se pomalu zavřou (nevím jak se tomu teď přesně říká, je to nějaký okno), řekla jsem mu: "A co jako?". Táta málem upad a když si vyrovnal rovnováhu, začal se učit, že jeho dcera je o trochu větší drsňák, než čekal.

Stejně tak se odmalička neunáším barevným listím na podzim (taky s váma neustále jezdí vlakem/busem/mhádéčkem lidi, kteří civí z okna a telefonují babičce/tetičce/bůhvíkomu, jak je všechno to listí barevný a že je to nádhera). Je fajn, že je. Ráda se na něj podívám, ráda se v něm vyválím, ale standartně o tom nikomu netelefonuju. Hezký zážitky si buď uzamknu v sobě (a vzpomenu si na ně, až mi bude krušno), nebo je prostě tak neprožívám.

Horší to je z těma ošklivejma, ze kterejch se potřebuju vypovídat a zbavit se jich. Třeba když několik hodin křísíte kotě v hypotermii a když už to vypadá nadějně, kotě umře. A vám zbyde 8 hodin promeškaného času, o kterém víte, že nebyl promeškaný a malinký tělíčko, který vám nezbývá než zakopat kdesi vzadu na zahradě tak, aby se ho štěnisko nepokusilo dát si k svačině. Dost hrůza, povím vám. Alias naše sobota.

Poslední dobou nemám moc romantickou náladičku, takže už se neunáším vůbec ničím. Ani plným počtem bodů z nějaký písemky (to mi vždycky zvedlo tep). Jsem marná.

Jdu si dát teplej mošt se skořicí, abych třeba nasála aspoň trochu tý podzimní atmosféry. Jak se máte vy?

Herpesviry v mým trigeminovi!

Může mi někdo sakra okamžitě vysvětlit, proč se takové způsobné děvče, jako jsem já, vzbudilo s oparem??? Vím, že vás to nezajímá, ale nemám rýmu, nemám menstruaci (moje máma ale vždycky říká, že co není může být) a tudíž nevím, co ta nechutná hrouda na mým obličeji dělá. Ostatně jediný, co by za to mohlo moct je stres, ve kterým se necejtím být, i když moje pleť vypadá přibližně, jako kdyby mi bylo 13 a zároveň jsem měla zkouškový. Tak sakra jsem ve stresu, kterej nevnímám nebo co? Na bytě nemám ani herpesin, ani vektavir, ani blbej lékárenskej líh. Zajímá mě, co s tím budu dělat. Sundejte to ze mě, ale hned.

Včera jsem na popud B. a S. byla v sekáči a utratila jsem majlant. Jsem na sebe naštvaná, ani jsem se neměla za co odměnit, ale co už. Konečně jsem se opět po letech narvala do několika kalhot velikosti 38 a tak je, spolu s mými dvěma dalšími třicetiosmičkovým nákupy v létě potvrzeno, že opět patřím mezi třicítkový holky. Sorry všem čtyřícítkovejm, ale necítila jsem se mezi váma fajn. Dobrý je, že jsem pro to zázračný NAPROSTO nic neudělala, ani nehnula zadkem. Že by vážně ten stres? Radši se jdu nadlábnout, ať nemám vředy. Nechtěla bych teď vidět svoje nadledvinky... Vzkazuju jim: neprodukujte a buďte je v klídku!

Tento týden se mi podařilo už jednou epesně zaspat, takže se teď bojím budíku, kterej nezvoní, na rozdíl od mých běžných dní, kdy se bojívám budíku, co zvoní. Jsem proto schizofrenik? Přeludy zatím nevidím, díky za optání. Teda každopádně to předpokládám. Pokud ta nepříjemná paní ve stánku na noviny není přelud, je na světě něco divně. Když jsem tam včera šla, zeptala se mě: „Proč si zase kupujete Mladou frontu?“ Co na tohle chcete odpovědět.

I když mě tankujou výsledky krajskejch a senátních voleb a je jasný, že se mi moc nelíběj, o to víc mě štvou internetový články, komentáře a pláč z fejsbuku, kterej se po volbách vyrojily. Musela jsem si odplivnout, když jsem četla, jak se lidi navzájem osočují za to, co volil ten druhej. Budeme brečet, že zvítězila nedemokratická strana a chovat se kvůli tomu nedemokraticky? To je docela zajímavej postup. Jeden můj, od toho dne už bývalý fb „přítel“ (žádám český fb, aby to už konečně přejmenoval na známý, kámoš, nebo cokoli příhodnějšího), si dokonce vypsal seznam stran, jejichž voliči si k němu prý mají přijít pro facku. Tak tomu se říká opravdu paradox. Jo a ještě bych chtěla poprosit rádia, aby neustále nehráli Tomáš Kluse, je to klišé a patos a mně se z toho chce zvracet. 

