pondělí 31. prosince 2012

Je konec roku. No a co?

Stejně jako Mozart (vyslovujme prosím správně po německu Mócart) mohl říct, že jeho Pražané mu rozumějí (a měl recht), já stejně odvážně můžu tvrdit, že mi rozumí moji čtenáři. A proto je nezapomenu opominout poslední den roku. (Doufám, že až tohle postnu, budete všichni škytat jako blázni, haha.)

Z depky jsem se už trochu vyhrabala. Ježíšek mě nadělil tolik kosmetiky, že jsem musela chvíli zapřemýšlet, jestli se mi třeba nesnažil naznačit, že smrdím, ale prej ne, jen ví, že mám moc ráda Yves Rocher, tak mi tam zaskočil pro (hned) několik balíčků. Naložila jsem se do vany, bez šampaňskýho Moet, bez jahod, bez koňaku, ale za to hned několikrát v posledních dnech, a vyplavila ze sebe splíny. Teď jen doufám, že je čistička spodních vod nějak zvládne přefiltrovat.

Taky jsem udělala nákupní očistu od splínů ve slevách, který až tak levný nebyly, protože mi z mýho ubohýho účtu sebraly (přesně!) 2386 korun. Psycholog by byl levnější, ale zase by mi doma neleželo oblečení, o kterém už teď pokaždé, když ho uzřím ve skříni, vykřikuju, že vopravdu, ale vopravdu nevím, kam to budu nosit.

Návštěvy příbuzných byly letos obzvláště složité, protože jsem dorostla do věku, kdy moje drzé a kousavé připomínky začali brát vážně a ty jim začli vadit. Trochu mě štve, že je mám od patnácti a až teď přišla nějaká odezva, ale na druhou stranu díky za ní. Možná mě jen po těchhle vánocích všichni nenáviděj.

Nebudu si do příštího roku rozhodně slibovat, že se budu víc učit, víc sportovat, víc chodit ven, míň utrácet, míň dělat blbosti, míň pít a vůbec neponocovat. Co by to bylo bez toho všeho za život? Můj rozhodně ne.

Štěnisko je s námi už 6 měsíců. Vůbec už to není žádný štěnisko, ale skoro dospělej chlapák, kterej si čím dál tím víc dovoluje a zkouší, co mu projde (u mě všechno samozřejmě). Trochu se bojím, jak zvládne dnešní večer legálního pyromanství, ale pevně doufám, že s jeho flegma a laxní povahou, která vyžaduje jen žrádlo a občas trochu nějaký pozornosti to bude v pohodě.

No a já si jdu teď vytrhat šaolinskomnichovský obočí, umýt mastňáky a vůbec se nějak zkultivovat na večer. Protože PARTY HARD.

Příští rok, jo?

úterý 25. prosince 2012

Černá listina

Jojo, vím, že jsem se odmlčela na neskutečně dlouhou dobu a že to není fér! Jenže mi nepřišlo ani trochu spravedlivý psát na vlastní blog, když jsem nestíhala číst ani ty ostatní...

Otočila jsem svůj život (mám bohužel jednou za čas tu potřebu) pěkně přes hlavičku v obrovským veletoči a do toho jsem se snažila udělat všechny zápočty a jednu zkoušku (což se mi kupodivu povedlo a já to doteď nechápu, protože to byla fakt jízda - v negativním slova smyslu). A jak se tady snažím lepit a letovat a zmenšit počet lidí, u kterejch jsem napsaná na černý listině, mám fakt chuť sedět v pyžamu s mastnejma vlasama na posteli, brečet a rvát si do pusy cukrovanou pracnu, ale my doma žádný cukroví nemáme, protože u nás se nepeče a babička neposlala. Dokonce už tady nemáme skoro ani žádný jídlo, protože jsme všechno snědli a vobchody jsou zavřený, aby prodavačky měly aspoň jednou do roka zaslouženej pokoj.

Měla bych se učit, ale nemám na to ani psychicky, ani fyzicky. Jdu si přečíst aspoň votázky, pro lepší pocit, rozumíme si.

A jak se máte vy?

neděle 2. prosince 2012

Idiopatická léze - suspektní blbost

A máme tu prosinec, přátelé. Tesco na maloměstě vystavilo na odiv epesní koště a já žiju už dva dny představou, že z něj obrovské zlaté kouličky (baňky pro jižní Moravu) spadnou a budou dělat ten úža střepovitej zvuk. Venku je zima. Venčím v prvorepublikovém vaťáku. A tak se stalo, že jediný okamžiky dne, kdy mi není ani trochu zima jsou právě, když venčím.

Nedávno jsem v hospodě (kde se teď vyskytuju častěji, než je zdrávo) vedla filozofickou rozpravu o tom, jestli jsem věřící. A mluvila jsem tak dlouho, až všichni kolem radši zmizeli. Těžko říct takhle z hlavy. Byl tam ale pán, co mi vysvětlil, že věřící křesťan je každej, kdo slaví všechny svátky. A tak jsem vlastně skoro fanatik. Taky tak dopadnete, když budete nezdravě často chodit pít. A kromě toho se vám rozpadnou játra a bude vymalováno. Učení patoly na mě má prostě špatnej vliv, povšimněte si prosím.

Štěnisku je sedm měsíců. Všichni jsme mu tragicky u zadku. V pátek se mu podařilo chlapcům postávajícím v podroušeném stavu před nonstopem ukousnout konec bagety a s majonézou kolem celého čumáku si šmakoval. A to říkali v televizi, že by to ani pes nežral a v televizi nikdy nelžou, přece. Musela jsem chlapcům dát dvacku. Doufám, že ji nehodili do matů, ale myslím, že to udělali.

Docela mě zklamala Ada u Krause. Co na ni říkáte vy?

Musím letět. Čistěte si zuby, nečistěte si uši. A jezte ryby. Pak budete zdraví jako řípa. Zdar

pátek 23. listopadu 2012

Reparace nebo restituce?

Pokud se chcete celej pátek cítit bídně (jako já), pijte ve čtvrtek hodně alkoholu a připravte si kočku, která mňouká přes patery dveře. Ráno jsem si myslela, že je vše v pohodě, ale ledva jsem nastoupila do šaliny směr hlavní nádraží, obrátil se mi žaludek do všech možných i nemožných směrů a musela jsem si v půlce cesty (která čítala celkem 4 zastávky, přátelé) dát dýchací pauzu. Cesta vlakem byla taky velmi příjemná, snažila jsem se celou cestu spát, ale samozřejmě že se ve vagónu prostě muselo pokakat malý dítě. Natahovalo mě to, ale překonala jsem se. Doma jsem zalehla do peřin a čtyři hodiny předstírala spánek v migréně. Musela jsem ale zahodit nenápadně prášek, kterej mi moje dobrotivá matka přinesla, protože mám ráda svoje játra, chápejte. 

Potom jsem otevřela skripta z patoly a pustila se do svých obvyklých hypochondrických záchvatů, které ještě podporovala ošklivá práce permoníků v mojí hlavě a žaludek plovoucí v Atlantiku. Diagnostikovala jsem si snad všechno, o čem jsem četla... Jo, vím, že to není normální, ale co mám jako dělat? Asi brzo skončím v rukou nějakýmu odborníkovi. A to mě samozřejmě maximálně děsí. 

Jako největší fetiš dnešního dne vyhlašuju nejmastnější (na sádle pečenej) vepřovej řízek mojí babičky, protože není věc, která by vás z kocoviny vytáhla líp. (Její poctivá česnačka, francouzská cibulačka a vývar s domácíma nudlema jsou na tom v účinnosti tak nějak nastejno.) Jíst studenej mastnej řízek s chlebem a matlat zmaštěnejma rukama skripta z patoly, to fakt stojí za to. Nějak si tu aterosklerózu způsobit musíme, no ne?

Je trochu divný, že se pořád pozoruju a že mi největší euforii způsobí řízek. Možná měla B. pravdu, když mi ve středu řekla, že už bych si konečně měla najít muže. Ale takovej muž, ten se né vždy zrovna snadno hledá. Protože já chci muže, co mi při mojí kocovině bude přikládat mokrej hadr na hlavu, zabije prase (tam mu dovolím asistenci řezníka, protože jsem měkká), nadělá sádlo, řízky i nudlovou polívku (domácí, přátelé) a bude mě hladit a říkat mi, že jednou za čas je to v pořádku a u toho druhou rukou míchat krev. Z toho prasete, ne ze mě. A takovej muž, ten se dneska špatně hledá, to musíte uznat. 

Zdar a sílu (hledejte ji v sýru, ne v pivu!). 

pondělí 19. listopadu 2012

Imbibitio postmortalis

Jde to se mnou z kopce. Oba dva víkendové večery (rozuměj páteční a sobotní) jsem strávila v hospodě. V pátek s trochu mastnou ofinou a včera s nejmastnější ofinou na světě. "Přece si o víkendu nebudu mejt vlasy proboha!", setřela jsem svoji mámu, když se mě na to pokusila upozornit. Jsem líný prase! A vůbec mi to není podobný. Plížit se po ránu s teplákama na pyžamovejch kalhotech a klepající se rukou svírat vodítko se psem, kterej se rozhod, že se chce prostě venčit ve čtyři ráno, ano, to občas dělám snad vod svejch osmi let. Ale večer vypadat jako vprostřed zkouškovýho, to se mi v listopadu nestává.

Měla jsem se o víkendu učit. A kdybyste se ptali, co jsem dělala, nedělala jsem ňyc. Rozhodně jsem se teda neučila. Sobotu jsem strávila u babičky na vyprošené kachně s knedlíkem. Babička samozřejmě místo knedlíku udělala noky, načež došlo k nejhoršímu. Pelíškovité hádce. Ale protože mojí babičce se neodporuje, vyhrály souboj knedlíky. Každopádně je vám předpokládám všem jasný, že to byly noky. V neděli jsme spala do oběda, pak jsem se zbalila a frčela do Brna. Náročnej program, znáte to.

Tesco se mi pokusilo vnutit, že budou Vánoce. Včera, když jsem se hnala pro drink na moji příšernou cestu do Brna, jsem krosnou málem porazila meganevkusnej strom. Hele, jako je půlka listopadu. Vánoce jsou pro mě teď hlavně to zkouškový, kdy je vyšší přísun dobrot necvaknutej z mý kapsy (jsem to ale, co). V našem bezvěreckém městě, kde je Půlnoční v deset večer, protože farář se nechal slyšet, že kvůli pěti lidem vstávat nebude (a tak u nás už nikdo nechápe vtip s blondýnou, která se ptá: "A v kolik hodin je ta Půlnoční mše?"), je fakt těžký to vnímat jinak. Jsem s Vánocema momentálně v hejtu a vykřikuju, že jsem chudá a nikomu nic nedám. (Vyměknu, nebojte.)

Všude dobře, s patolou nejlíp. Zdarec

čtvrtek 15. listopadu 2012

Aspirujte a pak aplikujte.

