Dejte si lehárko (za mě)

Moje pleť se mě zase rozhodla zbojkotovat. Včera jsem si v záchvatu paniky spojila body (=megamonstrózní pupeny) na obličeji fixkou. Docela zajímavý abstraktní umění. Měla jsem se vyfotit a někde to prodat. Ale v panice, že ta fixka vytvoří další pupeny, jsem to hned smazala. (Hej, proč Word nezná slovo fixka???)

U studia biochemie jsem poprvý v životě dostala pocit, že se něco opravdu nedá zvládnout. Zatímco moje máma začíná každou druhou větu slovy: „Až uděláš biochemii...“, já pořád přemýšlím, co nastane, až biochemii neudělám... Dnes mě dost iritovaly všude chodící děcka s vysvědčením a prázdninovým ksichtem. Snad pokaždý, když jsem přišla domů s vysvědčením, tak můj bratr spal, protože už měl dávno všechny zkoušky hotový. Jsem ubohá. Dám si na to další čokošku. Jinak čokoška k nám domů za chvíli asi začne jezdit v kamionu, protože mi ho sem pošle tesco, jelikož mě určitě pozoruje na kamerách. (Prakticky nic jinýho v tescu nenakupuju.) Právě v tomhle obchodě, kam jsem si vyrazila pro zásoby, dával takovej malej tlustej chlapeček (s takovou tou dětskou špekovitostí, ze které většina vyroste) tátovi do košíku nějaký věci a tatínek mu říká: „Ták, to máš za vysvědčení.“, a poplácal ho po hlavě. Chtěla jsem mu podtrhnout nenápadně nohu, až se rodiče nebudou dívat, ale řekla jsem si, že jsem dospělá mladá žena a takovýhle poťouchlosti nemám zapotřebí. Víte, to ve mně pořád dřímá ta křivda, že jsem za vysvědčení dostala vždycky starou belu. Když bylo „špatný“ řekli mi něco jako : „Hm, hm, mohlo to bejt lepší. Kdyby sis uklízela věci, měla bys ho lepší.“ (Tuhle logiku jsem nikdy nechápala, ale v tu chvíli většinou nikomu neodporujete.) Když bylo dobrý řekli mi: „Hm,hm, je to dobrý, ale měla by sis uklízet věci!“ Takže chápejte, že děti, co si můžou donýst do košíku, co chtěj, mi stále ještě ležej v žaludku. Ale ne, že bych to měla tendenci jednou dovolit svejm dětem...

Je pátek, já mám úmornou touhu jít do hospody, dát si tři plzně a hranolky, pobavit se s lidma o zásadních věcech. Zásadní věci jsou: styl hry Česka proti Portugalsku, rozumí lépe Češi Polákům, nebo Poláci Čechům, zralost višní na naší zahradě, je lepší krmit psa barfem, nebo granulemi, způsob detekce správné velikosti podprsenky. Žádný pentosový cykly, mizící a znovu se objevující anorganický fosfáty, ztracený energie. Fuj.

A abyste neřekli, že jsem škrt, mám pro vás malej bonus ;-) Je to plakát, kterej mi visí v pokoji sice pořád, ale koukám se na něj většinou jenom o zkouškovým. A drží mě od toho se vším fláknout a číst si časopis :-)

V dobrém, i ve zlém, v bohatství i chudobě, při studiu biochemie i při válení se v posteli...

Jo, nepřispívám. Je to smutný, o to smutnější, že si tuto věc silně uvědomuju.

Moje činosti posledních dní se daj veskrze shrnout do: nahání čůrající štěně a učí se biochemii. To první mi jde docela obstojně (i když jooo, nějaký výjimky by se našly, ale už jsou snad promlčený), to druhý vůbec. Nepíšu záměrně jak psovi pastva, protože jsme si místo štěněte asi omylem koupili králíka, protože je to býložravec a pase se naprosto neskutečným způsobem. Tátovy kytky by rády vyprávěly, ale nemohou, neboť jsou všechny dávno vykopány a umístěny v popelnici. Upozorňuju, že jsme je nevykopali my! Stromy jsou zatím držáci, ale obávám se, že to taky přijde. O zvalchovaným a močením rezavějícím trávníku se nebudu vyjadřovat.