Mějte se blaženě. 

Pracující lide!

Zprávy z domova mi jasně oznámily, že štěnisko dnes poprvé zvedlo nohu při čůrání, takže se oficiálně stalo ze štěniska psiskem. A já u toho nebyla. Cítím se, jak kdybych nebyla u prvního krůčku nebo slůvka svýho vlastního dítěte. Proč jsi to jen neudělal o den dřív? Úpěnlivě na to čekám už měsíc a půl. No nic, hlavně, že je zdravé, že. A navíc, pro mě je to navždy štěnisko, to je jako když sedmdesátiletá paní napomíná svoji padesátiletou dceru ve stylu „jak malýho fakana“ a ohrazuje se tím, že to je pořád její dítě. Kdybych měla deníček, zapíšu si tam tuto velkou událost. Taky už se mu podařilo vyrazit si poslední mlíčák, takže moje miminko bude co nevidět dospělé, kde je spravedlnost?

Včera jsem přátelé opustila brány (=dveře) našeho studentského kutlochu v půl sedmé ráno a doplazila jsem se v osm večer. (A to, že tam na mě ještě čekalo učení, to píšu radši do závorky.) Jela jsem přátelé intenzivně celý den s jednou krátkou pauzou na oběd. A teď mi říkejte, jak je na tom pracující lid špatně. (Jen tak mimochodem, když jsem odcházela, ležela moje pracující spolubydlící v posteli a když jsem přišla, tak opět ležela v posteli. A to prosím údajně byla na normální osmičce.) Ale dozvěděla jsem se tolik věcí a budu o tolik chytřejší, že mi začne padat hlava jako Velkýmu šéfovi. Například od teď vím, že když po mně někdo bude chtít sterilní hokejku, nemám strkat sportovní nářadí do autoklávu, ale stačí někde vyhrabat toto. A tak.

Je mi zima. To počasí mi to dělá naschvál. Já chtěla melancholickej podzim na pozadí modrobílýho nebe s padajícím listím a lehkým se choulením do svetru. LEHKÝM se choulením do svetru. Vím, že to první je jakžtakž splněno, ale neustálý nabalování se do dvou set vrstev mě už vážně nebaví. Hlavně vždycky přijdu na nějaký cviko, musím se celá vysvlíct, narvat svých pět set vrstev do nezamčitelný skříňky, vzít si plášť a pak se vrátit a zase na sebe v úzkým prostoru mezi dalšíma deseti lidma natahujícíma si rukávy rvát svých pět set vrstev. Nejhorší jsou cvika z chirdy, kde se musím vysvlíct z pěti set vrstev do bílých kalhot a trička. A oblíkat a svlíkat si kalhoty, v tom už jsem prohrávala soutěže ve škole, když se šlo na vycházku. (Nejvíc jsem nesnášela to zlo, když mě moje máma chtěla mít chic a dala mi sukni, protože navlíkání punčocháčů, s tím bojuji ze všeho úplně nejvíc.)

Už jsem zase chudá. V mojí peněžence leží dvoustovka na cestu domů a na účtě se mi spokojeně převaluje skoro nula. Kam všechny ty peníze zmizely? Vraťte mi je! Vždyť jsem si tento týden dala v kavárně jen jeden čaj. A to ta kavárna byla navíc ještě ke všemu školní. 

No nic, jdu si sbalit svých pět švestek a mazat zase do školy. Není čas ztrácet přednášky. 

Víkend byl nabitý! Týden bude (bohužel) opět nabitý víc.

Tak jsme si v sobotu sbalili velikánský obnos peněz a vydali se na dalekou cestu na Náš chov. Můj tatínek zklamal a nekoupil si ani bejčka, ani kravičku, dokonce ani kozu, či ovci (i když na ovce zálibně pokukoval, pást si ovce kdesi v tichu, dojit si je a vyrábět sýry by byl ani jeho sen). Dokonce ani králíka si nesbalil do kabely jako dědové všude okolo. Přivezli jsme si (nudně) pouze cibulky tulipánů a narcisů, který se brzo budou sázet. Ty tulipány maj mít bledě modrou barvu bez použití inkoustu (a říkám vám, jestli ji nebudou mít, budu fakt naštvaná) a narcisy maj vypadat jako astra. Tohle mě fakt baví, narcis vypadající jako narcis je nuda, ale narcis vypadající jako astra, nebo astra vypadající jako narcis, to má grády, uznejte sami.

Při obědě v místním pomalém fast food stánku nás dědeček s babičkou krmící čtyřletou vnučku hranolkama s kečupem (přiznám se, neudržela jsem se a protáčela panenky) vyhodnotil jako manželský (milenecký?) pár a byli z nás trochu pohoršeni, což se nebáli dát najevo. Moc jsem to nepochopila, možná já vypadám tak staře, nebo táta vypadá tak mladě, nebo je dnešní svět tak pokroucenej, že dvacetiletý holky choděj s pánama o třicet a víc let staršíma, každopádně to bylo zajímavý.

