Pojďme si vážně promluvit

Přátelé, kamarádi.

Tak mě, profesionálního přecházeče nemocí, o víkendu jedna skolila. V pátek to zprvu nevypadalo nijak zle, ale s postupem dne mi bylo hůř a hůř, až jsem nakonec zrušila své večerní aktivity a usídlila se na lůžku. Vono bych se nikam ani nedoplazila. O víkendu se moje existence projevovala pouze kašláním, kýcháním, smrkáním, sprostým nadáváním a litováním sebe sama kdesi z hlubin peřiny. Cesta na záchod byla delší a náročnější, než výstup na Sněžku. No, známe to asi všichni. Vyfasovala jsem antibiotika a snažím se kurýrovat. Zítra bych se měla poprvé podívat zase ven, jak to tam vypadá, tak doufám, že nejenom u nás za oknem je vše jakž takž při starém.

Když se mi udělalo líp, trávila jsem vzhledem k absenci knih hodně času na internetu a omylem se pustila i do nějakých diskuzí. Jako snažím se bejt slušná, ale říkám TY VOLE. Absolutně se vyhýbám diskuzím na novinkách, idnesu a dalších serverech, kde se lidi choděj jen pohádat. Vždycky jsem na to nadávala, ale teď říkám OK, je to zpravodajský server, ten může číst kdokoli, s jakýmikoli zájmy a chápu, že nastane nějaký střet. Nechápu ale, když maj nutnou potřebu se mezi sebou hádat lidi z jedné „zájmové“ skupiny, například pejskaři, studenti, uživatelky hormonální antikoncepce, a nebo třeba milovníci výtvarného umění. Je jasný, že i v těchhle skupinách lidí se můžou vykrystalizovat nějaké rozdílné názory, ale proč si o nich rozumně nepopovídat, bez urážek, bez vydírání (kdo nevěří, že se lidi v diskuzích vydírají, důkazy dodám), napadání, osočování, mávání nesmyslnými a lživými argumenty a vůbec postojem já-jsem-tady-sežral-veškerou-moudrost. A nikdo neumí říct: Hele, já si myslím tohle, protože tohle tohle a tohle, ty si myslíš tamto, protože tamto tamto a tamto, těžko říct, kde je pravda, ale nebudeme se hádat, nemá to cenu. Ne, to je tisíc argumentů, které postupem času začnou na obou stranách bejt dost podivný a nakonec oba lidi vypadaj, jako že si myslej úplnou blbost. Do toho se zapojí nějakej/á třetí jemnocitnej/á diskutér/ka, která rozohní debatu zastanutím se, nebo naopak napadnutím té či oné strany. Dost častej nešvar taky je snaha vysvětlit druhé straně, co vlastně řekla, i když to vůbec neřekla. No, čím delší odstavce v diskuzi, tím víc hrozí, že tam někde vybuchla bomba, jak hrom. A do toho ještě přijde nějakej „češtinář“, kterej začne vyhledávat všem nejenom zásadní pravopisné chyby, které ale podle mě v líté debatě prostě ulítnou (taky když na někoho ječím, tak se často přeřeknu) typu ozvy se (neplést se srdečními ozvy), lýbylo a tak dále, ale i jasné překlepy a nedoklepy, no prostě, když se to někde řeže, proč se nepřidat s holí.

Abyste mi správně rozuměli, já se ráda hádám, fakt. A za svým názorem jsem ochotná stát až do posledního rozbitého talíře. Ale jasně se pohádám radši s člověkem, kterýho mám ráda, kterýho znám, o kterým si myslím, že mu jeho názor ubližuje, kterýmu do očí budu moct říct, že je blbec. A ne s nějakým anonymním kýmsi na internetu, který si možná to, co prezentuje ani nemyslí, jen tak tlachá, nebo se nemá s kým pohádat ve skutečnosti. Sama jsem si to zkusila mockrát a vím, že je docela zábavné se s někým ukomentovářovávat k smrti, ono totiž taky, než odepíšete, máte čas si to, co chcete říct pořádně rozmyslet a vypadáte tak nějak rozumněji. Ale zase slušně a vodcaď pocaď.