Kdybyste se zeptali, jak se mám, nedokázala bych vám odpovědět. Mám tak málo času, že nad tím nedokážu přemýšlet. Ve škole jsem od nevidím do nevidím. Už jsem si zvykla a je to v pořádku. Dokonce jsem drobnými provianťáckými zásobami byla připravená na to, že docent K. pondělní přednášku protáhne a zavřou mi v Albertu. Stalo se tak a já nebyla bez snídaně. Oceňte to, děkuji.

Bařena slavila narozeniny. Nebudeme si nic nalhávat. Přišel. Dr. Márty - striptér. Bylo to velmi zvláštní. Podíl dívek zakrývajících si oči a neurčitým huhláním odpovídajících na jasnou otázku: "Tos jako nikdy neviděla nahýho chlapa?", trochu převyšoval moje odhady. Možná by se v ČR (nebo minimálně na naší alma mater) měli zavíst ty hongkongský kurzy "jak se dělaj děti", aby nám měl kdo vydělávat na důchod. Rozumíme si předpokládám.

Zato podíl lidí tančících nikoli v napodobení, nebo náznaku kopulačních pohybů, ale rovnou jejich vykonáváním, výrazně převyšoval množství takových lidí v Gaussově rozložení. Možná bychom se měli v Příboře zeptat, jestli je to normální. (Das ist nicht normal. Das ist super!*) Třeba tam nějakej Sigmundův nevlastní prapotomek žije a bude vědět. Opravdu nemám ráda, když se mi při tanci někdo snaží matlat rukama po obličeji. Pamatujte si to.

Naše brněnská sousedka je vášnivá botanička a pěstuje asi deset na osmou rostlin, které v zimě mají být v chladu (což není zase tak divný, to uznám). V bytě prý ale má ráda teplíčko, takže milé keříky a stromečky vyšoupla na chodbu. Na naši společnou chodbu. Byla se nás sice zeptat, jestli nám to nevadí, ale po jejím stylovém bušení na dveře (kdy jsme byli ve vážné obavě, že se k nám řítí patnáct členů gestapa) jsme nedokázali nijak odporovat. Proto se teď každej den ráno votřu ramenem o metr sedmdesát velkej strom (jinak se to nedá nazvat, i když to je v květináči) a prokličkuju kolem nějakejch těch keříků. Tohle pro ty kytky nedopadne dobře. To vám povídám. Paní ale tvrdí, že to je přírodní odrbávání a je to v pořádku a nevadí jí, že můj kabát vypadá, jak kdybych ho vytáhla z popelnice.

Kdyby vám někdo vyprávěl o filmu "Černý pták mezi bílýma kozama", nebuďte jako já a nepředstavujte si havrana ve stádu koz. Jde o pornofilm. Stejně tak nikde netvrďte, že kůže na mléčné žláze je neochlupená. Není.

Měla bych se učit, ale mám upřímnou chuť uvařit si silnej černej čaj s citrónem (dnes již třetí a to nejsou ještě ani dvě) a dívat se na trapný americký seriály, kde zvítězí láska patnáctiletejch děcek nad problémama celýho širýho lidstva.

Ach so. Tchuss.


*Pokud ten německej vtip nepoznáváte, ráda vám ho sdělím celej. 

pátek 9. listopadu 2012

Útržkovitý útržkovitosti

Je pátek a bolí mě v krku (všichni mě povinně politujte). Moje rodinka nechce jíst na Martina husu, ale hovězí, a to mě děsně zklamává. Doufám, že budeme aspoň popíjet beaujolais nouveau, nebo Svatomartinský, to je jedno. Moje babička mi nevěří, že umím píchat injekce a zavádět infuze, ale opak je pravdou. Ještě v tom nejsem úplně dokonalá, ale jde to.Včera jsem si z toho musela dát pivo a následně jet domů za peníze na nájem, prostě to jinak nešlo. Fakt zlý. Jsem tak chudá (politujte mě povinně podruhé)!

Němčina je nejhorší jazyk na světě. Bohužel, je to tak. Tápu, nejsem schopná psát dohromady číslovky a šílená slovíčka. Vzala jsem si ji na víkend domů, ale obávám se, že to neotevřu. Jsem vylínělá do nejvyššího stádia lenosti a měla bych psát nejšílenější seminárku, která je za 1 ubohej kredit, z čehož se mi chce opravdu brečet.

Už zase mi píše kluk, co mi vždycky píše, když se rozejde s nějakou kóčou. Je to milé a deprimující zároveň. Vlastně ne, je to jen deprimující. Ale jo, i trochu milé. Nevím!

Je 9.11., venku přituhuje a mládež po tanečních pokaluje po venku v šatech a bundičkách a kluci v sakách. Och, jak hloupí mi přijdou. Jsem stará, co? Já to vím. Jsem. Patnáct mi už bylo fakt dávno. Nebo vlastně to tak dávno nebylo. Bylo to psychosociálně dávno. No, to je sice blbost, ale je to tak.

Chtěla bych mít hospodu, kam přijdu, neřeknu ani popel a na stůl mi přistanou dvě orosený a vrchní mě bude znát křestním. Někdo prej takovou má, ale mě se to netýká. Možná často střídám lokály. Nebo chodím pít málo (jo, to bude ten důvod, ale nebudeme si to přiznávat). Bylo by to moje útočiště. "Ještě dvě, holka?" "Jojo, dám si."

Majte sa.

sobota 3. listopadu 2012

Přeposílačka.

Chantal na mě uvalila přeposílačku. A protože já přeposílačky zásadně neplním, rozhodla jsem se udělat výjimku potvrzující pravidlo (protože mi to udělalo radost, no ni) a splnit si to. Takže za všechny přeposílačky světa, co jsem nikdy nepřeposlala:

Úloha číslo 1: Prezraď na seba 11 pikantností

1. Mám do jisté míry velmi alternativní rodiče. Jako malá jsem se za to samozřejmě styděla. Teď bych neměnila. 
2. Díky alterantivismu mých rodičů od mých 12 let nevlastníme televizní přijímač. 
3. Chodila jsem na nejpříšernější základní školu na světě, kde každý den šlo o život (minimálně z pohledu člověka 6-11), a proto jsem prchla na osmiletej gympl. 
4. Nemůžu pozřít játra, a to ani když se silně přemáhám. Důvodem je to, že do mě játra byla v mých 8 letech násilně vpravena a až o dlouhých (a bolavých) 8 hodin později vyšly (vcelku) ven. 
5. Jsem maximální hypochondr. Fakt. Bohužel.
6. Jednou bych chtěla chovat makaky. To od té doby, co jsem je viděla v zoo. 
7. Nesnáším mít na puse lesk / rtěnku / balzám / jakejkoli jinej bazmek. 
8. Vždycky jsem chtěla být modrooká bruneta, nebo hnědooká blondýna. Bohužel. 
9. Mám o něco víc, než 200 párů náušnic a už je ani nestíhám střídat. Když ony pořád přibývají. 
10. Dírky v uších mám až od 17 let. (A nastřádat za tu dobu 200+ párů náušnic, to chce opravdu snahu, co?)
11. Nevadí mi být trapná před ostatními. Vadí mi, když si přijdu trapně sama před sebou. 

Úloha číslo 2: Odpovedaj na otázky:
1. Kto bola vaša najlepšia kamarátka, keď ste mali desať rokov?
Moje nejlepší kamarádka byla L., se kterou jsem kamarádila bůh ví proč. 
2. Ktorú pesničku ste naposledy s vervou počúvali sto krát dokola a dokola a ešte raz?
Tahle. Ta parodie mě fakt baví. 
3. V akej polohe spíte?
Záleží na tom. Asi na boku a na zádech. Poloha plodu. Chacha. 
4. Zverujete niekomu svoje tajomstvá? Komu a prečo?
Kdekomu. Jen to, o čem se bojím, že se zakřikne neřeknu nikomu. NIKOMU. 
5. Za čo sa najviac hanbíte?
Že když mi bylo 5 ukradla jsem své sestřenici korálkový náramek. 
6. Na čo ste najviac pyšní?
Že jsem odmaturovala s vyznamenáním. (V životě bych to nečekala.)
7. S kým, kedy, aký, kde bol váš prvý bozk v živote?
S P., v roce 2005, báječný, na rohu naší ulice ;-). 
8. Akú najnebezpečnejšiu vec ste v živote urobili?
To si vůbec nevybavuju, protože já se o sebe dost bojím :-D. Ale asi to bude lození po skále. 
9. Bojíte sa niečoho? Čo to je?
Hodně věcí. Nejvíc asi nemocí. 
10. Boli ste niekedy u veštice? Čo vám povedala?
Nebyla jsem nikdy, protože na to nevěřím. 
11. Máte nejakú pesničku / film / knižku, ktorá vás vystihuje? Akú a prečo?
Pipi Dlouhá punčocha. 
12. zákerná bonusová otázka: 
Je sprostá. 

***** **** hasiči, 
houpali se na tyči. 


Úloha číslo 3: Nominuj ďalších súťažiacich a vymysli pre nich 11 otázok.

1. Jaký vztah máte se svými rodiči a prarodiči?
2. Kdy jste se v životě nejvíc báli?
3. Kolik chcete mít dětí?
4. Byli jste někdy na nějaké operaci?
5. Jaký první název písničky vás napadne?
6. Co vás první napadne, když se řekne víkend?
7. Nejoblíbenější jídlo?
8. Nejnenáviděnější jídlo?
9. Největší módní přešlap v životě?
10. Největší trapas v životě?
11. Jaké sporty ovládáte?

No a pokud chcete, doporučuji k vyplnění holkám z Fashion autopsy - Čokošce a Housce
Mishulce
Chudý studentce
Schizofreničce
Ovečce
Malině
Vivi
Meluzině skolastice
Amelii
Nikouce

A pokud se vám do toho nechce, není na světě nikdo jinej než já, kdo by to chápal víc ;-)

čtvrtek 1. listopadu 2012

Halloweenská JIPka


Je právě 1.11. 0:34 a já jsem vzhůru, protože moje spolubydlící (ta co pracuje a je nejslušnější z nás všech) dáví na záchodě a já o ní mám strach. Je proto fajn, že jsem si šla dřív lehnout, abych na ranní povinnou návštěvu JIPky byla svěží, protože právě dělám jipku v přímým přenose. Snažit se vypozorovat, jestli někdo dýchá přes dveře, není vůbec jednoduchá věc, takže jsem to v 0:26 nevydržela a šla se jí zeptat. Výsledek Halloweenu přes zeď prakticky v přímým přenosu na našem záchodě. Ještě, že jsem na žádnou párty, během/po které bych si lehla do čistého povlečení hlavou s kvalytňým líčeníčkem nevyrazila, protože při svojí dnešní náladičce bych si tam lehla vedle ní. Jo, mám vážnou potřebu dát si panáka, a to jsem z methanolu v hystéru víc, než půlka KHS v Brně.

