Report z prvního (a naštěstí hned prodlouženého) víkendu smrtícího semestru.

Kdyby dnes někdo natočil takovou nějakou vysokoškolskou Cestu do hlubin študákovy duše (konkrétně třeba z naší školy), nikdo by se na to nedíval, protože by to byl zmar a tragédie. Všichni si furt stěžujeme, zaděláváme si na žaludeční vředy a pijeme velké množství kávy nevalné kvality.

Odjezd z Brna doprovázela apokalypsa jménem prodloužený víkend. Vybojovala jsem si v nikdy nekončících frontách lístek za 68 korun a průvodčí si sprostě nepřišel. Mohla jsem je taky hodit z okna, nebo dát tomu milému žebrákovi, který chce na všechny kolemjdoucí šahat a já se bavím, jak zděšeně couvají. Jsem škodolibá a zlá. Bič na mě. V Český Třebový na nádraží jsem musela pobývat půlhodinu s „čajem“ z automatu, kterej chutnal jako žampiony. Vopravdu. Autobusem se mnou potom jelo celkem 8 lidí, z nichž šest bylo pod vlivem nějakých omamných látek. Cítila jsem se fakt bezpečně. Naproti mi přišlo štěnisko (nikoli samo, nebojte) a podařilo se mu porazit paní, která vystupovala přede mnou. Fakt sorry. Počůralo mi nohy a jasně mi naznačilo, že jestli hodlám ještě někdy odjet, hodlá mi v tom silou svých neuvěřitelných dvanácti kil (dá se takhle rychle hubnout, když se dá takhle rychle přibírat???), drápů a zubů zabránit. Myslím, že tuší, že na neděli na něj šiju nějakou boudu a má se na pozoru. Má teď nějaký konflikty se sousedovic psy, ale rozhodl se kvůli mě válečné tažení na víkend pozastavit. Cítím se táááák důležitá.

Místo pečlivého studia farmakologie na test, které jsem si naplánovala do diáře, jsem skoro celý sváteční den prospala a myslím, že Václavovi by to nevadilo (Boleslavovi možná jo, ale ten do toho nemá co kecat, když je bratrovrah). Chtěla jsem se Vaška zeptat na dvacetikoruně, ale obsah mé peněženky tvoří pár bezcenných kartiček a šest korun, tak jsem ani neměla možnost. Sousedovic děti vylezly na zahradu a vytrvale ječí a honí se s jejich dalmatinem. Jsou u toho nejvíc nabalený a Tomášek si dneska samozřejmě počůral celý punčocháče. Byla z toho taková aféra, že mě to probudilo přes zavřený okno. Došla jsem k závěru, že chodit ven je zbytečná provokace mojí termoregulace a radši si udělala zázvorovej čaj (zázvor moc nemusím). Štěnisko ale s tímhle názorem nesouhlasilo a donutilo mě opustit bezpečné hradby domova a vydat se do větrem bičovaného pole (jo, na horách už fouká severák, koně vypadaj jako medvědi, myslím, že zima bude krutá). Skamarádil se tam s několika příslušníky svého druhu a dokonce i s jedním svého plemene. Sláva to byla veliká, ale panička (=já) byla pěkně trapná a vůbec ji nebavilo koukat na hrající si psy, když ji z nosu crčí jakási tekutina a tváře a uši má červené. Příště až s ním někam půjdu, vezmu si rukavice a bylinkové thé do takové té posh hrnkotermosky, kterou teď všichni někam tahaj (a to, že já ji nemám, je věc vedlejší). Jediná zajímavá a pozitivní zpráva z té vycházky je, že děti si pouštěly draka. Pozitivní na tom je, že tahle zábavička malou populaci ještě nepřešla a zajímavý na tom je, že jim lítal. Můj se nikdy nevznes, nebo šel okmažitě k zemi. Jedinej, kterej se kdy vznes a letěl skončil v elektrickým vedení.

Jdu spát a pod polštář si dám tu farmu. Pomůže to, že jo?

Jubilejní 80. a zároveň zhroucený článek.

Jsem v hysteráku. A to nám začíná teprve čtvrtý den. Utratila jsem 2700, z toho 2000, který mi moje máma dala na tu krásnou koženou kabelku, kterou si prej mám koupit za všechny složené zkoušky. Díky. Jestli se ptáte za co, jsou to skripta nepůjčitelná v knihovně, bílé kalhoty a boty a šicí potřeby (nikoli na sešívání kalhot). No prostě chápejte.  Taky jsem za tyhle věci utratila i 700, co jsem si vydělala s miloučkým panem Mirkem, kterej střílel špunty z šampíčka do lidí. Dejte mi mokrej hadr na hlavu!