Nejhorší na tom podle mě je, že tohle co jsem popsala, podle mě není klasickej příklad trollování, jen stará dobrá Cimmrmanovská neschopnost udržet myšlenku – neschopnost opustit myšlenku. Názory totiž většinou nejsou ani dobré, ani špatné a každej máme na ten svůj právo a máme právo si ho i po výměně názorů ponechat v původní podobě. Neberme to samé ale i druhé straně. A nemysleme si, že to, že má někdo jinej názor je drzost a snaha nás zničit.

No, zase jsem si nemohla pomoct a musela vyjádřit svůj velmi kvalytňý názor :-)

Tortura

Moji milovaní čtenáři!

Nejsem člověk, kterej by nějak miloval sdílení fotek ze svého soukromého i nesoukromého života, nedej ty-tam-nahoře fotky své. Dnes jsem ale našla v jednom svém pekelném přístroji tři fotky jednoho mučícího nástroje, o které se podělit cenu má. Jsou to fotky takzvaně mobilní, což nechápejte jako přenosné a jestli zjistím, že mi je někdo ukradl, budu naštvaná, smutná, dezorientovaná, zklamaná a navždy poznamenaná. Jsem jejich autorem, to čestně prohlašuji, nikdo jiný neměl žádný podíl na jejich vzniku, ani nápadem. To, abychom byli právně vyrovnáni.

Tento mučící nástroj se jmenuje Krabice č. 26 (po vzoru Jatka č. 5, pokud Jatka č. 5 někdo nečetl, doporučuju mu zčervenání a následně zpytovat svědomí nejméně dokud nedojde na jejich poslední stránku – toto ovšem neplatí pro lidi mladší patnácti let, kteří mě snad /ale nic proti nim/ nečtou – obávám se totiž, že by dostali pocit, že vysoká škola je jen učení a mučení, což v mém případě trochu je, ale zde bych chtěla zdůraznit, že až tak úplně vždy to není, aby se nebáli). Doprčic, všimli jste si, že ta moje podivná odbočka je delší, než samotné sdělení? Asi bych měla přejít k jádru věci.

1. Takže takhle to vypadá, když se všechny histologické preparáty pěkně vyklopí.

2. Takhle to vypadá, když se pěkně zamíchají.

3. A takhle to vypadá, když se preparáty postupně losují a ty správně identifikované se vrací do krabice. Ať žije histologie!

Poslední dobou mě zde na blogu navštěvuje hodně lidí z Ruska, kteří sem chodí přes odkaz, který jsem několikrát zevrubně prozkoumala a dala jsem ho několikrát přezkoumat i mým ajtý zběhlým kamarádům, ale nikdo z nás tam odkaz na tento blog nenašel, což je mi velkou záhadou. Mám proto asi oprávněný pocit, že zde nenacházejí co hledali, což mě mrzí. Pokud ale někdo z vás mluví česky, ozvěte se (a třeba mi i pomožte rozlousknout tuto záhadu)! Každý „cizinec“ na mém blogu mě zajímá – to platí i pro vás z USA, Brazílie a tak dále. Jinak jsem strašně vděčná za pochvalné komentáře od mé milé česko-slovenské čtenářské obce, jsem fakt ráda, že nevidíte, jak se vždycky červenám a přiblbe usmívám, když si je čtu ;-).

No a protože se mi tady vyskytla jedna čtenářka, která byla zvědavá a ptala se mě na neblogovatelné otázky, založila jsem e-mail, takže kdybyste se chtěli na cokoli zeptat, tak mě pod heslem "ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím" najdete na

dennidavkaironie@seznam.cz

Arrivederci!

(Zlo)volný pád

Je brzo ráno. Nééé zase tak brzo, abych se z toho hroutila a neznala se k vlastní matce, ale rozhodně není doba, kdy moje maličkost vyskočí z postele s radostnými výkřiky. Počkat, taková doba není asi nikdy... Mám filozofickou. Vzhledem k tomu, že jsem měla včera echt pubertální, takže moje spolubydlící uvažovaly, že na mě v noci nalíčí nějakou past, je to možná pro okolí dobře.