Jak kromě občasné kontroly dechu mé spolubydlící žiju? Tenhle týden se nesl v duchu „z testu do testu“. Musím naznat, že to je o něco méně příhodnej stav, než „z pohádky do pohádky“. Moje pleť si ze mě stále robí šoufky. I když jsem jí nakoupila všechnu možnou kosmetiku světa. Možná budu v pubertě nadosmrti. Až babky v domově budou řešit, jak na inkontinenci III. stupně (nehledejte si prosím, co to znamená, není to pro slabší žaludky), já budu možná stále hledat krém, kterej způsobí, že se na mým obličeji nebudou vyskytovat zející krátery a rudý sopky. Teď jen vědět, co je lepší.

Sněžilo a já (=Heidi, děvčátko z hor) jsem z toho měla neskonalou radost. Většina lidí z toho radost neměla a chtěla inzultovat mě. Uznejte, že to není spravedlivý. Chci jet na lyže. Co nejdřív. Ideálně před začátkem zkouškovýho (ó, ty naivní hlavičko /plácám sama sebe po hlavě/).

S němčinou stále vydatně bojuju. Moje spolužačka paní Katka ale bojuje víc, takže jsem moc ráda. Úkol jsem mastila 5 minut před zahájením hodiny na chodbě a naše hodná paní lektorka mi k tomu ještě rozsvítila. To jsou mi služby. Myslím, že to, že židle je "der Stuhl", což si vytrvale opakuju jako "ten stůl" je jediná znalost, kterou jsem zvládla. Z francouzštiny jsem si taky nikdy nepamatovala rody (Francouzi totiž dovedli Babylonskou věž k dokonalosti a pořídili si naschvál rody jenom dva, aby se to pletlo všechno) a jediný, co jsem zvládala bylo la voiture - ta auto. To zase musím Němcům uznat, že maj das Auto (beztak jsme to vobšlehli vod nich), jak všichni známe z reklamy. Podstatná jména jsou můj konec, protože nastudovat si slovní zásobu k "vybavení domácnosti" bude horší, než pravidelně časovat rozličná slovesa (aniž bych věděla, co znamenají, protože jsem se zapomněla na to ZROVNA podívat). Jsem vyčerpaná!

No nic, už mi padá hlava. Jdu ležet v posteli, představovat si, že ležím na pláži a nohy mi omývá teplé moře. Jinak dneska fakt už neusnu. (Klišé jako kráva, co?)

Jak dopadla vaše halloweenská párty?

sobota 27. října 2012

Chudoba, bída, omrzliny


Když jsem před třema rokama (proboha to zní hrozně) poprvé opouštěla vody mého rodného přístavu a vyrážela poprvé na vejšku (protože už jsem byla velká holka, no ne), všichni mě vyprávěli, jak budu žvejkat suchý rohlíky a modlit se, abych za stovku dojela domů. Upřímně, nebála jsem se. Nejsem přeci blbá a spočítám si to. První týden se mi podařilo koupit si kalhoty a triko (protože byly prostě nejlepší – dneska už je tuším nenosím) a začal můj opravdový studentský život.

Rozpočet je našponovanej a návštěva sekáče vám z „fazolí s klobásou“ k obědu udělá fazole. Dva svetry vás donutí jíst týden tousty se sýrem a kečupem (protože kečup jste si koupili, když jste na tom dávno tomu byli finančně líp). Nejhorší na nakupování v sekáčích je totiž to, že když něco dobrýho zříte v normálním obchodě, můžete si tam pro to přijít i za měsíc, i za dva měsíce a za tři měsíce to obyčejně bude ve slevě za přijatelnou cenu. Když vám něco sedne v sekáči, jste v háji a musíte to brát hned, protože buď to skončí ve skříni jiné podobné chmatalky, což je prostě smolík pro vás, nebo si to oblíkne bezdomovkyně z hlavního nádraží, a to je vážně škoda.

Co se týče jídla, běhá vám v hlavě neustálý obraz fotky námořníků z kurdějema, a protože chcete mít ještě chvíli vlastní zuby (protože nemáte peníze na umělý přece), ládujete ovoce a zeleninu, na kterou máte. Což je standardně květák a brokolice a hrušky a jabka. Jabka si přivezte z domu, kupovat jabka z Itálie je to, čemu se u nás doma říká gaspyjáž. A tak snídáte jogurt s musli, které jste si odsypali na tajnáša doma s jabkem, kterej jste vočesali ze stromu, ze kterýho vám bylo výslovně zakázáno cokoli trhat. Pohoda, ne?

Každý dobrý skutek má být potrestán, takže když jsem naposledy dala pětikorunu mladíkovi vyhrávajícímu na Svoboďáku, byla to o dva dny přesně ta pětikoruna, která mi nestačila k zaplacení nákupu šamponu a musela jsem vytáhnout kartu. A to byla tragédie. Moje karta je sice o něco málo bohatší, než já, ale o moc to není. A musí zamazávat takový protivný položky, jako je třeba nájem, což jí dává dostatečně zabrat.

Navíc jsem na víkend v Brně. Jsem s tím v hejtu. Za prvý se to prodraží, za druhý začlo u nás na horách sněžit, štěnisko poprvé v životě uvidělo sníh a já u toho (opět!) nebyla. Taková já jsem psí máma. Táta mi popsal, jak je z toho v háji, neví, jestli do toho má šlapat, nebo ne. A taky neustále všude čuchá, protože nemůže najít svoje stopy. Nejsem u toho a stydím se.

Takže, kdybyste mi chtěli poslat finanční injekci, číslo účtu vám ráda sdělím. Bilance tohoto víkendu : 2 svetry ze sekáče.

Majte sa. 

pondělí 22. října 2012

Smutná pravda o jednom koťátku

Nikdy jsem nebyla takovej ten unášející se obdivovatel. Když mi táta poprvé v životě ukázal na horách, jak se rozevřou mraky, vy všechno vidíte a pak se pomalu zavřou (nevím jak se tomu teď přesně říká, je to nějaký okno), řekla jsem mu: "A co jako?". Táta málem upad a když si vyrovnal rovnováhu, začal se učit, že jeho dcera je o trochu větší drsňák, než čekal.

Stejně tak se odmalička neunáším barevným listím na podzim (taky s váma neustále jezdí vlakem/busem/mhádéčkem lidi, kteří civí z okna a telefonují babičce/tetičce/bůhvíkomu, jak je všechno to listí barevný a že je to nádhera). Je fajn, že je. Ráda se na něj podívám, ráda se v něm vyválím, ale standartně o tom nikomu netelefonuju. Hezký zážitky si buď uzamknu v sobě (a vzpomenu si na ně, až mi bude krušno), nebo je prostě tak neprožívám.

Horší to je z těma ošklivejma, ze kterejch se potřebuju vypovídat a zbavit se jich. Třeba když několik hodin křísíte kotě v hypotermii a když už to vypadá nadějně, kotě umře. A vám zbyde 8 hodin promeškaného času, o kterém víte, že nebyl promeškaný a malinký tělíčko, který vám nezbývá než zakopat kdesi vzadu na zahradě tak, aby se ho štěnisko nepokusilo dát si k svačině. Dost hrůza, povím vám. Alias naše sobota.

Poslední dobou nemám moc romantickou náladičku, takže už se neunáším vůbec ničím. Ani plným počtem bodů z nějaký písemky (to mi vždycky zvedlo tep). Jsem marná.

Jdu si dát teplej mošt se skořicí, abych třeba nasála aspoň trochu tý podzimní atmosféry. Jak se máte vy?

čtvrtek 18. října 2012

Herpesviry v mým trigeminovi!


Může mi někdo sakra okamžitě vysvětlit, proč se takové způsobné děvče, jako jsem já, vzbudilo s oparem??? Vím, že vás to nezajímá, ale nemám rýmu, nemám menstruaci (moje máma ale vždycky říká, že co není může být) a tudíž nevím, co ta nechutná hrouda na mým obličeji dělá. Ostatně jediný, co by za to mohlo moct je stres, ve kterým se necejtím být, i když moje pleť vypadá přibližně, jako kdyby mi bylo 13 a zároveň jsem měla zkouškový. Tak sakra jsem ve stresu, kterej nevnímám nebo co? Na bytě nemám ani herpesin, ani vektavir, ani blbej lékárenskej líh. Zajímá mě, co s tím budu dělat. Sundejte to ze mě, ale hned.

Včera jsem na popud B. a S. byla v sekáči a utratila jsem majlant. Jsem na sebe naštvaná, ani jsem se neměla za co odměnit, ale co už. Konečně jsem se opět po letech narvala do několika kalhot velikosti 38 a tak je, spolu s mými dvěma dalšími třicetiosmičkovým nákupy v létě potvrzeno, že opět patřím mezi třicítkový holky. Sorry všem čtyřícítkovejm, ale necítila jsem se mezi váma fajn. Dobrý je, že jsem pro to zázračný NAPROSTO nic neudělala, ani nehnula zadkem. Že by vážně ten stres? Radši se jdu nadlábnout, ať nemám vředy. Nechtěla bych teď vidět svoje nadledvinky... Vzkazuju jim: neprodukujte a buďte je v klídku!

Tento týden se mi podařilo už jednou epesně zaspat, takže se teď bojím budíku, kterej nezvoní, na rozdíl od mých běžných dní, kdy se bojívám budíku, co zvoní. Jsem proto schizofrenik? Přeludy zatím nevidím, díky za optání. Teda každopádně to předpokládám. Pokud ta nepříjemná paní ve stánku na noviny není přelud, je na světě něco divně. Když jsem tam včera šla, zeptala se mě: „Proč si zase kupujete Mladou frontu?“ Co na tohle chcete odpovědět.

I když mě tankujou výsledky krajskejch a senátních voleb a je jasný, že se mi moc nelíběj, o to víc mě štvou internetový články, komentáře a pláč z fejsbuku, kterej se po volbách vyrojily. Musela jsem si odplivnout, když jsem četla, jak se lidi navzájem osočují za to, co volil ten druhej. Budeme brečet, že zvítězila nedemokratická strana a chovat se kvůli tomu nedemokraticky? To je docela zajímavej postup. Jeden můj, od toho dne už bývalý fb „přítel“ (žádám český fb, aby to už konečně přejmenoval na známý, kámoš, nebo cokoli příhodnějšího), si dokonce vypsal seznam stran, jejichž voliči si k němu prý mají přijít pro facku. Tak tomu se říká opravdu paradox. Jo a ještě bych chtěla poprosit rádia, aby neustále nehráli Tomáš Kluse, je to klišé a patos a mně se z toho chce zvracet. 

Mějte se blaženě. 

čtvrtek 11. října 2012

Pracující lide!