Ve škole jsem od sedmi do sedmi od nevidím do nevidím. Dělá mi dost problém udržet oči ve střehu, začnu si nosit sirky (nemůže mi to probodnout očnice?). Dva dny po sobě už jsem šla spát brzo. Jednou v devět a jednou o půl devátý. Pro mě věc více, než nezvyklá. Padá mi hlava. Intenzívní promazávání mojí pleti aknestopem  vůbec nepomáhá a vypadám jak třináctka po první menstruaci. (O tom, jak vypadá moje ofina, se laskavě nebudeme ani zmiňovat.) Nestíhám číst žádný blogy, noviny, ani časopisy, takže kdybych byla mimo obraz, upozorněte mě prosím na důležité události v komentářích. Jediný, co stíhám je obden zamávat štěnisku na skajpu. Už u toho zničilo mámě novou klávesnici. Ten pes není jenom psem. Je to i drůbež, protože nekňučí, ale kdáká. Kdo má zájem, přijeďte si poslechnout. A včera prej našel klubíčko vlny a v největším nadšení s ním běhal po zahradě. On je prostě i kotě. Tři v jednom, proč ne.

Už máme nahlášeno milion zabijáckých testů, z čehož dva jsou příští týden. Jeden z pár stránek o ničem, nicméně druhej z dvaceti stránek latinský gramatiky a terminologie, kterou už jsem několikrát za svůj život stačila zapomenout. Už mě vůbec nehřeje ten zápočet v indexu. Nemám ho chodit vrátit, že ne?

Majte sa a flákejte sa. 

Kachna. A pak čau.

Tak a je to tady. Maminka s tatínkem mi k obědu naservírovali kachýnku s bramborovým knedlíčkem (po vzoru meníčko a polívčička) a s mírně radostným úsměvem na tváři mě opět vykopnou do velkého světa jménem B(u)r(a)no(v). (Ten vošklivej vztah k Brnu mi odpusťte, je to důsledek naší velmi kvalitní brigádky s panem Mirkem a dalšími. Ono mě to zase přejde.)

Říká se, že si máte na nové období vždycky koupit něco nového. Tak jsem si řekla proč ne a na nový (a dle rozvrhu zjevně megašťavnatý) semestr jsem se vybavila dobře (posuďte sami):
Aknestop 2 ks (jo, ten bude potřeba)
Šampon na mastné vlasy 500 ml (ten bude potřeba možná ještě víc)
Krém na staré ruce 1 ks (umíte nějak inteligentně do češtiny přeložit antiejdžing?)
Pastelky 12 ks (po tom, co přišla hláška z parazitologie, že budeme potřebovat i růžovou i oranžovou i fialovou a já prohlídla svoje pastelkový torzo, musela jsem tento nákup uskutečnit... nevím, kam se to všechno podělo, protože úplně až úplně* jsem za svůj život vymalovala jen červenou a modrou, což doufám, nic nevypovídá o mé psychice - a kdyby jo, neříkejte mi to, co se týče mé psychiky radši žiju ve sladké nevědomosti)
Penál 3 ks (mám velkou spotřebu - ztrácím, rozbíjím,...)
Zvýrazňovače 6 ks (nějak se začít musí, po posledním zkouškovým jsem /co se týče zvýrazňovačů!/ trochu vyprahlá, zato mám doma stále 3 balení fixek Koh-i-noor, z nichž je pouze jedno otevřené)
Náplně do propisky 5 ks (mám velkou spotřebu, rukou píšu asi tak často jako průměrnej středověkej písař o dovolené)
Náhradní náplň papírů 3 ks po 100 papírech (to souvisí s mým hysterickým písařstvím)
Eurofolie 2 ks po 100 deskách (to se vždycky hodí)
Kokyna 1 balení (abych se nerozbrečela hned první přednášku).