Je to už docela dlouho, co mi moje kámice B. založila blogísek (cha, moje pubertální nálada asi ještě nepřešla), abych si slohy o svém báječném a zajímavém (sledujete stále, jo?) životě nestrkala jen do šuplíku, protože by mu mohlo upadnout dno. Internetu prej dno neupadne, ale já se obávám, že taky není nesmrtelnej. (Všichni ajťáci, a že jich znám požehnaně, se právě otřepali hnusem a kopřivkou a jali se mi vysvětlovat, že jako internet teda nesmrtelenej jako je, holčičko.)

Moje obočí už mi pomalu brání ve výhledu, protože stále ještě není vytrhané. Holt začátek semestru no, jiné věci na práci. Například obléhání skriptárny, knihovny a nebožáků, kteří prodávají použitá skripta. A taky snaha dostat do indexu to, co sice na nesmrtelném všesvětovém médiu svítí zeleně, ale nějak se zapomnělo to zapsat papírově. A co je psáno, to je dáno.

Smrt všem kalužím, říkám vám. Včera jsem si opět rozbila hubu před přednáškovkou, když jsem se po velmi zábavné přednášce snažila přemístit na velmi zábavné cviko ze stejného předmětu. Au. A to upozorňuju všechny, že žádnej podpatek v tom nehrál roli. Docela mě pobavilo, že když mi bylo pět, deset, dvanáct, patnáct a já se takhle zrakvila na nějaké zamrzlé, podlé a schválně nastražené vodní ploše, okolí se mi vysmálo a já zvedala svůj bolavej zadek a bolavé sebevědomí najednou. A holahej,  je vám přes dvacet a lidi ve vašem okolí ví, že krček stehenní kosti už není, co bejval a ženou se k vám s pomocí a s : „Jsi v pohodě?“ A tak jsem se štrachala zase do vzpřímené pozice a sebevědomí prakticky neutrpělo. Ale asi si budu muset nechat něco předepsat na problémy s rovnováhou. Někdo nějaké návrhy? (Jo a taky mi někdo vysvětlete, proč se ty opice nutně museli stavět na dvě nohy, nebylo by nám fakt na čtyřech líp? Mně teda určitě.)

Majte sa a vyhýbejte se všem (!) vodním plochám, které vám chtějí ublížit.

Sééémééééstr

Je to neuvěřitelný. Zítra začíná nový semestr. Semestr bez anatomie a histologie. Jde to vůbec? A ještě neuvěřitelnější část příběhu – já se na to těším. Zajímá mě, co nového se budeme učit a co se dozvím. No, nejsem normální, já vím.

Cesta do Brna dnes byla vážně výživná, protože jsem neuposlechla rad okolí a jela autobusem. V autobuse jelo milión dva lidí, plno jich stálo, byla jsem nucena sedět na zadní pětce, nedalo se dýchat, řidič topil o sto šest, že nám málem hořely boty (a taky zadky). A aby toho nebylo málo, v půlce cesty se setmělo a to už byla naprostá konečná. Kamarádka vedle mě nepokrytě zvracela do pytlíčku, což mě trochu vyzývalo k tomu, abych ji podpořila, ale nakonec jsem to dost záhadně ustála, šikovná holka jsem.

Obočí mám stále nevytrhané, jsem líná a jednou na to zhynu. Nebo taky ne.

Přeju všem, kterým dnes také začíná nový semestr, ať se jim daří. Všem, co ho mají v běhu, ať se jim daří též. Ti, co už žádné semestry nemají, nebo ještě žádné neměli, ať se jim... daří též.