Zprávy z domova mi jasně oznámily, že štěnisko dnes poprvé zvedlo nohu při čůrání, takže se oficiálně stalo ze štěniska psiskem. A já u toho nebyla. Cítím se, jak kdybych nebyla u prvního krůčku nebo slůvka svýho vlastního dítěte. Proč jsi to jen neudělal o den dřív? Úpěnlivě na to čekám už měsíc a půl. No nic, hlavně, že je zdravé, že. A navíc, pro mě je to navždy štěnisko, to je jako když sedmdesátiletá paní napomíná svoji padesátiletou dceru ve stylu „jak malýho fakana“ a ohrazuje se tím, že to je pořád její dítě. Kdybych měla deníček, zapíšu si tam tuto velkou událost. Taky už se mu podařilo vyrazit si poslední mlíčák, takže moje miminko bude co nevidět dospělé, kde je spravedlnost?

Včera jsem přátelé opustila brány (=dveře) našeho studentského kutlochu v půl sedmé ráno a doplazila jsem se v osm večer. (A to, že tam na mě ještě čekalo učení, to píšu radši do závorky.) Jela jsem přátelé intenzivně celý den s jednou krátkou pauzou na oběd. A teď mi říkejte, jak je na tom pracující lid špatně. (Jen tak mimochodem, když jsem odcházela, ležela moje pracující spolubydlící v posteli a když jsem přišla, tak opět ležela v posteli. A to prosím údajně byla na normální osmičce.) Ale dozvěděla jsem se tolik věcí a budu o tolik chytřejší, že mi začne padat hlava jako Velkýmu šéfovi. Například od teď vím, že když po mně někdo bude chtít sterilní hokejku, nemám strkat sportovní nářadí do autoklávu, ale stačí někde vyhrabat toto. A tak.

Je mi zima. To počasí mi to dělá naschvál. Já chtěla melancholickej podzim na pozadí modrobílýho nebe s padajícím listím a lehkým se choulením do svetru. LEHKÝM se choulením do svetru. Vím, že to první je jakžtakž splněno, ale neustálý nabalování se do dvou set vrstev mě už vážně nebaví. Hlavně vždycky přijdu na nějaký cviko, musím se celá vysvlíct, narvat svých pět set vrstev do nezamčitelný skříňky, vzít si plášť a pak se vrátit a zase na sebe v úzkým prostoru mezi dalšíma deseti lidma natahujícíma si rukávy rvát svých pět set vrstev. Nejhorší jsou cvika z chirdy, kde se musím vysvlíct z pěti set vrstev do bílých kalhot a trička. A oblíkat a svlíkat si kalhoty, v tom už jsem prohrávala soutěže ve škole, když se šlo na vycházku. (Nejvíc jsem nesnášela to zlo, když mě moje máma chtěla mít chic a dala mi sukni, protože navlíkání punčocháčů, s tím bojuji ze všeho úplně nejvíc.)

Už jsem zase chudá. V mojí peněžence leží dvoustovka na cestu domů a na účtě se mi spokojeně převaluje skoro nula. Kam všechny ty peníze zmizely? Vraťte mi je! Vždyť jsem si tento týden dala v kavárně jen jeden čaj. A to ta kavárna byla navíc ještě ke všemu školní. 

No nic, jdu si sbalit svých pět švestek a mazat zase do školy. Není čas ztrácet přednášky. 

pondělí 8. října 2012

Víkend byl nabitý! Týden bude (bohužel) opět nabitý víc.


Tak jsme si v sobotu sbalili velikánský obnos peněz a vydali se na dalekou cestu na Náš chov. Můj tatínek zklamal a nekoupil si ani bejčka, ani kravičku, dokonce ani kozu, či ovci (i když na ovce zálibně pokukoval, pást si ovce kdesi v tichu, dojit si je a vyrábět sýry by byl ani jeho sen). Dokonce ani králíka si nesbalil do kabely jako dědové všude okolo. Přivezli jsme si (nudně) pouze cibulky tulipánů a narcisů, který se brzo budou sázet. Ty tulipány maj mít bledě modrou barvu bez použití inkoustu (a říkám vám, jestli ji nebudou mít, budu fakt naštvaná) a narcisy maj vypadat jako astra. Tohle mě fakt baví, narcis vypadající jako narcis je nuda, ale narcis vypadající jako astra, nebo astra vypadající jako narcis, to má grády, uznejte sami.

Při obědě v místním pomalém fast food stánku nás dědeček s babičkou krmící čtyřletou vnučku hranolkama s kečupem (přiznám se, neudržela jsem se a protáčela panenky) vyhodnotil jako manželský (milenecký?) pár a byli z nás trochu pohoršeni, což se nebáli dát najevo. Moc jsem to nepochopila, možná já vypadám tak staře, nebo táta vypadá tak mladě, nebo je dnešní svět tak pokroucenej, že dvacetiletý holky choděj s pánama o třicet a víc let staršíma, každopádně to bylo zajímavý.

Když jsme přijeli, myslela jsem, že mi upadnou nohy a natáhnout se do vany vypadalo jako dobrej nápad. Štěnisko to ale vyhodnotilo jinak a tak jsem se s ním vydala na výpravu. Naivně jsem si myslela, že když mám světlého psa, tak ho ve tmě uvidím. Neviděla jsem. Taky jsem si myslela, že se skoro půlroční štěně bude ve tmě bát a bude se mě držet. Nebálo se. A vrcholem mojí naivity byla představa, že si bude myslet, že já ho bez problémů vidím. Věděl, že ho nevidím a nejvíc se mi schovával, dělal na mě triky a vyskakoval na mě ze zálohy. U toho na sebe nasbíral milion lopuchů. A tak nastala fáze: Kterak štěnisko poznalo, co to je bodlák. Při vyčesávání mě pokousalo, kňučelo, brečelo a vztekalo se. Naprosto nechápalo, kde se to na něm vzalo. Myslím, že příchody z procházek teď s ním budou o to veselejší.

Nedali mi neustálé narážky na člověka jménem Ornella Štiková v denním tisku, na blozích (např. i na 1000 věcí, co mě serou) a usoudila jsem, že B. bude vědět o koho jde a dotazovala se jí na to. Tak už vím, kdo je Ornella Štiková a říkám vám, asi bych žila i bez toho. Není nad to si zbytečně rozšířit obzor a pamatovat si další kravinu, která mi akorát uzme pár neuronů.

Moje máma celou neděli pobíhala po domě a vykřikovala, že v pondělí mají být tři stupně. Ležím teď v posteli, měla bych se zvednout a vydat se do školy, ale mám trochu strach, jak to tam teda ve skutečnosti vypadá. Pokud umrznu cestou, měla jsem vás ráda. Ráno jsem si stihla vytrhat obočí, což byl můj jediný rest po víkendu. Vzhledem k tomu, že byl fakt nabitej, jsem na sebe pyšná. Moje managerování vlastního času dosáhlo dokonalosti. Jsem například schopná číst si skripta z farmakologie a vařit u toho telecí. Nebo lakovat mámě nehty a nechat si od ní předčítat skripta z imunologie. Došla jsem i k tomu, že jsem vytáhla bratrův starý držák na noty (hrával na klarinet) a postavila si ho před žehlící prkno. Dokonalé! Přijdu si trochu jako blázen. Ale do vany, ani na záchod to zatím nenosím, takže v pořádku.

Krásný týden všem. Vykročte pravou!

pátek 5. října 2012

Pátek, vy-víte-koho svátek


Tak tu máme pátek. Kdo vymyslel, že i v pátek budu muset vstávat na sedmou? Moje zmatenost při balení neznala mezí. Něco jsem bez ladu a skladu nahrnula do krosny a vyrazila. Když jsem v půlce cesty zjistila, že nemám sešit ani na jeden ze dvou předmětů, kam právě mířím, mohla jsem se jen bít do hlavy. Na imunologii už bylo ale nad slunce jasné, že nemám ani plášť (dutost mojí hlavy někdy nezná mezí) a musela jsem se trapně kát před naší paní (slečnou?) cvičící. Ta si ho ale zrovna zapomněla taky, tak jsem čočkovou nedostala. Výjimečně.

Taky jsem usoudila, že jsem si na bytě zapomněla nabíječku na noťas (věc, bez které se víkend nedá nazvat víkendem) a mobilem naháněla A. ať ji tam někde uloví. Nabíječka samozřejmě dávno oxidovala v mojí krosně. Dala jsem si ji tam večer s tím, že ráno bych ji zapomněla. (Když zrovna vyvoraně nenarážím do futer s vytřeštěnýma očima snažícíma se zaostřit v ranní tmě, jsem docela lucidní, ne?)

Ve vlaku jsem jela s týpkem, co měl trvalou. TRVALOU chápete to? Vypadal jako Peter Nagy, když měl fakt špatnej den. Původně jsem si myslela, že je to určitě cizinec a důležitě se ho anglicky ptala, jestli má v tom kupé místo. Anglicky mi samozřejmě odpověděl, přestože to byl Čech jako poleno (což jsem zjistila záhy) a já jsem musela celej zbytek cesty nechutně předstírat, že blíž, než v Maďarsku jsem se rozhodně nenarodila. Průvodčí opět nepřišla. Vím, že až si příště s tím, že už jsem dvakrát zbytečně vyhodila 68 korun, nekoupím lístek, přijde a budu platit ještě pokutu.

Koupila jsem si za dost nekřesťanský peníze učebnici na němčinu. Po nákupu jsem se trochu klepala, že s obsahem svý peněženky, kterej mi potom zbyl, nedojedu domů. No, co vám budu povídat, jen sa trela, chybaly milimetry, ale dojela jsem. Horší je, že ten jazyk už teď asi fakt nezvládám. Po první lekci. Jak jsem odcházela po první hodině nadšená, když jsem otevřela cvičení, co máme vyplnit za domácí úkol, málem to se mnou švihlo. Mám pocit, že ten jazyk má asi tak dvakrát větší obsah souhlásek, než čeština. A všechny jejich samohlásky (když už se tam uvolej nějaký prsknout) jsou éčka. Mám pocit, že ty slova vypadaj nějak takhle : Retegeetersgspgeeqwerz. A přečíst to je pro mě dost oříšek. Říct „Wý hajsn zý“ je pro mě strašný. Mám furt tendence říct „Wý hajzn zý“, nebo „Wý hajsn sý“. Jak prostě můžete tak rychle říct za sebou s a z? Nemožné. Ale budu se snažit. (Taktně nedodávám, že slovo průvodkyně v první lekci jsem hned zavrhla. Psát to sem nebudu, kdo má zájem, nechť si vyhledá.)

No a teď mě omluvte, jdu zničit nějakou smrkovou monokulturu potištěním milionem materiálů do školy. Tschüss.

středa 3. října 2012

Bejci, germáni a plíny


Nezbývá mi říct, než : Děcka!