Neustále se mě někdo ptá, jestli se těším nebo ne. Co to je za blbou módu. Na takový věci je dovoleno ptát se pouze budoucích prvňáčků, a to až v době, kdy už mají doma tašku aktovku. Tu by jim ale neměl nosit Ježíšek, to je nejvíc divná věc na světě, protože dostat v prosinci tašku a devět měsíců napjatě čekat, trochu se bát a trochu se těšit, je podle mě pro pěti až šestiletý dítě takovej stres, že se mu v klídku může spustit trias poplachové reakce a co pak s ním, až bude úplně vyřízený? (Toho si taky nevšímejte, snažila jsem se dnes ráno ještě si něco rychle načíst, ale bylo to dost hektický a trochu jsem se z toho zbláznila.)

Taky jsem se konečně rozhodla, že dokončím tu před lety rozháčkovanou čepici. Když jsem ji konečně vybalila z krabice a uviděla tu neumně slátanou řadu krátkých a dlouhých sloupků, musela jsem to všechno ihned v naprostým hysteráku vypárat a začít znovu. Abych se trochu motivovala, rozhodla jsem se, že sem budu přidávat stadium pokroku. Abyste viděli, jak na tom jsem. Takže od dnešního rána asi takhle:

No a to je asi tak všechno. Já teď jdu freneticky pobíhat a hrnout věci do krosny. Doufám, že jich půlku nezapomenu. Majte sa.

* Takto nás jednou navigoval jeden hodně opilej pán... Kupodivu jsme došli správně. Tak na něj teď v dobách těžkého chlastostopu myslím.

Cesta z města (do maloměsta)

Jsem blbá. Když jsem trapně předesílala, že příští příspěveček už bude ze študijních škamen, vůbec mě nenapadlo, jak šílená bude ještě moje cesta domů.

Takže tedy. Pršelo. Což by za normálních okolností vůbec nebyl problém, kdyby se to nepropojilo s několika dalšími detaily. Neměla jsem platící šalinkartu (pro neBrňany tramvajenku, ale tak se tomu tady OPRAVDU neříká ani na dopravním podniku), ani drobné do automatu, takže jsem MUSELA jít pěšky. Neměla jsem v Brně nepromokavé boty. Neměla jsem v Brně nepromokavou bundu. Táhla jsem nejtěžší tašku na světě. Většinu cesty to bylo docela v pohodě. Ale sejít v klouzavejch Converskách mokrý ošlapaný dlaždice ve směru z kopce dolů mě stálo hodně úsilí (pro Brňany a Brna znalé Masarykova kolem KFC k hlavasu). Dvakrát už to vypadalo, že si vážně dám na držku, ale vždycky jsem to nějakou efektní pózičkou (nohy široko od sebe a ruce rozhodit ve stylu poprvé-v-životě-stojím-na-snowboardu nějak zvládla). Na nádraží jsem přišla asi minutu před odjezdem vlaku a paní za okýnkem mě neváhala poučit, že jsem mokrá jako myš. Děkuju, nestačila jsem si všimnout, že mi voda z ofiny crčí na lístek.

Do vlaku jsem se nasoukala na třetí pokus – to když máte tašku širší než dveře. Proti mně si sednul nějakej Briťák a jelo se. Že to byl Briťák vím naprosto přesně, vočekovala jsem mu to v pasu, se kterým si neustále hrál. Sice nevím, co tam hledal za štěstí, ale aspoň jsem mohla vyšpiónovat jeho národnost (tohle mě naučila B.). Po pěti minutách jízdy se mě zeptal, jestli se může ve vlaku pít pivo. Kladnou vodpovědí jsem ho dost vyděsila. Takže jsem potom třikrát vykřikla ajsvér. Na třetí přísahu jsem si i volízla dva prsty. Koukal na mě jak zjara a začal mlet něco vo prohibici. Vůbec jsem nevěděla, jak se řekne tvrdej chlast nebo kořalka anglicky. Takže jsem mlela něco vo destilejts a upřímně doufala, že takový slovo v angličtině existuje a nebalamutím ho (historku vo Japoncích, Italech a máku jsem už tady určitě někdy vyprávěla). Kdyby vás to zajímalo, takový slovo samozřejmě neexistuje. Votevřel si Kozla a začal se mě ptát, jak se z Prahy, kam se vlak šinul, dostane do Německa, v kolik mu to kam jede. Řekla jsem mu, ať se zeptá průvodčího, až přijde. Valil na mě oči snad víc, než ohledně alkoholového liberalismu českého veřejného prostoru. A ještě víc valil oči, když mu průvodčí kvalitně (a hlavně anglicky) poradil. Čekala jsem nějakou klasickou jobovku, jestli máme v Česku taky mikrovlnky, ale nepřišlo to. (Hned bych mu řekla, že tu má pračku každá rodina. To když jsme řekli ve Francii, hned přestali mít představy o zavostalejch východniarech, protože u nich maj pračku fakt jen největší boháči a ostatní perou v takovejch těch prádelnách, co znáte z americkejch romanťáren).