Koupila jsem si v Tescu dvoje stejný fixky, protože byly ve slevě a řekla jsem si, že mít cykly v osmnácti barvách mi určitě děsně pomůže si je zapamatovat a naučit se je. Přátelé, dneska jsem šla pro něco do papírnictví a zjistila, že ty samý fixy, bez do dálky svítící slevový cedulky stojej o půlku míň. Málem jsem omdlela. A to jsem si o sobě vždycky myslela, že mám na tyhle fígle odhad.

Svůj pitnej režim udržuju pomocí těch šílenejch ovocnejch piv, protože vzhledem ke své současné vynucené abstinenci mám vážnou obavu, že kdybych si dala cokoli silnějšího, usnu. A to se na ty cykly zase tak nehodí, že. V sobotu jsem si dovolila jet na opíkačku prasete a usnula jsem tam na stole. Nikoli pod tíhou alkoholu, ale pod tíhou 4 hodin málo intenzívního spánku. Jsem marná.

Zabij Harpera, zachráníš mnoho studentských životů.

Jó, já znám taky jeden dobrej...

Předem bych chtěla všem poděkovat za vyjádření upřímný soustrasti. Vím, že je to život, a že to tak prostě chodí, ale nesnáším takový ty lidi, kteří se zatvářej kysele a řeknou: "To je toho, to se nedá nic dělat, vždyť to byl jenom pes!" JENOM pes to teda byl, teda spíš to byla jenom fena (Platí gender nerovnost u psů? Je fena větší JENOM, než pes? :-D), ale stejně to byl právoplatnej člen rodiny. Žila se mnou přesně 71,4 procent mýho život a to je prostě hodně. (Zvlášť když si uvědomíte, jak staří by museli být manželé, aby spolu žili 71,4 procent spolu!) Každopádně jsem se o tom ale nechtěla rozkecávat.

Zásadní totiž je, že včera se někdo dostal na můj blog, když hledal #vtipné histologické obrázky.

Jsem ten člověk, kterej se nesměje biochemickým vtipům, fyziologickým džoukovým hádánkám, anatomickým směšným hlavolamům. A to prosím ani v těch vzácnách okamžicích, kdy je chápu... Jsem u nich ale ještě ochotná pochopit jejich existenci. Existence vtipného histologického obrázku je ale něco jako UFO. Možná je, ale já na to rozhodně nevěřím. A jedinej, kdo si to může dovolit rádoby zkoumat jsou Američani. Co může být v histologickým obrázku vtipnýho? No, humor na plácnutí do stehna to asi nebude.

Zato já jsem si v poslední době oblíbila jeden vtip. Já u něj hýkám, ale okolí se většinou moc nebaví, nechápu proč...
Jdou tři chlapi na ryby a vylověj zlatou rybku. Ta je sice naštvaná, že jsou tři, ale chce se zachránit, tak jim nabídne každýmu dvě přání. Pepa chce barák, 20 ložnic, bazén, vyhřívaný podlahy, všechno luxusní a elektřinu zaplacenou na doživotní pobyt v domě. I ryba stvořila barák. Jarda chce kabriolet, vše v kůži a dřevě. A najednou je tam nadupanej auťák. A Vašek řekne: "Já... Já bych chtěl místo levý ruky hada!" Ryba se trochu podiví, ale řekne si, že když ji pustěj, může jí to bejt jedno, tak má Vašek místo levý ruky hada. Pak je druhý kolo. Pepa chce blondýnu, 90-60-90, fakt kus. A ryba stvoří ženu. Jarda řekne: "Tak ty míry necháme, ale chtěl bych brunetu." A ryba tam pošle druhou ženu. A Vašek chce i místo pravý ruky hada. Ryba se zase podiví, ale splní to. Odpluje. Pepa zmizí v baráku s blondýnou, Jarda odfrčí na projížďku s brunetou a Vašek se podívá na 2 vlnící se hady místo rukou a řekne: "Hm, tak koukám, že jsem si přál pěknou krávovinu..."