V pondělí se mě rozhodly moje pleny (ne, nebojte, netrpím žádnou inkontinencí, myslela jsem tyhle pleny) zbojkotovat a šílenou bolestí mě zahnaly do postele už v půl deváté. (Touto krátkou větou jste se dozvěděli jedno ze základních medicínských poznání, že mozek nikdy nebolí, bolí jen jeho obaly. Buďte rádi, že to víte, možná vám to k ničemu nebude, ale aspoň s tím můžete machrovat.) Myslela jsem si, že mi hlavu zevnitř čtvrtí permoník a že se mi rozletí a vypadne mi mozek na podlahu. Otázka je, jestli by to byla škoda. Každopádně jsem se rozhodla to neriskovat a s mokrou plínou (tentokrát již vopravdickou, ne ale žádnou pemprskou, ale poctivou látkovou bez sucháčů) jsem zalehla do postele. Po 12 hodinách ve škole se možná není co divit. Ráno jsem vyskotačila jako rybička. Dvanáct hodin spánku po dvanácti hodinách práce je strašně osvěžující záležitost, nevěřili byste tomu.

Byla jsem na první hodině němčiny. Lektorka se mi zatím více, než líbí. Moji spolužáci jsou naštěstí všichni OPRAVDU začátečníci, někteří dokonce i s cizím jazykem. Po první hodině si přijdu jako Maxi kong. Moc dlouho mi to ale nevydrží, protože hodiny mě čekají i přes celé zimní a letní zkouškový, a to (promiňte, paní lektorko) na němčinu nebudou myšlenky. Nicméně na lekce chodí jedna paninka, kterou jsem chtěla praštit tupým předmětem už tuto první hodinu, a to jsem člověk povětšinou snášenlivej, mírnej a hodnej. Teda minimálně si to o sobě myslím. Haha. Už se umím představit a říct odkud jsem. Vše, co jsem od první lekce čekala!

S B. se o přednáškách bavíme focením a sepisováním lidí, co spí. Jsme škodolibý mrchy, že jo? Musíme si teď hlavně dát bacha, abysme neklimbly, protože oni by nám to vrátili. Zaznamenány jsou neuvěřitelný věci. Chápete, proč někteří lidi chodí na přednášky svačit a spát? Chápu, že se stane, že usnete, protože jste vyčerpaní, to se holt stane každýmu. (Ale vypadá to srandovně, takže fotit si to je neškodná zábava). Ale proč si tam někteří nosí opulentní oběd, který si přímo před zraky člověka, který se nám snaží něco vysvětlit, zasouvají hluboko do hrdla, to nepochopím nikdy.

Můj seznam, co mám udělat o víkendu do školy, se povážlivě prodloužil. A to prosím pojedu v sobotu na chovatelskou výstavu, protože si tam přeje jet můj drahý otec. Nevím, jestli si koupí bejčka, každopádně bych zde chtěla zdůraznit, že býci nedojí (občas člověk potká lidi, co si to myslí, tak jen tak na okraj, nemyslím si, že jste negramoti, nebojte). Na takovéhle zábavy si musím najít čas. To kdybyste někdo nechápal, proč jsem ve skluzu
.
Jdu se naládovat prázdnýma kaloriema bábovky a lehnout si k učení. To se prý nejlépe tráví, říkají výživoví poradci. 

pátek 28. září 2012

Report z prvního (a naštěstí hned prodlouženého) víkendu smrtícího semestru.


Kdyby dnes někdo natočil takovou nějakou vysokoškolskou Cestu do hlubin študákovy duše (konkrétně třeba z naší školy), nikdo by se na to nedíval, protože by to byl zmar a tragédie. Všichni si furt stěžujeme, zaděláváme si na žaludeční vředy a pijeme velké množství kávy nevalné kvality.

Odjezd z Brna doprovázela apokalypsa jménem prodloužený víkend. Vybojovala jsem si v nikdy nekončících frontách lístek za 68 korun a průvodčí si sprostě nepřišel. Mohla jsem je taky hodit z okna, nebo dát tomu milému žebrákovi, který chce na všechny kolemjdoucí šahat a já se bavím, jak zděšeně couvají. Jsem škodolibá a zlá. Bič na mě. V Český Třebový na nádraží jsem musela pobývat půlhodinu s „čajem“ z automatu, kterej chutnal jako žampiony. Vopravdu. Autobusem se mnou potom jelo celkem 8 lidí, z nichž šest bylo pod vlivem nějakých omamných látek. Cítila jsem se fakt bezpečně. Naproti mi přišlo štěnisko (nikoli samo, nebojte) a podařilo se mu porazit paní, která vystupovala přede mnou. Fakt sorry. Počůralo mi nohy a jasně mi naznačilo, že jestli hodlám ještě někdy odjet, hodlá mi v tom silou svých neuvěřitelných dvanácti kil (dá se takhle rychle hubnout, když se dá takhle rychle přibírat???), drápů a zubů zabránit. Myslím, že tuší, že na neděli na něj šiju nějakou boudu a má se na pozoru. Má teď nějaký konflikty se sousedovic psy, ale rozhodl se kvůli mě válečné tažení na víkend pozastavit. Cítím se táááák důležitá.

Místo pečlivého studia farmakologie na test, které jsem si naplánovala do diáře, jsem skoro celý sváteční den prospala a myslím, že Václavovi by to nevadilo (Boleslavovi možná jo, ale ten do toho nemá co kecat, když je bratrovrah). Chtěla jsem se Vaška zeptat na dvacetikoruně, ale obsah mé peněženky tvoří pár bezcenných kartiček a šest korun, tak jsem ani neměla možnost. Sousedovic děti vylezly na zahradu a vytrvale ječí a honí se s jejich dalmatinem. Jsou u toho nejvíc nabalený a Tomášek si dneska samozřejmě počůral celý punčocháče. Byla z toho taková aféra, že mě to probudilo přes zavřený okno. Došla jsem k závěru, že chodit ven je zbytečná provokace mojí termoregulace a radši si udělala zázvorovej čaj (zázvor moc nemusím). Štěnisko ale s tímhle názorem nesouhlasilo a donutilo mě opustit bezpečné hradby domova a vydat se do větrem bičovaného pole (jo, na horách už fouká severák, koně vypadaj jako medvědi, myslím, že zima bude krutá). Skamarádil se tam s několika příslušníky svého druhu a dokonce i s jedním svého plemene. Sláva to byla veliká, ale panička (=já) byla pěkně trapná a vůbec ji nebavilo koukat na hrající si psy, když ji z nosu crčí jakási tekutina a tváře a uši má červené. Příště až s ním někam půjdu, vezmu si rukavice a bylinkové thé do takové té posh hrnkotermosky, kterou teď všichni někam tahaj (a to, že já ji nemám, je věc vedlejší). Jediná zajímavá a pozitivní zpráva z té vycházky je, že děti si pouštěly draka. Pozitivní na tom je, že tahle zábavička malou populaci ještě nepřešla a zajímavý na tom je, že jim lítal. Můj se nikdy nevznes, nebo šel okmažitě k zemi. Jedinej, kterej se kdy vznes a letěl skončil v elektrickým vedení.

Jdu spát a pod polštář si dám tu farmu. Pomůže to, že jo?

čtvrtek 27. září 2012

Jubilejní 80. a zároveň zhroucený článek.


Jsem v hysteráku. A to nám začíná teprve čtvrtý den. Utratila jsem 2700, z toho 2000, který mi moje máma dala na tu krásnou koženou kabelku, kterou si prej mám koupit za všechny složené zkoušky. Díky. Jestli se ptáte za co, jsou to skripta nepůjčitelná v knihovně, bílé kalhoty a boty a šicí potřeby (nikoli na sešívání kalhot). No prostě chápejte.  Taky jsem za tyhle věci utratila i 700, co jsem si vydělala s miloučkým panem Mirkem, kterej střílel špunty z šampíčka do lidí. Dejte mi mokrej hadr na hlavu!

Ve škole jsem od sedmi do sedmi od nevidím do nevidím. Dělá mi dost problém udržet oči ve střehu, začnu si nosit sirky (nemůže mi to probodnout očnice?). Dva dny po sobě už jsem šla spát brzo. Jednou v devět a jednou o půl devátý. Pro mě věc více, než nezvyklá. Padá mi hlava. Intenzívní promazávání mojí pleti aknestopem  vůbec nepomáhá a vypadám jak třináctka po první menstruaci. (O tom, jak vypadá moje ofina, se laskavě nebudeme ani zmiňovat.) Nestíhám číst žádný blogy, noviny, ani časopisy, takže kdybych byla mimo obraz, upozorněte mě prosím na důležité události v komentářích. Jediný, co stíhám je obden zamávat štěnisku na skajpu. Už u toho zničilo mámě novou klávesnici. Ten pes není jenom psem. Je to i drůbež, protože nekňučí, ale kdáká. Kdo má zájem, přijeďte si poslechnout. A včera prej našel klubíčko vlny a v největším nadšení s ním běhal po zahradě. On je prostě i kotě. Tři v jednom, proč ne.

Už máme nahlášeno milion zabijáckých testů, z čehož dva jsou příští týden. Jeden z pár stránek o ničem, nicméně druhej z dvaceti stránek latinský gramatiky a terminologie, kterou už jsem několikrát za svůj život stačila zapomenout. Už mě vůbec nehřeje ten zápočet v indexu. Nemám ho chodit vrátit, že ne?

Majte sa a flákejte sa. 

neděle 23. září 2012

Kachna. A pak čau.

Tak a je to tady. Maminka s tatínkem mi k obědu naservírovali kachýnku s bramborovým knedlíčkem (po vzoru meníčko a polívčička) a s mírně radostným úsměvem na tváři mě opět vykopnou do velkého světa jménem B(u)r(a)no(v). (Ten vošklivej vztah k Brnu mi odpusťte, je to důsledek naší velmi kvalitní brigádky s panem Mirkem a dalšími. Ono mě to zase přejde.)

Říká se, že si máte na nové období vždycky koupit něco nového. Tak jsem si řekla proč ne a na nový (a dle rozvrhu zjevně megašťavnatý) semestr jsem se vybavila dobře (posuďte sami):
Aknestop 2 ks (jo, ten bude potřeba)
Šampon na mastné vlasy 500 ml (ten bude potřeba možná ještě víc)
Krém na staré ruce 1 ks (umíte nějak inteligentně do češtiny přeložit antiejdžing?)
Pastelky 12 ks (po tom, co přišla hláška z parazitologie, že budeme potřebovat i růžovou i oranžovou i fialovou a já prohlídla svoje pastelkový torzo, musela jsem tento nákup uskutečnit... nevím, kam se to všechno podělo, protože úplně až úplně* jsem za svůj život vymalovala jen červenou a modrou, což doufám, nic nevypovídá o mé psychice - a kdyby jo, neříkejte mi to, co se týče mé psychiky radši žiju ve sladké nevědomosti)
Penál 3 ks (mám velkou spotřebu - ztrácím, rozbíjím,...)
Zvýrazňovače 6 ks (nějak se začít musí, po posledním zkouškovým jsem /co se týče zvýrazňovačů!/ trochu vyprahlá, zato mám doma stále 3 balení fixek Koh-i-noor, z nichž je pouze jedno otevřené)
Náplně do propisky 5 ks (mám velkou spotřebu, rukou píšu asi tak často jako průměrnej středověkej písař o dovolené)
Náhradní náplň papírů 3 ks po 100 papírech (to souvisí s mým hysterickým písařstvím)
Eurofolie 2 ks po 100 deskách (to se vždycky hodí)
Kokyna 1 balení (abych se nerozbrečela hned první přednášku).