Tkáňologie - my job

14.2. je pro mnohé muže dost nezáviděníhodný den. Mám jí něco koupit? Slaví to? Neslaví? Bude naštvaná, když jí něco koupím, protože je to prachsprostá komerce, nebo bude načuřená, když jí nic nekoupím, protože „to sis teda jako vzpomenout moh.“ A tak si muži rvou vlasy a nervózně žmoulají rukávy, co teda jako asi mají udělat. Taky jsem si 14.2. rvala vlasy a nervózně si žmoulala ruce. Čekala mě ta zkouška. Největší horor byl, že začla v 9 a skončila asi ve 12 a já jsem byla odzkoušená jako jedna z posledních. Když mi zapsali do indexu obrovské A v kroužku, spadl mi ze srdce kámen, že se divím, že to paní zkoušející neslyšely. Jedna z nich pravila velmi pozitivní: „Bylo to krásné!“, druhá s potutelným úsměvem zahřímala: „To to takhle nešlo minule?“ Nezmohla jsem se na žádnou odpověď, měla jsem pocit, že mě veškerá energie opustila a usmála jsem se stylem Mona Lisa, sbalila si saky paky a vyrazila vstříc obědu, po kterém jsem do šesti večer spala.

Po probuzení mě čekala milá povinnost, jít do hospody na nějaké to oslavné pivko. Setkala jsem se snad poprvé v životě s holkou, která je ukecanější, než já. Neuvěřitelné! (Jsem nadšená!) Myslím, že 3 jedenáctky, vývar a kozí sýr s polníčkem (do té doby jsem neměla o polníčku nejmenší tušení, že existuje) byly na oslavu naprosto ideální.

Ráno jsem se probudila a v puse jsem měla jak v polepšovně, což jsem považovala za nespravedlnost, protože jsem si po příchodu zvládla vyčistit zuby, vyčistit pleť a prakticky v polospánku si natřít na obličej i krém (což se mi ne vždy po příchodu z restauračního zařízení podaří). Došla jsem k tomu, že corn flakes s mlíkem by v tu chvíli asi nevyhrály soutěž o nejlepší snídani, takže jsem radši ulovila kus chleba se sýrem. Pak jsem vypulírovala náš podnájem, sbalila si asi tři kila špinavého oblečení a vydala se k autobusu. Trochu chyba, že jsem se nepodívala z okna, než jsem vyšla ven. Všude byl sníh a dost vydatně to i padalo. A tak dvouapůlhodinová cesta autobusem trvala čtyři hodiny. Všechny silnice lemovaly auta v příkopech, stojící kamiony, všude řádili houkající sanitky a antony, míjeli nás nejmíň dvoje hasiči. Asi v půlce cesty nám zablokoval cestu náklad dřeva, který zapadl, a půl hodinu jsme pozorovali, jak sundává dřevo, aby mohl vyjet. Mí spolucestující se s tím nijak nežinýrovali, vylezli z autobusu a fotili si ho mobilem (???) a neustále měli dost blbý kecy na řidiče autobusu, kterej fakt dělal, co mohl. Navíc taky volali svým příbuzným stylem: „Jardoooo, hele, no je to úplně v řiti, stojíme tady v poli, nejede to, prej to bude zpožděný. No nevím, kdy jako dojedu. To teda nevím, proč se stalo zrovna mně. No, nespěchám, ale...“ Zde si dovoluji krátkou a hlasitou vsuvku: Češi!!! Dřevař, za což ho já neskutečně obdivuju, skutečně vyložil celej náklad, odházel si okolí lopatou a vjel přímo do pole, aby nám a autům v druhém pruhu uvolnil cestu. Dál už jsme naštěstí pokračovali víceméně bez komplikací, i když jsme například viděli autobus, kterej prorazil plot a vjel na zahrádku nějakejch lidí a další pikantérie. Prostě cesta za všechny prachy (pardón, za 116 i s DPH!).

A teď mám směšných pět dní prázdnin do začátku semestru. Nejdřív jsem plánovala, jak pojedu lyžovat, bobovat, sáňkovat, ale teď jsem se uvelebila ve svém pokoji konečně v poloze ležmo (bez depky, že mám nějaký nesplněný povinnosti) a mám takovej pocit, že tu takhle těch pět dní zůstanu. A říkejte si, co kdo chcete.

Moc děkuju jistým slovenským sestrám za pochvalné projevy o blogu, moc si toho vážím. Jo a kdo mě to sem chodí navštěvovat z USA, nechť se přihlásí!