V Český Třebový jsem zavolala své drahé mamince, že na mě má počkat s obědem (strašně nerada jím sama), protože jízdní řády hlásí, že bych se na prahu rodného hnízda měla objevit v jednu hodinu. Bohužel se tak nestalo, protože řidička za volantem autobusu je fakt průser (feministky smlsněte si jako vždy). Vyjeli jsme na výletní jízdu. V obci jsme jeli 30, kde byla sedmdesátka přidali jsme na padesátku, a když jsme se mezi obcema šinuli asi tak 60 a na zákazu předjíždění nás předjížděla všechna za náma se šinoucí auta, nějakej pán to nevydržel a šel paní slušně upozornit, že autobus může jet maximální rychlostí 100 kilometrů za hodinu, zde je povolená devadesátka, takže na tom tachometru prostě něco nesedí. Bohužel nesetkalo se to s úspěchem, takže když jsem ve tři čtvrtě na dvě vystupovala z autobusu, byla jsem ve vážné obavě (a jak se později ukázalo velmi oprávněné), že moje drahá máť už má plnej žaludek. Musela jsem jíst sama a beztak mi z toho teď chybí serotonin, nebo tak něco.

Asi si po šesti letech výkřiků, že „nejsem z cukru“ a „nebudu to s sebou tahat, beztak to někde zapomenu“ zakoupím deštník. Co?

Na gymplu jsme vypadali všichni trapně!

Kamarádíčkové! Včera jsem se opět upsala ústavu, že tam budu chodit, nic než chodit a k tomu mi dopomáhej Bůh. Taky jsem na náš studentský privát nakoupila 16 rolí toaletního papíru a 2 půllitrová balení tekutého mýdla, protože tohle buď tajně užírá některá z mých spolubydlících, nebo nějakej skřítek – mizí to nadzvukovou rychlostí. (Doufám, že tahle dávka – nikoli ironie - vydrží aspoň chvíli.) Vystála jsem standardně nepříjemné fronty na dopravním podniku, kde se o mě pokusily mrákoty, když mi paní za přepážkou oznámila, že moje karta nelze načíst a mám se sbalit a táhnout, ale naštěstí to byl krátký výpadek JEJICH systému, protože najednou se to stalo na všech přepážkách. Po chvíli se to umoudřilo a já byla skoro až šťastná, že se z mýho účtu ztratila ta horentní suma (možná to takhle adrenalinový dělaj, abyste jim ty peníze dali radši).

Večer na nás B. přichystala brigádku a řeknu vám, někdy je dobrý vyrazit mezi lidi takhle „pracovně“. Já jsem byla vychovávána v duchu, že i nejposlednější uklízečka je důležitá, protože když ten záchod neuklidí, asi se mi nebude líbit konat tam potřebu. Ale je vidět, že někteří lidi v tomhle kovaní nejsou, takže jakmile vypadáte (či dokonce jste) hosteska, chovají se k vám velmi zajímavě, buď že jste absolutní nula (a záhadně vás odignorují), nebo dělají velmi vtipné vtipy, nebo vás považují za největší póvl, kterej jim ale stojí za to sjet kritickým okem. Potkaly jsme zajímavé lidi, například pana Mirka, kterej neváhal šampaňské otvírat tak frístajlově, že málem pozabíjel klienty, takže jsme jim musely věnovat o to širší a upřímnější (haha) americké úsměvy. Ale co student na začátku roku pro prachy neudělá, že?

No a dneska ráno jsem zkontrolovala, proč sem vlastně chodíte a našla neuvěřitelné věci!

Co k tomu říct? Že můj blog je asi až moc o škole. A od příštího týden bude ještě víc (haha). 

Hláška "anatomii se nikdy nenaučím" vyšla z mých osobních úst fakt jen párkrát (u biochemie byl počet vyslovení několikanásobně vyšší). A doporučuji prostě nevěšet hlavu. Anatomie není žádná velká věda, prostě něco nějak je, moc nemusíte přemýšlet proč (oni vám to ve škole rádi řeknou, případně je celkem jednoduché na to přijít) a tak, jak to leží a běží se to prostě musíte naučit. Jo, je to šprtací předmět, ale nic nepřekonatelnýho. 