Neustále se mě někdo ptá, jestli se těším nebo ne. Co to je za blbou módu. Na takový věci je dovoleno ptát se pouze budoucích prvňáčků, a to až v době, kdy už mají doma tašku aktovku. Tu by jim ale neměl nosit Ježíšek, to je nejvíc divná věc na světě, protože dostat v prosinci tašku a devět měsíců napjatě čekat, trochu se bát a trochu se těšit, je podle mě pro pěti až šestiletý dítě takovej stres, že se mu v klídku může spustit trias poplachové reakce a co pak s ním, až bude úplně vyřízený? (Toho si taky nevšímejte, snažila jsem se dnes ráno ještě si něco rychle načíst, ale bylo to dost hektický a trochu jsem se z toho zbláznila.)

Taky jsem se konečně rozhodla, že dokončím tu před lety rozháčkovanou čepici. Když jsem ji konečně vybalila z krabice a uviděla tu neumně slátanou řadu krátkých a dlouhých sloupků, musela jsem to všechno ihned v naprostým hysteráku vypárat a začít znovu. Abych se trochu motivovala, rozhodla jsem se, že sem budu přidávat stadium pokroku. Abyste viděli, jak na tom jsem. Takže od dnešního rána asi takhle:


No a to je asi tak všechno. Já teď jdu freneticky pobíhat a hrnout věci do krosny. Doufám, že jich půlku nezapomenu. Majte sa.

* Takto nás jednou navigoval jeden hodně opilej pán... Kupodivu jsme došli správně. Tak na něj teď v dobách těžkého chlastostopu myslím.

čtvrtek 20. září 2012

Cesta z města (do maloměsta)

Jsem blbá. Když jsem trapně předesílala, že příští příspěveček už bude ze študijních škamen, vůbec mě nenapadlo, jak šílená bude ještě moje cesta domů.

Takže tedy. Pršelo. Což by za normálních okolností vůbec nebyl problém, kdyby se to nepropojilo s několika dalšími detaily. Neměla jsem platící šalinkartu (pro neBrňany tramvajenku, ale tak se tomu tady OPRAVDU neříká ani na dopravním podniku), ani drobné do automatu, takže jsem MUSELA jít pěšky. Neměla jsem v Brně nepromokavé boty. Neměla jsem v Brně nepromokavou bundu. Táhla jsem nejtěžší tašku na světě. Většinu cesty to bylo docela v pohodě. Ale sejít v klouzavejch Converskách mokrý ošlapaný dlaždice ve směru z kopce dolů mě stálo hodně úsilí (pro Brňany a Brna znalé Masarykova kolem KFC k hlavasu). Dvakrát už to vypadalo, že si vážně dám na držku, ale vždycky jsem to nějakou efektní pózičkou (nohy široko od sebe a ruce rozhodit ve stylu poprvé-v-životě-stojím-na-snowboardu nějak zvládla). Na nádraží jsem přišla asi minutu před odjezdem vlaku a paní za okýnkem mě neváhala poučit, že jsem mokrá jako myš. Děkuju, nestačila jsem si všimnout, že mi voda z ofiny crčí na lístek.

Do vlaku jsem se nasoukala na třetí pokus – to když máte tašku širší než dveře. Proti mně si sednul nějakej Briťák a jelo se. Že to byl Briťák vím naprosto přesně, vočekovala jsem mu to v pasu, se kterým si neustále hrál. Sice nevím, co tam hledal za štěstí, ale aspoň jsem mohla vyšpiónovat jeho národnost (tohle mě naučila B.). Po pěti minutách jízdy se mě zeptal, jestli se může ve vlaku pít pivo. Kladnou vodpovědí jsem ho dost vyděsila. Takže jsem potom třikrát vykřikla ajsvér. Na třetí přísahu jsem si i volízla dva prsty. Koukal na mě jak zjara a začal mlet něco vo prohibici. Vůbec jsem nevěděla, jak se řekne tvrdej chlast nebo kořalka anglicky. Takže jsem mlela něco vo destilejts a upřímně doufala, že takový slovo v angličtině existuje a nebalamutím ho (historku vo Japoncích, Italech a máku jsem už tady určitě někdy vyprávěla). Kdyby vás to zajímalo, takový slovo samozřejmě neexistuje. Votevřel si Kozla a začal se mě ptát, jak se z Prahy, kam se vlak šinul, dostane do Německa, v kolik mu to kam jede. Řekla jsem mu, ať se zeptá průvodčího, až přijde. Valil na mě oči snad víc, než ohledně alkoholového liberalismu českého veřejného prostoru. A ještě víc valil oči, když mu průvodčí kvalitně (a hlavně anglicky) poradil. Čekala jsem nějakou klasickou jobovku, jestli máme v Česku taky mikrovlnky, ale nepřišlo to. (Hned bych mu řekla, že tu má pračku každá rodina. To když jsme řekli ve Francii, hned přestali mít představy o zavostalejch východniarech, protože u nich maj pračku fakt jen největší boháči a ostatní perou v takovejch těch prádelnách, co znáte z americkejch romanťáren).

V Český Třebový jsem zavolala své drahé mamince, že na mě má počkat s obědem (strašně nerada jím sama), protože jízdní řády hlásí, že bych se na prahu rodného hnízda měla objevit v jednu hodinu. Bohužel se tak nestalo, protože řidička za volantem autobusu je fakt průser (feministky smlsněte si jako vždy). Vyjeli jsme na výletní jízdu. V obci jsme jeli 30, kde byla sedmdesátka přidali jsme na padesátku, a když jsme se mezi obcema šinuli asi tak 60 a na zákazu předjíždění nás předjížděla všechna za náma se šinoucí auta, nějakej pán to nevydržel a šel paní slušně upozornit, že autobus může jet maximální rychlostí 100 kilometrů za hodinu, zde je povolená devadesátka, takže na tom tachometru prostě něco nesedí. Bohužel nesetkalo se to s úspěchem, takže když jsem ve tři čtvrtě na dvě vystupovala z autobusu, byla jsem ve vážné obavě (a jak se později ukázalo velmi oprávněné), že moje drahá máť už má plnej žaludek. Musela jsem jíst sama a beztak mi z toho teď chybí serotonin, nebo tak něco.

Asi si po šesti letech výkřiků, že „nejsem z cukru“ a „nebudu to s sebou tahat, beztak to někde zapomenu“ zakoupím deštník. Co?

středa 19. září 2012

Na gymplu jsme vypadali všichni trapně!


Kamarádíčkové! Včera jsem se opět upsala ústavu, že tam budu chodit, nic než chodit a k tomu mi dopomáhej Bůh. Taky jsem na náš studentský privát nakoupila 16 rolí toaletního papíru a 2 půllitrová balení tekutého mýdla, protože tohle buď tajně užírá některá z mých spolubydlících, nebo nějakej skřítek – mizí to nadzvukovou rychlostí. (Doufám, že tahle dávka – nikoli ironie - vydrží aspoň chvíli.) Vystála jsem standardně nepříjemné fronty na dopravním podniku, kde se o mě pokusily mrákoty, když mi paní za přepážkou oznámila, že moje karta nelze načíst a mám se sbalit a táhnout, ale naštěstí to byl krátký výpadek JEJICH systému, protože najednou se to stalo na všech přepážkách. Po chvíli se to umoudřilo a já byla skoro až šťastná, že se z mýho účtu ztratila ta horentní suma (možná to takhle adrenalinový dělaj, abyste jim ty peníze dali radši).

Večer na nás B. přichystala brigádku a řeknu vám, někdy je dobrý vyrazit mezi lidi takhle „pracovně“. Já jsem byla vychovávána v duchu, že i nejposlednější uklízečka je důležitá, protože když ten záchod neuklidí, asi se mi nebude líbit konat tam potřebu. Ale je vidět, že někteří lidi v tomhle kovaní nejsou, takže jakmile vypadáte (či dokonce jste) hosteska, chovají se k vám velmi zajímavě, buď že jste absolutní nula (a záhadně vás odignorují), nebo dělají velmi vtipné vtipy, nebo vás považují za největší póvl, kterej jim ale stojí za to sjet kritickým okem. Potkaly jsme zajímavé lidi, například pana Mirka, kterej neváhal šampaňské otvírat tak frístajlově, že málem pozabíjel klienty, takže jsme jim musely věnovat o to širší a upřímnější (haha) americké úsměvy. Ale co student na začátku roku pro prachy neudělá, že?

No a dneska ráno jsem zkontrolovala, proč sem vlastně chodíte a našla neuvěřitelné věci!


Co k tomu říct? Že můj blog je asi až moc o škole. A od příštího týden bude ještě víc (haha). 

Hláška "anatomii se nikdy nenaučím" vyšla z mých osobních úst fakt jen párkrát (u biochemie byl počet vyslovení několikanásobně vyšší). A doporučuji prostě nevěšet hlavu. Anatomie není žádná velká věda, prostě něco nějak je, moc nemusíte přemýšlet proč (oni vám to ve škole rádi řeknou, případně je celkem jednoduché na to přijít) a tak, jak to leží a běží se to prostě musíte naučit. Jo, je to šprtací předmět, ale nic nepřekonatelnýho. 

"Bréca" mě stále baví. Tatínkovo úsloví a jak často se vyskytuje v internetovém vyhledávači. 

"Fyziologie lf muni protkoly"- to mě skoro až nakrklo. Jen si ty protokoly dělejte holomci pěkně sami, aspoň se tím něco naučíte. Je to vopruz, ale má to svůj smysl. 

"Histola", tu hledáte taky často. Možná je to tím, že i mé skromné já docela potrápila, ale radím vám, nedejte se jako já a poražte ji na hlavu. 

A příště už asi ze školních lavic!

sobota 15. září 2012

Speciál(ně) o štěnisku


Tak dnes je to přesně 3 měsíce, co jsem si domů přivezla malou chlupatou kouličku plnou rezavejch chlupů, která vážila 2,75 kilo, pořád někde padala, ušla maximálně tři kroky a kousala všechno, na co se jí podařilo dosáhnout. Start v domácnosti neměla úplně jednoduchej, protože den po jejím příjezdu nás opustila naše milovaná patnáct let hýčkaná feňule, ale koulička se nedala a mýho plačícího tátu, kterej zády k světu dělal, že nepláče, zatahala zubama za nohavici, vyčurala se mu na ponožku a bylo po breku. Jména má různá, od svého psím křtem získaného po „pocem“, „říkám-ti-pocem-už-ale“, „nepleť-se“, „ani-se-neopovažuj“, „okamžitě-to-pusť“ a poslední dobou naštěstí (!) stále řidčeji a řidčeji „au-nekousej-mě-ty-mrcho“. Dnes je to obrovská koule rezavejch chlupů, která má těch kilo 11, běhá šíleným tryskem, je obratná, houževnatá, miluje dlouhé procházky a žere jako průměrnej Otesánek.