Tak doufám, že tentokrát jste se aspoň trochu pobavili...

Smutný jubilejní 50. příspěvek

Víte,
plánovala jsem si, co vám sem napíšu. Jak bude 50. příspěvek zábavný, svěží a úžasný.

Nebude. Včera jsem se musela odhodlat ke kroku, který pro mě byl jeden z nejtěžších v životě. Zavolat veterinářovi, aby mi utratil psa. Nemám náladu na úžasný báječný skvělý zábavný ironický jubilejní příspěvek. Mám náladu hrabat se ve starejch fotkách a bulet...

Doufám, že 51. příspěvek bude o mnoho lepší!!!

Statistika nuda je (trochu zprofanované, ale co už)

Já nejsem žádnej žebříčkomil a nikdy mě nezajímaly ankety a jejich vítězové a soutěže typu Miss gymnázia jsem buď narušovala rebelským počínáním (a proto doteď kolují moje nelichotivé fotografie v plavkách), nebo znuděně protahovala obličej. Když byla první superstár a holky se ráno ve třídě hádaly, kolik hlasů poslali Sámerovi, dělala jsem intelektuální krávu (na to jak jsem byla malá, mi to šlo nadmíru dobře, ale to víte, osmiletý gymnázium je osmiletý gymnázium). Co mě ale neskutečně baví jsou klíčový slova, přes který se dostanou lidi na můj blog. I když mi je autorů těch výroků neskutečně líto, protože se s největší pravděpodobností většinou nedostali kam chtěli, kontroluju tuhle statistiku asi jako jedinou fakt pravidelně a náramně se bavím. Tak se pojďte kochat se mnou.

 #dennidavkaironie blogspot
Tak tohle mě upřímně fakt těší, protože to znamená, že někdo můj blog zná a hledá ho účelově, že ano. A upřímně, koho by tohle netěšilo.

 #"stará bréca"
Sousloví mýho tatínka, který slýcham odmalinka. Slovo bréca je fakt srandovní, ale samostatně jsem ho snad nikdy neslyšla. Stará bréca je taková ustálená věc. Že to zná ještě někdo jinej (a má dokonce tendence to progůglovat) mě fakt dost potěšilo. Jen upřímně doufám, že to nebyl můj táta a nehledal, jestli o něm někde nešířím zlotřilosti.

 #buďme netolerantní k netoleranci
To je takový moje životní heslo. Buďme tolerantní je fádní a suchý. Ale buďme netolerantní k netoleranci, to má švih a styl přece, že ano. Jinak bych se opakovala jako u prvního hesla.

 #diskutér češtinář
Co to vlastně znamená? Češtinář, kterej s váma chce diskutovat? Jak se ten člověk mohl ocitnout u mě (za celý roky studia jsem na čj měla vždycky ženskou, vždycky). Co jste hledali? Jak na něj? No, jak na diskutéry nevím, je mi teprve jednadvacet. Ale porazit se nedaj, to je jistý.

 #histola
Histola je zlá. Vysedět preparáty, vyočit si oči u mikroskopu, vypsat si tisíckrát všechny epitely napytely a nakonec se jednou nechat vyhodit a na podruhé dostat áčko. Já a Zu to garantujeme.

 #indiferentní krém
Tohle fakt nechápu. Indiferentní krém je věc, která vás zachrání od všeho (co se kůže týče samozřejmě). Poznala jsem ho až díky tomu, že ho někdo hledal na mým blogu. Díky.

 #jak na ptačí trus co dělat
Co dělat nevím, ale až se vám ocitne v ofině (jako mě v příspěvku, kterej nasměroval gůgliče na můj blog) hlavně si tam nešahejte (jako já samozřejmě). Jinak jak ten holubí (a další) odstranit třeba z parapetu (venkovního sa, na to by se mi taky hodil recept. Ty v noci kňourající stvoření mi tam pěkně toooo... nadělávaj.

#netolerantní muslim
Tak to fakt nechápu, kdo u mě hledal. Já jsem toleratní. K muslimům obzvlášť. A oni ke mně taky. Takže tak.