"Bréca" mě stále baví. Tatínkovo úsloví a jak často se vyskytuje v internetovém vyhledávači. 

"Fyziologie lf muni protkoly"- to mě skoro až nakrklo. Jen si ty protokoly dělejte holomci pěkně sami, aspoň se tím něco naučíte. Je to vopruz, ale má to svůj smysl. 

"Histola", tu hledáte taky často. Možná je to tím, že i mé skromné já docela potrápila, ale radím vám, nedejte se jako já a poražte ji na hlavu. 

A příště už asi ze školních lavic!

Speciál(ně) o štěnisku

Tak dnes je to přesně 3 měsíce, co jsem si domů přivezla malou chlupatou kouličku plnou rezavejch chlupů, která vážila 2,75 kilo, pořád někde padala, ušla maximálně tři kroky a kousala všechno, na co se jí podařilo dosáhnout. Start v domácnosti neměla úplně jednoduchej, protože den po jejím příjezdu nás opustila naše milovaná patnáct let hýčkaná feňule, ale koulička se nedala a mýho plačícího tátu, kterej zády k světu dělal, že nepláče, zatahala zubama za nohavici, vyčurala se mu na ponožku a bylo po breku. Jména má různá, od svého psím křtem získaného po „pocem“, „říkám-ti-pocem-už-ale“, „nepleť-se“, „ani-se-neopovažuj“, „okamžitě-to-pusť“ a poslední dobou naštěstí (!) stále řidčeji a řidčeji „au-nekousej-mě-ty-mrcho“. Dnes je to obrovská koule rezavejch chlupů, která má těch kilo 11, běhá šíleným tryskem, je obratná, houževnatá, miluje dlouhé procházky a žere jako průměrnej Otesánek.

Průšvihů má na kontě štěnisko nesčetně, od těch obyčejnejch o kterých se můžete dočíst v Dášence, až po typicky štěniskové. Kupříkladu se mu podařilo sežrat jedovatej tis, otravovat vosu tak dlouho, až mu dala žihadlo do ucha, vypít jarovou vodu, vytahat tátovi hmoždinky ze zdi, rozkousat veterinářův fonendoskop („Ále, to nechte, já jsem tuhle přemejšlel, že si koupím novej!“) a teploměr („Ten byste teda zaplatit mohli!“), zničit dvě klávesnice, sníst kočičí žrádlo (několikrát), provlíknout se pod plotem k sousedům na obhlídku králíků, vyprovokovat k boji dobrmana a boxera, nechat se málem zabít od rotvajlera, sníst blistr živočišnýho uhlí, roztahat koš vypranýho prádla po zahradě, pokusit se vyhrabat feňuli z hrobu, spálit si čumák o troubu, rozkousat zánovní práh, sežrat čerstvě umíchanej beton, shodit (a tím vylít) savo ocasem a následně ho vypít (ta dětská pojistka tam není kvůli dětem, ale kvůli štěniskům), rozkousat mnoho bot (ne všechny byly naše a hodně jich bylo dost zánovních), rozkousat na procházce vlastní vodítko, propadnout se do čerstvě zazimovaného bazénu a roztrhat celou plachtu, zničit několik závěsů a záclon, ohryzat věšák a spoustu dalšího, co jsem už možná radši vytěsnila z paměti. Postavili jsme mu na zahradě obrovskej oplocenej výběh, aby měl kde pobývat, když nejsme doma (a nesnažil se navštívit bazén, sousedy nebo prchnout). Když jsme ho tam poprvé zavřeli, ozýval se samozřejmě děsnej řev. Když po deseti minutách utichl, rozhod se brácha, že mu půjde dát piškotek za to, jak si zvyknul a je tam hodnej. Jaké nastalo divení, když si štěnisko rozverně sedělo před domovníma dveřma. Doteď nevíme, jak se z výběhu dostal! Přesto všechno ale nad slunce jasné je, že bez tohohle potvorníka, záškodníka a blázna by naše rodinka nebyla úplná.

A jak se má jeho majitelka před Bohem i obecním úřadem (=já)? Myslím, že jsem strašně zestárla a stal se ze mě důchodce. Jak jinak si dovedete vysvětlit, že jsem se ve čtvrtek v sedm hodin prala v Lidlu se státem uznanýma seniorkama o holínky za tři stovky (no nekupte to)? Že jsem letos vyrobila už 8 litrů povidel? Že jsem za tenhle týden upekla už pět buchet? A na závěr, že jsem vyluštila křížovky v křížovkovém magazínu a poslala tajenky do soutěže o ceny???