Průšvihů má na kontě štěnisko nesčetně, od těch obyčejnejch o kterých se můžete dočíst v Dášence, až po typicky štěniskové. Kupříkladu se mu podařilo sežrat jedovatej tis, otravovat vosu tak dlouho, až mu dala žihadlo do ucha, vypít jarovou vodu, vytahat tátovi hmoždinky ze zdi, rozkousat veterinářův fonendoskop („Ále, to nechte, já jsem tuhle přemejšlel, že si koupím novej!“) a teploměr („Ten byste teda zaplatit mohli!“), zničit dvě klávesnice, sníst kočičí žrádlo (několikrát), provlíknout se pod plotem k sousedům na obhlídku králíků, vyprovokovat k boji dobrmana a boxera, nechat se málem zabít od rotvajlera, sníst blistr živočišnýho uhlí, roztahat koš vypranýho prádla po zahradě, pokusit se vyhrabat feňuli z hrobu, spálit si čumák o troubu, rozkousat zánovní práh, sežrat čerstvě umíchanej beton, shodit (a tím vylít) savo ocasem a následně ho vypít (ta dětská pojistka tam není kvůli dětem, ale kvůli štěniskům), rozkousat mnoho bot (ne všechny byly naše a hodně jich bylo dost zánovních), rozkousat na procházce vlastní vodítko, propadnout se do čerstvě zazimovaného bazénu a roztrhat celou plachtu, zničit několik závěsů a záclon, ohryzat věšák a spoustu dalšího, co jsem už možná radši vytěsnila z paměti. Postavili jsme mu na zahradě obrovskej oplocenej výběh, aby měl kde pobývat, když nejsme doma (a nesnažil se navštívit bazén, sousedy nebo prchnout). Když jsme ho tam poprvé zavřeli, ozýval se samozřejmě děsnej řev. Když po deseti minutách utichl, rozhod se brácha, že mu půjde dát piškotek za to, jak si zvyknul a je tam hodnej. Jaké nastalo divení, když si štěnisko rozverně sedělo před domovníma dveřma. Doteď nevíme, jak se z výběhu dostal! Přesto všechno ale nad slunce jasné je, že bez tohohle potvorníka, záškodníka a blázna by naše rodinka nebyla úplná.

A jak se má jeho majitelka před Bohem i obecním úřadem (=já)? Myslím, že jsem strašně zestárla a stal se ze mě důchodce. Jak jinak si dovedete vysvětlit, že jsem se ve čtvrtek v sedm hodin prala v Lidlu se státem uznanýma seniorkama o holínky za tři stovky (no nekupte to)? Že jsem letos vyrobila už 8 litrů povidel? Že jsem za tenhle týden upekla už pět buchet? A na závěr, že jsem vyluštila křížovky v křížovkovém magazínu a poslala tajenky do soutěže o ceny???

Zachraňte mě, dokud to jde. Čau. 

středa 12. září 2012

Párty víc hárd, než párty hárd


Vážení! Až se zase nechám vylákat na párty, která se má konat tři dny v kuse, laskavě mi připomeňte, že jsem na to už vážně stará a moje letité tělo už to nezvládá. Nešlo ani tak o alkohol, toho jsem vypila (dovolím si říct) až žalostně málo, ale o nedostatek spánku. Už první den jsem v jedenáct hodin měla pocit, že se zhroutím do svýho spacáku rozvalenýho nelichotivě na podlaze. Zanedlouho jsem se taky zhroutila, jenže jsme blbci a nechali jsme celej večer pěkně otevřený okno a samozřejmě si k tomu vesele svítili. Protože jsem zvláštní magnet na komáry, nikoho v místnosti nepoštípali, zatímco já se celou noc budila a divoce se škrábala. Ráno jsem byla trochu v šoku, když jsem na různejch místech svýho spacího trička objevila svůj genetický materiál (představte si krev, nic jinýho – no maximálně ještě pot, ale o tom se slušnejma lidma nemluví), ale asi jsem se škrábala dost vydatně, a to i když jsem nebyla vzhůru.

Druhý den jsme se ráno všichni s parádníma kruhama pod očima (já osobně s kruhama až po bradu) a nedospaleckým mrmláním probudili v osm hodin, protože můj drahý bývalý spolužák, dnes již student ČVUT si zapisoval rozvrh. Jeho boj s KOSem jsme se původně snažili zaspat, jenže ve chvílích, kdy například snídal, čůral, nebo bil do postele pěstí, jsme za něj museli refrešovat my ostatní. Přestože se zápis měl spustit v 9 hodin a v 10:20 nebyl zapsán ani on, ani nikdo z jeho spolužáků, rozhodli jsme se, že na to kácíme a půjdeme na koupaliště. V momentě, kdy jsme s plážovýma taškama odemykali dveře, se systém umoudřil a my si šli na další půlhodinku sednout k němu na postel.

Jo, koupaliště! Já se (a jsem ostuda a fakt se stydím) poprvé za toto léto objevila někde v plavkách! Opravdu jsem nebyla nikde u moře, na písáku, ani na koupališti. Dá se sakra říkat za léto, když bylo 10. září? Sluníčko svítilo parádně, v bazénech i na tobogánech bylo poloprázdno, protože dětičky už pěkně hačali v lavicích a učili se vyjmenovaná slova, dělení dvojčlenem, literaturu Národního obrození a další špeky. Chachá. (Ne, že by nás to za chvíli nečekalo a od 24. se nebude  posí... pokakávat taky.) I když jsme na sobě nemělY neopreny (teď myslím na ženskou sekci) a hrdě jsme vystrkovaly vysokoškolským a zkouškovým životem vyžraná bříška (tedy někteří z nás = hlavně já), zaujaly jsme jisté chlapce, kteří se nás snažili velmi vtipně nabalovat. Smáli jsme se tomu jako blázni a nakonec, když jsme si objednali pizzu, jsme se vsadili, kolik bude stát, o to, co jim řekneme. Když prohraje dívčí sekce, tak jim bude muset říct, že jsou sladký kluci a riskovat znásilnění někde za tobogánem. Když prohraje pánská sekce, bude jim muset vynadat, že obtěžují jejich přítelkyně a riskovat držkovou kousek od bazénu. Vyhrály holky (johooo). Myslím, že častěji nakupujeme a máme lepší přehled o cenách. Sázka dopadla výborně, protože se mi podařilo chlapce dokonale vyprovokovat, aniž bych chtěla. Prostě jsem jen o samotě postávala v plavkách. Dostali zákaz, koukali na to docela divně a byl klid.

Když jsem z této vypečené párty, kde se druhý večer po celodenním koupání ponocovalo do dvou hodin, přijela domů, měla jsem na stole seznam delší jak průměrnej toaleťák, co mám doma udělat. Snažila jsem se, ale nebyla jsem úplně všeho schopná, protože jsem usínala ve stoje. Ale moji báječní rodiče to naštěstí pochopili, takže mě pochválili i za splněnou polovinu povinností a usnutí v jejich posteli. Jdu proto teď na omluvu udělat maminčin oblíbený bezvaječný koláč. A když budete hodní, dám vám někdy recept.

Majte sa. 

středa 5. září 2012

Je to pech, věřte mi


Drazí i levní (i když prý každý lidský život má nevyčíslitelnou cenu, takže jste rozhodně všichni drazí)!

Slíbila jsem si, že se tady nebudu pateticky zaobírat začátkem školního roku. Už tak mě jeho existence uvrhla do příšerný nostalgie a melancholie a já jsem ve vážné obavě, že depka jako kráva čeká někde za rohem. Dostávám se pomalu do krize, že nestíhám a to semestr ještě ani nezačal! Přednáška z patologické morfologie (nepředstavujte si pod tím prosím žádné sprosťárny... anebo klidně jo) se samozřejmě přesunula do doby, kdy mám němčinu v jazykovce. Je samozřejmě možný, že se to ještě změní, ale jsem v obavě, že každej tejden budu před Sofiinou volbou, jestli jít na přednášku jednoho z nejtěžších předmětů na světě, nebo na kurz, za kterej jsem vyplázla půl milionu (půl milionu v mých očích chudého studenta samozřejmě). Modlete se za mě, ať se to buď ještě změní, nebo ať má někdo aspoň kvalytňý poznámky.

Bláhově jsem počítala s tím, že mi pod okny utichne řev sousedovic dětí  podsvinčat. Zatím v tý školce dělají houby, protože odpoledne vykvilujou, jak kdyby je na nože brali. Včera naše štěnisko nakrmily listím z třešně (z ruky sežere cokoli), takže čekám, co z něj v nejbližší době vyjde, nebo nevyjde. Původně jsem měla chuť je seřvat na tři doby. Jejich dědeček mě celý dětství drezíroval a myslím, že on je ten, kdo mě naučil nejvíc sprostejch slov. No, minimálně mi dal slušnej základ. Hodně mě v tomhle oboru přiučil jednoho červencového dne, dávno tomu, kdy bílil vápnem jejich králíkárnu. Všechny králíky dal k nám na zahradu na trávu se pást a já jsem je měla za úkol hlídat. Dodnes nechápu, proč nemohli bejt u nich a kdo vůbec tuhle moji zodpovědnost za králíky vymyslel, protože jsem z toho měla děsnej strach, přece jenom to byl dost přísnej pán. Připravil si kýble s čerstvě uhašeným vápnem kolem žebříku, vylez na žebřík... prolomila se pod ním šprušle a poroučel se k zemi do kýblů. Plácal se tam v těch kbelících a vylitým vápně a řval jako bejk slovníkem dlaždiče. Přestala jsem sledovat králíky, jen jsem s otevřenou pusou civěla přes plot. No náramná situace. Myslíte, že člověk s mým dětstvím může být normální? Nakonec jsem ale děckám nic neřekla, protože štěnisko později sežralo několik švestek samozřejmě i s peckou a teď čekáme, jestli vyjdou nebo ne. Včera, když jsem prohmatávala pytlík s jeho výtvorem, šel kolem nějakej pán a tvářil se, jak kdybych se v tom hrabala holou rukou. Asi mi tady na maloměstě chvíli nikdo ruku nepodá (jako by mi to vadilo ;-)).