#ruská tortura
Jooo, tak to teda taky nevím. Torturu uplatňuju pouze na svým bratrovi a to je zákonně povolený, no ne? Ale ruskou? To si nedovedu představit. Možná to bude mít co dočinění s diskutérem češtinářem... Každopádně prosím vás, nikoho nemučte. Jedině sourozence. Tam je ta výjimka, že jo.

Pochlubte se, jak našli vás!

Třešňová bublanina

Nechci mít nijak extrémně filozofickou, ale... Jak je sakra možný, že v pátek jsem udělala na 1- zkoušku, na kterou jsem se ani neučila, ani jsem se na to nepodívala, ani jednou jsem neotevřela materiály? A v pondělí jsem s vodřenejma ušima dostala usoplenou trojku z něčeho, na co jsem se učila takovou dobu? A je to vlastně nespravedlivý, nebo hyperspravedlivý? Je mi to jedno, hlavně, že to zeleně svítí, no ne?

Čtvrteční cesta za těmahle dvěma zkouškama byla docela zábavná. Zase jsem (já kráva) zvolila autobus. Když jsem vylezla z domu ve svetru a saku, došlo mi, že jsem se asi trochu přepočítala, protože bylo vedro jak na Sahaře v poledne. Něco mě osvítilo, když jsem si šla rozměnit peníze do obchodu, protože autobusoví řidiči jsou tak milý, že pokud jim to nedáte skoro úplně přesně, tak vás velmi ochotně vyrazí, protože : „Já jezdím celej den a nemám drobný, dop___e!“ Koupila jsem si totiž pití. V autobuse nás bylo šest. Já, tři babičky, dědeček a vnouček. Původně jsem se chtěla učit, ale radši jsem to nechala zahrabaný hluboko na dně kabelky. Moje tělo se snažilo vypařit do prostoru autobusu a řidič, kterej si se vzdychavýma zvukama co pět minut otíral čelo (a tudíž nedržel volant!) mně moc nepřidával. Když jsem chtěla otevřít vokýnko, takový to miniaturní karosový vokýnko, který vás vochladí jen v psychosomatický rovině, ozvalo se za mnou : „Chceš mě zabít?“ Otočila jsem se a uviděla babču výrazně mladší, než je ta moje, s obrovskejma potníma koláčema v podpaží. „Ne, jen mi je teplo...“, řekla jsem dost přidušeným hlasem a z (prakticky absentující) špičky mýho (kulatýho pršákovitýho) nosu mi odkápla kapka potu. „Ofouknu a UMŘU!“, zahřímala babča a vokno se tudíž nevotvíralo. Řidič se pokusil ohlídnout, co se mu to mezi lidma děje, ale autobus děsivě poskočil směrem ke svodidlům, tak si to naštěstí odpustil. Tak jsem se aspoň polila svojí vodou (ještě, že nebyla vochucená). Byly to dvě a tři čtvrtě hodiny intenzivní sauny a mě pořád napadaly jen dvě slova : heat stroke (amerikanizace společnosti je děsivá!).