Interní vsuvka: Sláva všem Terezám! (Jo, vím, že dneska má svátek teta Jiřina.)

vrtěti pRsem

Tak jsem o víkendu (v rámci studia samozřejmě!) vyjela na rodnou podhorskou hroudu na obecní maturitní gymnaziální ples. Zpětně se na to dívám jako na dobrou volbu, protože jsem snad poprvé od ukončení tanečního kurzu tančila na plese. A zde bych chtěla několikrát hlasitě poděkovat mladíkům, kteří se se mnou do toho pustili, jeden z nich dokonce dobrovolně a opakovaně, což tak úplně nechápu, protože můj šlapu-zelí-styl není úplně vončo.

Upozorňuju, že Ada z módního pekla by si oči vyočila a já jsem si je málem hlavu vytočila taky. Dámy (hlavně) mladších ročníků dostaly nějakej špatnej pocit, že všechno, co je vidět, je fááákt dobrý. Prostitutčí kroje se tam jen hemžily a já se cítila bejt aspirantkou na novicku. A to jsem měla odhalená ramena. (S odhalenými rameny mě kdysi nepustili do jednoho italského kostela, tady jsem měla pocit, že kdybych je měla zahalená, vpuštěna nebudu.)

Holky, ale prosím vás! Já vám do toho nechci mluvit, vím, že jste mladý a beru to. Ale vy, maminky, který jste si nechaly vyholit půl těla včetně obočí, prodloužily vlasy, vytáhly štekle fejklej Blahnik, sehnaly fejklou Vytónku, navštívily krátce zavedenou manikérku, která neumí zkrátit tip a nakonec jste v sexy-bitch kroji udělali deset minut před zašlapáváním šerpy scénu svému synovi, vy se hoďte do klidu, nebo ten váš janek ze samejch nervů tu maturitu neudělá. A ne, nekoukejte se kolem, moc dobře víte, vo kom je tu řeč.

Jinak zítra mám druhý pokus nejpekelnější zkoušky na světě, vykousala jsem si nehtovou kůžičku do krve, mám obočí tak dlouho netrhané, že bych mohla soutěžit s šaolinským mnichem, jsem přecpaná vším možným, čím jsem se snažila obalit nervy. A tak.

Myslete na mě.

Sisyfos onlajn

Ehm, není to tak dávno, co jsem se naučila neodporovat bláznům. Ale stále neumím neodrazovat lidi řítící se do sebevraždy jakéhokoli druhu. Tak například minulý týden, když jsem jela domů pro maminčinu útěchu za nesloženou zkoušku. Stojím si já (a moje dvě kamarádky) na peróně a kolem běhá chlapeček ve věku asi tří let. Doběhne až k samému okraji nástupiště, dřepne si na bobek a zasvěceně kouká do kolejiště. Chvílemi tím směrem natahuje ručičky. Chvíli ho pozoruju a nemůžu uvěřit svým očím. Rozhlížím se. Žádná matka (ano, vy všechny duše genderu slítněte se na mě, opravdu jsem hledala ženu, vypadající jako matka) kolem podle mě nestojí. Holky koukaj, do čeho se to mé neohrožené já zase pouští. Čapnu chlapečka za ruku. V tu chvíli se ke mně přiřítí „pani“, která se až doteď bavila s kámicí. Co jakože dělám s jejím dítětem. Snažím se jí klidně vysvětlit, že nejsem ani úchyl, ani pedofil, ani únosce, ani vrah, ani nic. Že jsem prostě jen nechtěla dávat první pomoc tomuhle dítěti. Paní na mě křičí fistulí a všichni lidi se na nás dívaj. Na ceduli klaplo dalších 10 minut zpoždění. Nechci být středem pozornosti. Dívám se na matku, ani moc nevím, co ječí a najednou sama sebe slyším, jak mé genderově nevyrovnané, hloupé, do dnešní-doby-se-asi-nehodící já říká nahlas a zřetelně: „Ne, nejsem ten sobeckej člověk, kdo by byl naštvanej, že je zpoždění. Já bych byla jen smutná, kdybych viděla, jak vaše krásný dítě rozšmajchluje ten vlak na kusy, víte?“ Pouštím chlapečka za ruku, otáčím se a jdu se postavit kousek vedle. „Pani“ chvíli nevěřícně zírala směrem, kde už jsem nestála. Potom se otočila, nadechovala se, ale nějakej pán ji uzemnil: „Pani, slečna má pravdu, děti nejsou nesmrtelný!“