Zachraňte mě, dokud to jde. Čau. 

Párty víc hárd, než párty hárd

Vážení! Až se zase nechám vylákat na párty, která se má konat tři dny v kuse, laskavě mi připomeňte, že jsem na to už vážně stará a moje letité tělo už to nezvládá. Nešlo ani tak o alkohol, toho jsem vypila (dovolím si říct) až žalostně málo, ale o nedostatek spánku. Už první den jsem v jedenáct hodin měla pocit, že se zhroutím do svýho spacáku rozvalenýho nelichotivě na podlaze. Zanedlouho jsem se taky zhroutila, jenže jsme blbci a nechali jsme celej večer pěkně otevřený okno a samozřejmě si k tomu vesele svítili. Protože jsem zvláštní magnet na komáry, nikoho v místnosti nepoštípali, zatímco já se celou noc budila a divoce se škrábala. Ráno jsem byla trochu v šoku, když jsem na různejch místech svýho spacího trička objevila svůj genetický materiál (představte si krev, nic jinýho – no maximálně ještě pot, ale o tom se slušnejma lidma nemluví), ale asi jsem se škrábala dost vydatně, a to i když jsem nebyla vzhůru.

Druhý den jsme se ráno všichni s parádníma kruhama pod očima (já osobně s kruhama až po bradu) a nedospaleckým mrmláním probudili v osm hodin, protože můj drahý bývalý spolužák, dnes již student ČVUT si zapisoval rozvrh. Jeho boj s KOSem jsme se původně snažili zaspat, jenže ve chvílích, kdy například snídal, čůral, nebo bil do postele pěstí, jsme za něj museli refrešovat my ostatní. Přestože se zápis měl spustit v 9 hodin a v 10:20 nebyl zapsán ani on, ani nikdo z jeho spolužáků, rozhodli jsme se, že na to kácíme a půjdeme na koupaliště. V momentě, kdy jsme s plážovýma taškama odemykali dveře, se systém umoudřil a my si šli na další půlhodinku sednout k němu na postel.

Jo, koupaliště! Já se (a jsem ostuda a fakt se stydím) poprvé za toto léto objevila někde v plavkách! Opravdu jsem nebyla nikde u moře, na písáku, ani na koupališti. Dá se sakra říkat za léto, když bylo 10. září? Sluníčko svítilo parádně, v bazénech i na tobogánech bylo poloprázdno, protože dětičky už pěkně hačali v lavicích a učili se vyjmenovaná slova, dělení dvojčlenem, literaturu Národního obrození a další špeky. Chachá. (Ne, že by nás to za chvíli nečekalo a od 24. se nebude  posí... pokakávat taky.) I když jsme na sobě nemělY neopreny (teď myslím na ženskou sekci) a hrdě jsme vystrkovaly vysokoškolským a zkouškovým životem vyžraná bříška (tedy někteří z nás = hlavně já), zaujaly jsme jisté chlapce, kteří se nás snažili velmi vtipně nabalovat. Smáli jsme se tomu jako blázni a nakonec, když jsme si objednali pizzu, jsme se vsadili, kolik bude stát, o to, co jim řekneme. Když prohraje dívčí sekce, tak jim bude muset říct, že jsou sladký kluci a riskovat znásilnění někde za tobogánem. Když prohraje pánská sekce, bude jim muset vynadat, že obtěžují jejich přítelkyně a riskovat držkovou kousek od bazénu. Vyhrály holky (johooo). Myslím, že častěji nakupujeme a máme lepší přehled o cenách. Sázka dopadla výborně, protože se mi podařilo chlapce dokonale vyprovokovat, aniž bych chtěla. Prostě jsem jen o samotě postávala v plavkách. Dostali zákaz, koukali na to docela divně a byl klid.

Když jsem z této vypečené párty, kde se druhý večer po celodenním koupání ponocovalo do dvou hodin, přijela domů, měla jsem na stole seznam delší jak průměrnej toaleťák, co mám doma udělat. Snažila jsem se, ale nebyla jsem úplně všeho schopná, protože jsem usínala ve stoje. Ale moji báječní rodiče to naštěstí pochopili, takže mě pochválili i za splněnou polovinu povinností a usnutí v jejich posteli. Jdu proto teď na omluvu udělat maminčin oblíbený bezvaječný koláč. A když budete hodní, dám vám někdy recept.