Když jsme přijeli, myslela jsem, že mi upadnou nohy a natáhnout se do vany vypadalo jako dobrej nápad. Štěnisko to ale vyhodnotilo jinak a tak jsem se s ním vydala na výpravu. Naivně jsem si myslela, že když mám světlého psa, tak ho ve tmě uvidím. Neviděla jsem. Taky jsem si myslela, že se skoro půlroční štěně bude ve tmě bát a bude se mě držet. Nebálo se. A vrcholem mojí naivity byla představa, že si bude myslet, že já ho bez problémů vidím. Věděl, že ho nevidím a nejvíc se mi schovával, dělal na mě triky a vyskakoval na mě ze zálohy. U toho na sebe nasbíral milion lopuchů. A tak nastala fáze: Kterak štěnisko poznalo, co to je bodlák. Při vyčesávání mě pokousalo, kňučelo, brečelo a vztekalo se. Naprosto nechápalo, kde se to na něm vzalo. Myslím, že příchody z procházek teď s ním budou o to veselejší.

Nedali mi neustálé narážky na člověka jménem Ornella Štiková v denním tisku, na blozích (např. i na 1000 věcí, co mě serou) a usoudila jsem, že B. bude vědět o koho jde a dotazovala se jí na to. Tak už vím, kdo je Ornella Štiková a říkám vám, asi bych žila i bez toho. Není nad to si zbytečně rozšířit obzor a pamatovat si další kravinu, která mi akorát uzme pár neuronů.

Moje máma celou neděli pobíhala po domě a vykřikovala, že v pondělí mají být tři stupně. Ležím teď v posteli, měla bych se zvednout a vydat se do školy, ale mám trochu strach, jak to tam teda ve skutečnosti vypadá. Pokud umrznu cestou, měla jsem vás ráda. Ráno jsem si stihla vytrhat obočí, což byl můj jediný rest po víkendu. Vzhledem k tomu, že byl fakt nabitej, jsem na sebe pyšná. Moje managerování vlastního času dosáhlo dokonalosti. Jsem například schopná číst si skripta z farmakologie a vařit u toho telecí. Nebo lakovat mámě nehty a nechat si od ní předčítat skripta z imunologie. Došla jsem i k tomu, že jsem vytáhla bratrův starý držák na noty (hrával na klarinet) a postavila si ho před žehlící prkno. Dokonalé! Přijdu si trochu jako blázen. Ale do vany, ani na záchod to zatím nenosím, takže v pořádku.

Krásný týden všem. Vykročte pravou!

Pátek, vy-víte-koho svátek

Tak tu máme pátek. Kdo vymyslel, že i v pátek budu muset vstávat na sedmou? Moje zmatenost při balení neznala mezí. Něco jsem bez ladu a skladu nahrnula do krosny a vyrazila. Když jsem v půlce cesty zjistila, že nemám sešit ani na jeden ze dvou předmětů, kam právě mířím, mohla jsem se jen bít do hlavy. Na imunologii už bylo ale nad slunce jasné, že nemám ani plášť (dutost mojí hlavy někdy nezná mezí) a musela jsem se trapně kát před naší paní (slečnou?) cvičící. Ta si ho ale zrovna zapomněla taky, tak jsem čočkovou nedostala. Výjimečně.

Taky jsem usoudila, že jsem si na bytě zapomněla nabíječku na noťas (věc, bez které se víkend nedá nazvat víkendem) a mobilem naháněla A. ať ji tam někde uloví. Nabíječka samozřejmě dávno oxidovala v mojí krosně. Dala jsem si ji tam večer s tím, že ráno bych ji zapomněla. (Když zrovna vyvoraně nenarážím do futer s vytřeštěnýma očima snažícíma se zaostřit v ranní tmě, jsem docela lucidní, ne?)

Ve vlaku jsem jela s týpkem, co měl trvalou. TRVALOU chápete to? Vypadal jako Peter Nagy, když měl fakt špatnej den. Původně jsem si myslela, že je to určitě cizinec a důležitě se ho anglicky ptala, jestli má v tom kupé místo. Anglicky mi samozřejmě odpověděl, přestože to byl Čech jako poleno (což jsem zjistila záhy) a já jsem musela celej zbytek cesty nechutně předstírat, že blíž, než v Maďarsku jsem se rozhodně nenarodila. Průvodčí opět nepřišla. Vím, že až si příště s tím, že už jsem dvakrát zbytečně vyhodila 68 korun, nekoupím lístek, přijde a budu platit ještě pokutu.