Toť k minulému týdnu. A k dnešku? Moje spolužačka neudělala zkoušku, druhý pokus. Je naštvaná a zhrzená. Vykládá mi o tom, jak přemýšlí o odchodu ze školy. Nebo aspoň přerušení. Všechno jí odkývávám. Já vám říkám, nemá cenu odporovat. Když tu najednou: „ Víš co, moje máma má prachy, takže si jí řeknu o půl mega a asi si votevřu restauraci. Nebo tak, chápeš!“ Valím na ni bulvy. Ne proto, že by mě tak oslnilo konto její mámy (o kterém stejně už všichni dávno víme), ale o tom přístupu. Pokud budu někdy matka s plonkovým půl milionem (haha, nesmějte se nahlas), nikdy bych ho dítěti takhle laxně nedala. Vzpomínám si moc dobře na jeden rozhovor s britskou královnou, kde vysvětluje, že královská rodina prachy má, ale snaží se jimi děti nezahlcovat, aby se naučili k nim mít úctu, ale hlavně, aby uměli přežít, kdyby se nějakou náhodou stalo, že by o peníze přišli. Koneckonců i Rothschildovic děcka se museli hodně učit, mami, hodně učit a tvrdě pracovat, aby si zasloužili zdědit, co jejich předci vybudovali (a možná proto si to tímhle stylem udrželi). Dnešní doba kelebrit (vyslovujeme řecky) a tévébrit dává lidem špatné vzory. Znáte to, botičky od Diora už do kolébky. Není ta krize třeba z toho???

Klapka, příběh třetí. Moje spolubydlící má zítra zkoušku. Jo, tu zkoušku, na který jsem vylítla. A evidentně ji to moc netankuje. Moc se toho nenaučila, na mikroskopech byla dost zmatená. Učebnice otevřela minimálně a dnes se celý odpoledne dívala na film. Odpočinek před zkouškou ano, ale...! Mám neustálé tendence podstrkovat jí učebnice, ptát se na záludné otázky, ukazovat preparáty v histologických atlasech všeho internetového druhu. A přitom vlastně vím, že je to její věc, její svoboda, její názor. Nejsem její matka, nemám žádný právo jí do toho pyskovat a přesto mě něco nutí a pudí. Můj bratr by to shrnul jednoduše svojí oblíbenou větou o tom, že já budu hrozná matka.

Ne, ani ty sebevrahy nemá cenu odřezávat z lana, nebo jo?

O gravitaci. Newtone, neboj, vím, že ty za to nemůžeš!

Nojono. Vzhledem k tomu, že vstávám v šest a chodím do školy na sedmou, abych se porvala se svými spolužáky o mikroskopy, není o zmatené ranní půlnoční historky nouze. (Komu se dobře vstává v tuto hodinu, vzpříčí se bez úhony na posteli, nepolévá se horkou kávou, nesprchuje se v pyžamu, neukopává si palce a nesnaží se urazit si ramena o futra, ten ať mlčí navždy!) Dnes ráno napadl sníh křupánek a Brňané si moc nevěděli rady s jeho odklízením, což chápu v sedm ráno, méně to chápu v poledne. A mé nebohé rozespalé já všem ukázalo, že i holka z hor se umí smeknout a předvedlo to v šalině, kde byla, věřte nebo ne, namrzlá podlaha za všeho sněhu, který kdo na svých botech natahal dovnitř. Komiksový tvůrce Walt Disney by mi na místě vysekl poklonu, že padám jako jeho výtvarné počiny. Smyk, jedna noha nahoru, druhá noha nahoru a kecnutí si na zadek z výšky. Au. (Moc díky, že jednu z mých oblíbených profesorek jsem potkala včera a ne dnes. Jo a taky, že nemám zlomené obě nohy, ruce, klíční kosti, nebo žebra. Prostě díky, že nemám zlomené cokoli.)