Majte sa. 

Je to pech, věřte mi

Drazí i levní (i když prý každý lidský život má nevyčíslitelnou cenu, takže jste rozhodně všichni drazí)!

Slíbila jsem si, že se tady nebudu pateticky zaobírat začátkem školního roku. Už tak mě jeho existence uvrhla do příšerný nostalgie a melancholie a já jsem ve vážné obavě, že depka jako kráva čeká někde za rohem. Dostávám se pomalu do krize, že nestíhám a to semestr ještě ani nezačal! Přednáška z patologické morfologie (nepředstavujte si pod tím prosím žádné sprosťárny... anebo klidně jo) se samozřejmě přesunula do doby, kdy mám němčinu v jazykovce. Je samozřejmě možný, že se to ještě změní, ale jsem v obavě, že každej tejden budu před Sofiinou volbou, jestli jít na přednášku jednoho z nejtěžších předmětů na světě, nebo na kurz, za kterej jsem vyplázla půl milionu (půl milionu v mých očích chudého studenta samozřejmě). Modlete se za mě, ať se to buď ještě změní, nebo ať má někdo aspoň kvalytňý poznámky.

Bláhově jsem počítala s tím, že mi pod okny utichne řev sousedovic dětí  podsvinčat. Zatím v tý školce dělají houby, protože odpoledne vykvilujou, jak kdyby je na nože brali. Včera naše štěnisko nakrmily listím z třešně (z ruky sežere cokoli), takže čekám, co z něj v nejbližší době vyjde, nebo nevyjde. Původně jsem měla chuť je seřvat na tři doby. Jejich dědeček mě celý dětství drezíroval a myslím, že on je ten, kdo mě naučil nejvíc sprostejch slov. No, minimálně mi dal slušnej základ. Hodně mě v tomhle oboru přiučil jednoho červencového dne, dávno tomu, kdy bílil vápnem jejich králíkárnu. Všechny králíky dal k nám na zahradu na trávu se pást a já jsem je měla za úkol hlídat. Dodnes nechápu, proč nemohli bejt u nich a kdo vůbec tuhle moji zodpovědnost za králíky vymyslel, protože jsem z toho měla děsnej strach, přece jenom to byl dost přísnej pán. Připravil si kýble s čerstvě uhašeným vápnem kolem žebříku, vylez na žebřík... prolomila se pod ním šprušle a poroučel se k zemi do kýblů. Plácal se tam v těch kbelících a vylitým vápně a řval jako bejk slovníkem dlaždiče. Přestala jsem sledovat králíky, jen jsem s otevřenou pusou civěla přes plot. No náramná situace. Myslíte, že člověk s mým dětstvím může být normální? Nakonec jsem ale děckám nic neřekla, protože štěnisko později sežralo několik švestek samozřejmě i s peckou a teď čekáme, jestli vyjdou nebo ne. Včera, když jsem prohmatávala pytlík s jeho výtvorem, šel kolem nějakej pán a tvářil se, jak kdybych se v tom hrabala holou rukou. Asi mi tady na maloměstě chvíli nikdo ruku nepodá (jako by mi to vadilo ;-)).

Včera jsem byla na gynekologii. Před týdnem jsem tam volala kvůli objednání, protože jsem to opět nechala na poslední chvíli, jelikož to nesnáším. Naštěstí pro mě má pan doktor slabost (kvůli tomu co studuju, nic jinýho si nepředstavujte!!!), takže mě objednal na prenatální poradnu, že prej tam bude mít volněji. Posedět si v čekárně s pěti ženskejma v pokročilým stádiu těhotenství je horší, než jsem si myslela. Dokud rozebíraly zhoršení pleti, vypadávání zubů a vlasů, problémy s močením a zácpou, byla jsem velmi nezúčastněná. Když ale začaly řešit sex (takříkajíc s outěžkem), měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum. Naštěstí jsem přišla na řadu, než se debata pořádně rozjela. Když jsem odcházela, spiklenecky na mě mrkaly a ptaly se kolikátej tejden. Běžela jsem pryč tak rychle, že byc na stovce Bolta hravě porazila.

Tak se mějte a ne, že se budete hroutit jako já. Škola je až za tři týdny!

Obalovaná cuketa, děcka!