Koupila jsem si za dost nekřesťanský peníze učebnici na němčinu. Po nákupu jsem se trochu klepala, že s obsahem svý peněženky, kterej mi potom zbyl, nedojedu domů. No, co vám budu povídat, jen sa trela, chybaly milimetry, ale dojela jsem. Horší je, že ten jazyk už teď asi fakt nezvládám. Po první lekci. Jak jsem odcházela po první hodině nadšená, když jsem otevřela cvičení, co máme vyplnit za domácí úkol, málem to se mnou švihlo. Mám pocit, že ten jazyk má asi tak dvakrát větší obsah souhlásek, než čeština. A všechny jejich samohlásky (když už se tam uvolej nějaký prsknout) jsou éčka. Mám pocit, že ty slova vypadaj nějak takhle : Retegeetersgspgeeqwerz. A přečíst to je pro mě dost oříšek. Říct „Wý hajsn zý“ je pro mě strašný. Mám furt tendence říct „Wý hajzn zý“, nebo „Wý hajsn sý“. Jak prostě můžete tak rychle říct za sebou s a z? Nemožné. Ale budu se snažit. (Taktně nedodávám, že slovo průvodkyně v první lekci jsem hned zavrhla. Psát to sem nebudu, kdo má zájem, nechť si vyhledá.)

No a teď mě omluvte, jdu zničit nějakou smrkovou monokulturu potištěním milionem materiálů do školy. Tschüss.

Bejci, germáni a plíny

Nezbývá mi říct, než : Děcka!

V pondělí se mě rozhodly moje pleny (ne, nebojte, netrpím žádnou inkontinencí, myslela jsem tyhle pleny) zbojkotovat a šílenou bolestí mě zahnaly do postele už v půl deváté. (Touto krátkou větou jste se dozvěděli jedno ze základních medicínských poznání, že mozek nikdy nebolí, bolí jen jeho obaly. Buďte rádi, že to víte, možná vám to k ničemu nebude, ale aspoň s tím můžete machrovat.) Myslela jsem si, že mi hlavu zevnitř čtvrtí permoník a že se mi rozletí a vypadne mi mozek na podlahu. Otázka je, jestli by to byla škoda. Každopádně jsem se rozhodla to neriskovat a s mokrou plínou (tentokrát již vopravdickou, ne ale žádnou pemprskou, ale poctivou látkovou bez sucháčů) jsem zalehla do postele. Po 12 hodinách ve škole se možná není co divit. Ráno jsem vyskotačila jako rybička. Dvanáct hodin spánku po dvanácti hodinách práce je strašně osvěžující záležitost, nevěřili byste tomu.

Byla jsem na první hodině němčiny. Lektorka se mi zatím více, než líbí. Moji spolužáci jsou naštěstí všichni OPRAVDU začátečníci, někteří dokonce i s cizím jazykem. Po první hodině si přijdu jako Maxi kong. Moc dlouho mi to ale nevydrží, protože hodiny mě čekají i přes celé zimní a letní zkouškový, a to (promiňte, paní lektorko) na němčinu nebudou myšlenky. Nicméně na lekce chodí jedna paninka, kterou jsem chtěla praštit tupým předmětem už tuto první hodinu, a to jsem člověk povětšinou snášenlivej, mírnej a hodnej. Teda minimálně si to o sobě myslím. Haha. Už se umím představit a říct odkud jsem. Vše, co jsem od první lekce čekala!

S B. se o přednáškách bavíme focením a sepisováním lidí, co spí. Jsme škodolibý mrchy, že jo? Musíme si teď hlavně dát bacha, abysme neklimbly, protože oni by nám to vrátili. Zaznamenány jsou neuvěřitelný věci. Chápete, proč někteří lidi chodí na přednášky svačit a spát? Chápu, že se stane, že usnete, protože jste vyčerpaní, to se holt stane každýmu. (Ale vypadá to srandovně, takže fotit si to je neškodná zábava). Ale proč si tam někteří nosí opulentní oběd, který si přímo před zraky člověka, který se nám snaží něco vysvětlit, zasouvají hluboko do hrdla, to nepochopím nikdy.

Můj seznam, co mám udělat o víkendu do školy, se povážlivě prodloužil. A to prosím pojedu v sobotu na chovatelskou výstavu, protože si tam přeje jet můj drahý otec. Nevím, jestli si koupí bejčka, každopádně bych zde chtěla zdůraznit, že býci nedojí (občas člověk potká lidi, co si to myslí, tak jen tak na okraj, nemyslím si, že jste negramoti, nebojte). Na takovéhle zábavy si musím najít čas. To kdybyste někdo nechápal, proč jsem ve skluzu

.

Jdu se naládovat prázdnýma kaloriema bábovky a lehnout si k učení. To se prý nejlépe tráví, říkají výživoví poradci.