Po vystoupení jsem nemohla dělat nic jinýho, než nakoupit si a odplazit se směrem na byt, kde jsem si dala intenzivní ledovou sprchu a oblečení dala sušit na balkon. V noci byla bouřka. Hystericky se bojím bouřky. Poletující elektrika ve vzduchu mi fakt moc dobře nedělá, je nad mý chápání a jsem tak daleko, že mi nedělá dobře o tom ani číst články v časopise. Moje hysterie se trochu umenšuje v uzavřený místnosti (ještě lepší je to, když ležím pod peřinou – občas si ji pro jistotu dávám i na hlavu), a nebo v autě. Naprosto nesnáším tendenci psů lítat v bouřce po venku a divoce štěkat, tu naši kozu vždycky hystericky zavřu a ať si ty plíce třeba vyštěká, já ji tam nepustím. (Zde bych chtěla upozornit, že kočky jsou mnohem chytřejší stvoření a než by si namočily kožíšky a riskovaly úder, zalezou si někam do tepla, kde dělají, že o žádné bouřce nevědí). Horší to bylo v tom, že jsem byla v bytě sama, takže jsem potmě s veškerejma elektrickejma přístrojema vytaženejma ze zásuvky (pro jistotu, znáte to) ležela v posteli a divoce sebou škubla při každým blížícím se hřmění. (Když mi kdysi jednou jedinkrát v životě hrozilo, že budu muset přečkat bouřku ve stanu, našla jsem nejbližší stavení, kde jsem jim vysvětlila svůj problém a strávila noc v jejich chlívu s dvaceti kozama a snad šedesáti ovcema ve volným ustájení, který o mě nejevily zájem, ale bály se taky pěkně. Moji kamarádi zatím hráli ve stanu karty a na závěr v tom dešti tančili nazí, což mě děsí ze všeho úplně nejvíc.) Původně jsem chtěla hystericky volat domů, jak jsou na tom tam, ale pak jsem si to pro jistotu odpustila. Víte, já se nebojím pavouků, myší, žab, hadů ani žádný podobný havěti. Ale bouřka, ta mi dost nakládá.

Momentálně jsem ve stádiu poporodní parézy, ležím v posteli, cpu se báječnou třešňovou bublaninou od babičky a tuším, že bych se měla učit angličtinu. A pak biochemii. Ale zatím musím vydýchat tyhle dvě zkoušky a náročnou přípravu na ně.

Žádné bouřky, prosím...

O mojí babi, o oděvní krizi, o věkové šikaně

Jsem unavená. Naše studijní nelenuje a posílá nám informace o zápisech a podmínkách vstupu do dalšího ročníku. Vůbec nechápou, jak je to těžce demotivující, když se máte učit.

Učit, že? Pořád ta stejná písnička. Moje drahá babi mi vyčetla, že jí nepomáhám, když to mám teď ve škole „takový volnější“. Snažila jsem se jí vysvětlit (nejdřív v klidu, potom i v neklidu), co znamená pojem zkouškové období, ale neprošlo to. Letos je totiž velká úroda třešní a višní a kdo jí pomůže zavařovat? Já teda určitě ne. Za prvý se nechci podílet na vraždě dobrý chuti třešní jménem zavařování a za druhý mi nějaký zavařování může leda víte-co. (Protože co je zavařování ve srovnání  s elektrickou činností centrální nervové soustavy? Pche!)

Popravdě už jsem si zvykla, že se mě ptávaj na občanku, když si chci koupit alkohol. Poprvé v životě se mi ale stalo, že ji po mně chtěli, když jsem si chtěla koupit energiťáky. Uznávám, že nebyl jeden, ale zase to nebyla zásoba závisláka na taurinu. Paní si přeměřila pás, na kterém nic jiného nebylo, a zahřímala: „Bez občanky vám to nedám!“ Nejprve jsem se trochu lekla, protože jsem fakt netušila, že si je nemůžete kupovat, když vám není 18. Začla jsem divoce lovit občanku, ona mě sjížděla pohledem, a když se na ni pak podívala, bylo vidět, že ji moje datum narození dost vyděsilo. Doprčic, co si ještě nemůžete koupit, když vám není osmnáct? Čaj? Kafe?? Čokoládu???

Taky jsem se rozhodla hledat brigádu. Myslím, že nebyl úplně dobrej nápad říct si, že bych chtěla dělat něco v oboru, protože pípání za kasou mi jednou bude k ničemu. Jednou možná, ale třeba bych měla aspoň nějaký peníze na léto, který, jak to tak vypadá, jsou teď v nedohlednu. Napsala jsem takový motivační dopis, že moje sarkastická kamarádka natvrdo prohlásila: „Tos místo toho mohla do tý firmy přijet a všem tam dát!“ No a stejně to na ně asi nezabralo. Z jedný firmy mi odepsali, že všechny brigádnické pozice obsadili (nikoli mnou) a že kdyby se jim na to někdo vy...kašlal, tak se možná ozvou. Jste stopadesátá v pořadí, prosím čekejte, děkujeme za vaši trpělivost (a blbost). A druhá firma tvrdošíjně mlčí. Takže já v létě nebudu mít ani na zmrzlinu přátelé. No, ostatně jako každej rok, už jsem si zvykla.