Zároveň jsem si na bytě zapomněla telefon a celou dobu trnula hrůzou, že jsem ho buď ponechala jeho osudu někde na cestě, nebo, jak už to tak bývá, budu mít tisíc zmeškaných důležitých hovorů. Jo, psychologové by si na mně mnuli ruce, protože toto je prý klasický příklad naprosté závislosti. Ne, není to příklad závislosti, jen je to vzpomínka na včerejší den, kdy jsem obdržela telefonát od své kamarádky, která neustále hystericky opakovala: „Ale já to nechtěla udělat, když von se mi tam připletl! Já teď nevím, co mám dělat, když já to vopravdu, ale vopravdu nechtěla udělat, za to jsem nemohla...“ Vážení, já jsem myslela, že nejmíň někomu prostřelila čéšku! Než jsem z ní vytáhla, co se vlastně stalo, stihla jsem dojíst oběd, zaplatit neodbytnému číšníkovi za meníčko, ujet 4 zastávky šalinou a dojít domů. A co se vlastně stalo? Šlápla jejich psiskovi na nohu a pes prý běhal po zahradě po třech a odmítal k ní přijít na zavolání. Nakonec jsem ji uklidnila, nadiktovala číslo na veterináře a donutila ji nalákat psa na pražskou šunku. A za půl hodiny jsem obdržela telefonát – no, von už nekulhá, nechá si na to v klidu šáhnout, veterinář do telefonu říkal, že když se to zase nezhorší, máme zůstat doma. (Ještě, že je to náš známej a je tak hodnej, že nevyšetřil psa, neřekl si o sedm stovek a pak jí vítězoslavně neoznámil...... že to vlastně nic není.)

Přijdu si jako vážně starej chlap, protože mám dost vážné problémy s prostatou. Nepoznám ji a nepoznám. Aspoň, že se mi nezvětšuje.... před očima.

Navštívila jsem lékárnu. Znáte jinýho magora, kterej s sebou všude tahá tuny léků a ještě polovinu jich odmítá brát, s tím že mu zničej játra, ledviny, žaludek / jsou zbytečný / stejně nezaberou? Musela jsem si koupit Vincentku do nosu, protože z nosu se mi při každým přechodu z tepla do zimy, ze zimy do tepla, nebo při delším pochodu zimou valej litry tekutin a moje sliznice to nějak nezvládá. Přišla jsem do lékárny, slušně jsem pozdravila a paní oznámila, že chci „Vincentkový stříkátko do nosu“. Vyvalila bulvy, potom se na mě podívala jako na žáčka v první třídě a vysvětlila mi, že neví, co chci. Než jsem si vzpomněla na slovo sprej, uteklo mi půl rána. Do týhle lékárny už asi nikdy nevkročím. Farmaceutů mám kolem sebe kopec, tak vím, jak je nepříjemný, když přijde pacient a chce takovou tu fialovou mastičku, o které neví na co, ale ví, že minule mu jí předepsal pan doktor XY, kterej je ještě ke všemu praktik, aby mohl předepsat mastičky na sto věcí. Standardně se z toho po třech telefonátech doktorovi, názorné předváděčce několika fialových mastiček pacošovi a vytvoření dvoukilometrové fronty protestujících nemocných vynoří něco jako sirup na suchý kašel. Ale tohle byl jasně zadanej požadavek, kterej je pochopitelnej dětem od pěti let. Achjo. No, nebudu si stěžovat.

Majte sa, já jdu na vaječník. Už z toho pomalu ovuluju!

Kmotr mrázek

No, sem tam to musí přijít. Někdy je prostě den B. Blbec. Ráno se vzbudíte a na vašem studentském podnájmu neteče teplá voda – protože my víme, co s tím máme – my to máme rozbitý! Potom jdete na zkoušku, ze které vás vyhodí, ještě se tam ani moc neohřejete. Potom jedete domů a vlak má půl hodiny zpoždění. Potom vystoupíte doma z vlaku a brněnských přívětivých -9 se změní v podhorských -16. Nadechnete se a cítíte nejen svoji průdušnici, ale i plicní alveoly. Bože, díky za to, že jsi mě navedl si loni v březnu koupit ten šíleně teplej kabát. Všichni si ťukali na čelo, že si ho kupuju v březnu, ale sleva byla více, než přívětivá a (a to je možná podstatnější část příběhu) já mám v březnu narozeniny. Nicméně budiž, leden má být nejchladnější měsíc v roce, což se teď ukázalo, že funguje. A to je vlastně fajn.  