Že bych nemohla bejt fůůůdblogerínou, to je snad jasný. Sice mi jídlo říká hodně a jím neskutečně ráda. Ale to vaření, tam je ten háček, mě vůbec nebaví. I když (a zvlášť teď přes prázdniny) jsem k němu dost často přinucená. Zvlášť proto že fritované blafy místních restaurací mi začnou nejdéle do týdne lízt krkem a halušky se taky nedaj jíst každej den, že. Proto vás dnes seznámím s jedním z mých nejoblíbenějších mnou připravovaných pokrmů (pak jsou taky třeba švestkový buchty od babičky, mirabelková marmeláda od pratety a několik vybraných jídel od tatínka, maminky a bráchy). Být na chvíli fůdblogerínou bylo dost náročný. Omlouvám se za kvalitu fotek, s foťákem mi odjela maminka, takže jsem musela fotit obstarožním mobilem, takže si nestěžujte, že je to jak v mlze, nebo to příště dostanete bez fotek a máte vystaráno. Mýt si ruce vprostřed procesu, abych mohla vzít do ruky foťák obstarožní mobil, je docela fuška. A když se vám to začne pálit a vy zahazujete ten ďáblův přístroj a kvapně si mejete ruce (protože na mobilu je přece plno E.coli), je to taky docela sranda. Nedávno jsem někde četla, že roulplejing vám zajistí mnohem lepší profesionální a sexuální život, takže doufám, že to tak bude i s tím mým blogerským. (I když třeba Kundera si to podle mě vo tom sexuálním rozhodně nemyslí, ale to už byste si holt museli přečíst jeho Falešný autostop.)

Vyjasněme si teď pár věcí na začátek, abyste si potom nestěžovali.
- Jedná se o jídlo jednoduché, když jste docela šikovní vařiči a levné, když je váš tatínek vášnivý pěstitel roztodivných zelenin a vaše babička vášnivá chovatelka slepic.
- Jedná se o jídlo vegetariánské, nikoli však veganské, neb při něm padnou nějaké ta slepičí ova.
- Při přípravě myslete především na hygienu a bezpečnost práce!
- Já píšu variantu s chilli, neb jsme doma vášnivý milovníci pálivého jídla. Kdo je měkejš, ať si dá sladkou papriku (zde bych ale se změnami přestala, jo?).

Na porci pro 4 lidi, kteří se rádi najedí a jeden kousek si ještě rádi sezobnou k odpolední svačince potřebujeme:

1,5 cukety (z tatínkovy zahrádky)
4 vejce (od babičky)
trocha té mouky
asi 125 g strouhanky (vyrobené z rohlíků v babiččině strouhankovači)
asi 125 g ovesných vloček
česnek (od tatínka)
chili

Cuketu oloupeme (u nás v rodině se říká ošuchňáme, protože ta slupka se tak nějak... šuchňá) a nakrájíme ji asi na centimetrové plátky. Plátky rozložíme na nějaký talíř nebo tácek a potřeme prolisovaným česnekem (natírá se tím líp, než když zrovna vyndáte máslo z ledničky) a zasypeme chili.

Na obrázku vidíte některé teprve nakrájené, některé potřené česnekem a některé i zasypané. Připravte si mouku, vejce a strouhanku půl napůl s ovesnýma vločkama na obalování (nejstylovější je to mít každý v jiným talíři, ale mně se to bohužel nepovedlo). Potom to prostě obalíte v trojobalu, jak vás mě to učila babička. Nezapomeňte na dvě pravidla: nepíchat do toho vidličkou (jinak trojobal spadne, protože z toho vyteče štáva) a po obalení ve strouhance to pořádně přitlačit kloubama, jako byste tomu dávali pěstí.

No a potom to osmažíte ve vrstvě oleje. To je nejhorší fotka, holt nad sporákem je tma a pánev je černá, ale vy si jistě rádi domyslíte.

No a teď to nejdůležitější na konec. Dá se to jíst s chlebem i s bramborem. A před zkouškama, které jsou obzvlášť pekelné, se to dá ládovat z ruky, ukradené tomu, kdo to čerstvě vytáhl z pánve a mastné ruce si utírat do skript a materiálů. Nám to celé rodině moc chutná a děláme to i návštěvám a nikdo si zatím nestěžoval.

Přeju dobrou chuť!

Jo a tahle porce je pouze ilustrativní pro vás. Takhle málo jsme toho ještě nikomu na talíř nenandali :-D.