Moje oblečení mi opět začíná bejt malý. Na svetru mám v podpaží největší díru, kterou jsem si zatím nezvládla zašít a stejně ho nosím. Kdyby to věděla moje babi, řekla by mi, že jsem neskutečnej lajdák a že její tatínek by se styděl, že má takovýhle potomstvo. Slibuju, že než pojedu do Brna, zašiju si to. Nebo si tam ten svetr nevezmu. Haha. Včera jsem šla venčit psa v teplákách a jakýsi vestě, kterou jsem potkala na věšáku. A šel kolem chlapec, kterého jsem děsně milovala, když mi bylo asi 11. Díval se na mě dost úkosem, ale já se mu vůbec nedivím. Malý děti se mě totiž rovnou lekaj. Myslím, že si nalakuju nehty, to mi vždycky zlepší náladu.

A jde se na otázku sto nevím kolik nevím kolik.

Nedobrovolná, nepozitivní zkoušková výpověď

V životě mě děsí strašně moc věcí. Třeba že se mi rozpadne moje acidobazická rovnováha. Už na gymplu, při hodinách naší bizarní biologie s panem profesorem V., který když neučil, rybařil a přednášel biologii rybám (fakt), jsem si říkala, jak může něco tak složitýho jako organismus vůbec vzniknout a existovat. Možná tak trochu studuju to, co studuju, proto abych našla odpovědi. Ale odpovědí se nedostává, spíš vyvstávají další a další otázky.

Včera jsem byla v obchodě, nakoupit zásoby na studijní den a chlapeček přede mnou se zeptal: „Mamíííí, má včela svaly?“ Maminka se rozhlídla kolem sebe a potichu nejistě pravila : „Jasně, jinak by přece nemohla lítat a opylovat kytičky.“ Chlapeček vyvalil oči : „Voni je vopylujou svalamáááá?“

Za oknem se mi uhnízdili ptáci. Mám z toho radost, protože novej život a tak. Blbý je, že si maj tendenci „povídat“. A to nejvíc večer, když ležím v posteli, snažím se usnout a nemyslet na šílenosti, který jsem se učila přes den. Včera v noci jsem se vzpříčila na posteli a zařvala: „Endogenní pyrogen!“ A to už jednoho vyděsí.

Moje spotřeba tvrdejch cucacích bonbónu a čajů nevalné kvality roste úměrně se stavem mého zhroucení. Jsem nucena nařizovat si budík na brzký hodiny ranní (rozuměj 9) a vstávat na studium. Po deseti letech života bez hodinek, jsem si jedny zase pořídila. Jsem z nich sice naprosto nadšená, ale většinu času zapomínám, že je mám, takže lovím divoce mobil ze dna kabelky, abych si nakonec uvědomila, že stačilo vomrknout levý zápěstí. Zajímá mě, jak dlouho je vydržím nosit (a jak dloho mě budou bavit).

Dneska ráno jsem si pro svůj dobrý pocit nalakovala nehty. Myslím, že můj mastnej culík, ofinu připláclou sponkou, kterou vlastním od první třídy (a ze který už 15 let v kuse opadává jakejsi modrej sajrajt) a aknózní pleť nezachrání nic. Dokonce ani to, že jsem si v pondělí nechala vytrhat obočí, takže jsem dnes v Bille předstírala, že nemám mastnou ofinu, díky ethno čelence, protože jsem si ho mohla dovolit ukázat (to obočí).

Začala sezóna komárů. Vy jste si toho možná ještě nevšimli, ale já už měla tu čest. Mě (bůhví proč) komáři (bohužel) fakt milujou, takže už dvě noci provozuju nedobrovolné dárcovství. Kdyby mi za to dali stravenku, nebo aspoň housku a pitíčko (jako v červeným kříži), byla bych mnohem spokojenější.

Jsem ve zhroucení...