V mé hlavě vyvstalo ale mnoho otázek. Co na sobě má hradní stráž (Já bych na sobě měla asi tak přibližně šest vrstev thermoprádla.)? Co dělají děti, pod kterými se prolomí led, když bruslí na rybníku (a venku je mínus šestnáct!)? Co dělají panelákoví psi, kteří jsou všichni v dvaceti pěti stupních a najednou jsou v mínus šestnácti, jen projdou dveřma (To je změna o 41 stupňů během minuty!). Jak sakra obyčejně žijou lidi v Rusku (východ Evropy jsem navštívila pouze v létě, kdy je tam super kontinentální vedro...)? Dá se v tomto počasí lyžovat (vzhledem k nesplněné zkoušce, néé, že by se mě tato položka týkala)? A mnoho dalších.

Můj spací úbor, který obvykle čítá hlavně nějaké firemní tričko XXL, se změnil na tričko s dlouhým rukávem, vysoký kalhoty, který kdysi byly součástí jakéhosi flanelového kompletu mojí babičky a hlavně (!) mám pletené fusekle značka matka-bývalé-přítelkyně-mého-bratra. Mají velmi zajímavé barevné řešení, ale hřejou neskutečně! Sakra, umí nějaká vaše matka, babička, děda, táta, strejda, kdokoli plíst fusekle? Pletený fusekle jsou ta nejlepší věc! Jestli někdy budu mít čas, haha, asi si je upletu podle nějakého šíleného dů-it-jórsélf / no-udělej-si-to-sám návodu na youtube.

Ale teď, teď přátelé, otvírám učebnice, startuju zvýrazňovač (za to jsem chtěla napsat brrrrm brrrrm, ale usoudila jsem, že moje infantilita nezná mezí) a jdu zařadit jedničku a pak histologii. Kdo mě bude chtít nutit jít ven dřív, než budu opravdu nevyhnutelně muset, toho pravděpodobně ubiju. Argumenty.

Histola, histola, pořád pořád dokola!

Přátelé! Stále žiju. Ale... Histologie mě srazila na kolena. Nepoznala jsem vesicu felleu (žlučový měchýř), sbalila jsem si věci a táhla jsem domů. Jsem unavená, otrávená, 16 dní jsem se učila v kuse, potom jsem vstávala v 6 ráno, abych chodila na ranní samostudium (a ano, touhle dobou je venku mínus tři sta, nesekli jste se!), třistakrát jsem si přečetla story o všech epitelech na-pytelech, sliznicích, vazivech, vláknech, svalech na různejch řezech ze všech stran a pak? Tak nashle! To, že jsem u toho sežrala asi pět set čokoládovejch bobíků, který prodávaj za stále větší prachy a dávaj je do stále menších krabiček, to odmítám komentovat!

Dokonce, a to se mě vážně nikdy po zkoušce nestalo, jsem začala natahovat, když mi telefonovala máma, což vyústilo v to, že se jedna dívčina z našeho ročníku, která v tu chvíli stála opodál, rozhodla mě objímat, čímž mi prostě narušila moji bublinu a k pláči už se neschylovalo. Za to díky, i když lidi, co se mě snažej jen tam objímat, zase tak nežeru.

Takže přátelé, můj plán je jasnej. Teď si dám volný večer, vana, klídek a tak. A zítra začnu opakovat teoretické otázky. A v neděli pojedu do Brna, budu chodit každý den na preparáty, podívám se do všech krabic a to by v tom byl čert, abych ty preparáty nezačla poznávat i na to nejmenší zvětšení, co říkáte?

PS: Vzhledem k tomu, že jsem přemístila svoje blogomísto, archivovala jsem všechny svoje příspěvky z minulých měsíců, takže se nelekejte ;-).