Včera jsem byla na gynekologii. Před týdnem jsem tam volala kvůli objednání, protože jsem to opět nechala na poslední chvíli, jelikož to nesnáším. Naštěstí pro mě má pan doktor slabost (kvůli tomu co studuju, nic jinýho si nepředstavujte!!!), takže mě objednal na prenatální poradnu, že prej tam bude mít volněji. Posedět si v čekárně s pěti ženskejma v pokročilým stádiu těhotenství je horší, než jsem si myslela. Dokud rozebíraly zhoršení pleti, vypadávání zubů a vlasů, problémy s močením a zácpou, byla jsem velmi nezúčastněná. Když ale začaly řešit sex (takříkajíc s outěžkem), měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum. Naštěstí jsem přišla na řadu, než se debata pořádně rozjela. Když jsem odcházela, spiklenecky na mě mrkaly a ptaly se kolikátej tejden. Běžela jsem pryč tak rychle, že byc na stovce Bolta hravě porazila.

Tak se mějte a ne, že se budete hroutit jako já. Škola je až za tři týdny!

úterý 4. září 2012

Obalovaná cuketa, děcka!

Že bych nemohla bejt fůůůdblogerínou, to je snad jasný. Sice mi jídlo říká hodně a jím neskutečně ráda. Ale to vaření, tam je ten háček, mě vůbec nebaví. I když (a zvlášť teď přes prázdniny) jsem k němu dost často přinucená. Zvlášť proto že fritované blafy místních restaurací mi začnou nejdéle do týdne lízt krkem a halušky se taky nedaj jíst každej den, že. Proto vás dnes seznámím s jedním z mých nejoblíbenějších mnou připravovaných pokrmů (pak jsou taky třeba švestkový buchty od babičky, mirabelková marmeláda od pratety a několik vybraných jídel od tatínka, maminky a bráchy). Být na chvíli fůdblogerínou bylo dost náročný. Omlouvám se za kvalitu fotek, s foťákem mi odjela maminka, takže jsem musela fotit obstarožním mobilem, takže si nestěžujte, že je to jak v mlze, nebo to příště dostanete bez fotek a máte vystaráno. Mýt si ruce vprostřed procesu, abych mohla vzít do ruky foťák obstarožní mobil, je docela fuška. A když se vám to začne pálit a vy zahazujete ten ďáblův přístroj a kvapně si mejete ruce (protože na mobilu je přece plno E.coli), je to taky docela sranda. Nedávno jsem někde četla, že roulplejing vám zajistí mnohem lepší profesionální a sexuální život, takže doufám, že to tak bude i s tím mým blogerským. (I když třeba Kundera si to podle mě vo tom sexuálním rozhodně nemyslí, ale to už byste si holt museli přečíst jeho Falešný autostop.)

Vyjasněme si teď pár věcí na začátek, abyste si potom nestěžovali.
- Jedná se o jídlo jednoduché, když jste docela šikovní vařiči a levné, když je váš tatínek vášnivý pěstitel roztodivných zelenin a vaše babička vášnivá chovatelka slepic.
- Jedná se o jídlo vegetariánské, nikoli však veganské, neb při něm padnou nějaké ta slepičí ova.
- Při přípravě myslete především na hygienu a bezpečnost práce!
- Já píšu variantu s chilli, neb jsme doma vášnivý milovníci pálivého jídla. Kdo je měkejš, ať si dá sladkou papriku (zde bych ale se změnami přestala, jo?).

Na porci pro 4 lidi, kteří se rádi najedí a jeden kousek si ještě rádi sezobnou k odpolední svačince potřebujeme:

1,5 cukety (z tatínkovy zahrádky)
4 vejce (od babičky)
trocha té mouky
asi 125 g strouhanky (vyrobené z rohlíků v babiččině strouhankovači)
asi 125 g ovesných vloček
česnek (od tatínka)
chili

Cuketu oloupeme (u nás v rodině se říká ošuchňáme, protože ta slupka se tak nějak... šuchňá) a nakrájíme ji asi na centimetrové plátky. Plátky rozložíme na nějaký talíř nebo tácek a potřeme prolisovaným česnekem (natírá se tím líp, než když zrovna vyndáte máslo z ledničky) a zasypeme chili.



Na obrázku vidíte některé teprve nakrájené, některé potřené česnekem a některé i zasypané. Připravte si mouku, vejce a strouhanku půl napůl s ovesnýma vločkama na obalování (nejstylovější je to mít každý v jiným talíři, ale mně se to bohužel nepovedlo). Potom to prostě obalíte v trojobalu, jak vás mě to učila babička. Nezapomeňte na dvě pravidla: nepíchat do toho vidličkou (jinak trojobal spadne, protože z toho vyteče štáva) a po obalení ve strouhance to pořádně přitlačit kloubama, jako byste tomu dávali pěstí.


No a potom to osmažíte ve vrstvě oleje. To je nejhorší fotka, holt nad sporákem je tma a pánev je černá, ale vy si jistě rádi domyslíte.


No a teď to nejdůležitější na konec. Dá se to jíst s chlebem i s bramborem. A před zkouškama, které jsou obzvlášť pekelné, se to dá ládovat z ruky, ukradené tomu, kdo to čerstvě vytáhl z pánve a mastné ruce si utírat do skript a materiálů. Nám to celé rodině moc chutná a děláme to i návštěvám a nikdo si zatím nestěžoval.

Přeju dobrou chuť!

Jo a tahle porce je pouze ilustrativní pro vás. Takhle málo jsme toho ještě nikomu na talíř nenandali :-D.

pátek 31. srpna 2012

Bude podzim. Rozněžňuju se!


Moji nejmilejší příznivci!

Je poslední srpnovej den a mě zase přepadá vošklivá nostalgie, jak jsem jako malá holčička šla v sametovejch červenejch šatičkách a bílejch punčocháčkách s maminkou do první třídy. (Máma mi voboje přivezla z Francie, kde tenkrát pracovně jezdila, takže jsem vypadala jako totální outsider, protože tohle bylo u nás moderní až za dva roky, že.) A jak jsem pak chodila na základku (peklo) a na gympl (o něco menší peklo) a chce se mi plakat. Fňuk. Už se těším až parchantíci vod sousedů budou unavený z celodenního zpívání, hraní si, pobíhání, procházek, logopedie, tancování, nácviků na besídku a dalších báječnejch aktivit ve školce a nebudou řvát pod mejma oknama (hurááá!). Vždycky je mi jich ale úplně líto, jak je vidím, jak se vlečou už skoro ve tmě domů a v ručičce třímaj dost neuměle vyrobenýho koníka z kaštanů a na Vánoce pomeranč se zapíchaným hřebíčkem a kandovaným ovocem. Doprčic v tomhle se snad nic nezměnilo léta, že jo Jane Ámosi?

Na nadcházející semestr, kterej bude zaručeně šílenej, jsem se právě báječně připravila definitivním úklidem pokoje. Umyla jsem si po roce (doprčic PO ROCE ! – plesk přes ručičku) vokna, tak je z nich docela vidět na tu naši zahradu, kde zrajou jablka, hrušky, hrozny a švestky, aby se v nejbližší možné době přemístily ke mně do žaludku, jo! Na nástěnku jsem vyvěsila kuřecíkomix: „Singles jsou sami, protože je nikdo nechce!“ A hodlám se tím jako správný single kochat každej den. Vytřídila jsem hromadu oblečení, který jsem odnesla ke kontejnerům (zde je důležité neumísťovat DO kontejnerů) a už odpoledne jsem se mohla pokochat, jak paní zametající chodníky vypadá dobře v mojí mikině. Vyčlenila jsem milion kusů oblečení, který potřebuje nějak zašít, a to se teď válí na podlaze a po jehle a niti ani vidu ani slechu. Po roce jsem vytáhla svoji už třetím rokem rozháčkovanou čepici a znovu si dala předsevzetí, že letos v zimě už ji vopravdu ale budu nosit, protože ji dokončím. Chachá, znám se. Taky jsem musela vyhodit valný zásoby mejch zvýrazňovačů a asi budu nucena udělat nájezd na papírnictví. Pokusila jsem se o to už dneska, ale rychle jsem vycouvala, když jsem uzřela davy maminek vyřvávající hesla typu : „Písanka!“ „Tornádo!“ „Bombičky do pera!“ „Atlas!“ „Trojúhelník s ryskou!“ (Viděli jste někdy trojúhelník bez rysky???) „Kružítko!“ „Obal na žákovskou!“ „Obal na notýsek!“ „Šest sešitů A5 s linkama!“ Moje máma naprosto nesnášela tohle nakupovat a můj táta se v tom absolutně nevyzná, takže jsem tam chodila s dědou, a když jsem byla větší, tak s tisícovkou. Když na ty doby vzpomínám, vůbec se nedivím, že lidi nechtěj děti, protože to stojí moc peněz. A když si paní učitelka vymyslí, že na tělák prostě MUSEJ bejt Jarmilky, musíte si holt udělat výlet do 50 km vzdáleného města, kde je prodávaj, holt nedá se svítit – není petrolej. K tomu všemu už teď navíc umím německy napočítat do desíti a mám předsevzetí se naučit prostě tak nějak celkově německy počítat, než mi začne kurz. Jsem prdlá, já vím, ale francouzský číslovky jsem se pořádně naučila až po pěti letech studia, protože k tomu člověk prostě musí sednout aspoň na chvíli, že.

Podzim se sice blíží, ale léto stále ještě drží pomyslné žezlo, protože jeho velvyslanci komáři mě v noci hryžou o sto šest. Stejně tak naše štěnisko bylo sice nákladnou hygienickou operací v naší domácnosti totálně zbaveno parazitů na celém těle, ale teď jich má plnou hlavu. Děkuju pěkně, že to budu muset opakovat, ale říkám vám, kdybych u toho měla zdechnout, ten pelech do pračky nedám. Já mám totiž jen jedny nervy a už tak dost pocuchaný.

Tak se mějte. A těšte se na školní rok a podzim se mnou.

P.S.: Už se můžu vdávat! Zavařila jsem kompot, nadělala jsem povidla, zvládla kolizi s pračkou, naučila se uvařit zeleninovej vývar „bez kostky“, umím obalit květák v pivním těstíčku a cuketu v trojobalu, umím smažit palačinky, umím se chovat na svatbě a k tomu všemu jsem dnes poprvé v životě nakupovala cestovní pojištění. (Přiznám, že tam trochu kolize byla, když si paní k sobě vzala moji občanku a pak po mně chtěla nadiktovat moje rodný číslo, ale zvládla jsem to a odešla se smlouvou, a to SE POČÍTÁ!)

Nejdřív bych chtěla poděkovat...

Když jsem se dneska ráno probudila byla dnes ráno krutě probuzena vypruzelým štěniskem, který nesnáší déšť, ale zároveň potřebovalo krutě čůrat, trvalo mi oči rozlepit fakt malou chvíli. Když jsem potom totálně vyždímaná usedla s kafem (a to já kafe doma skoro nepiju, jen když jde fakt do tuhýho) k počítači, řekla jsem si, že si proletím maily a půjdu zase zalehnout. Ale ono ne! S vytřeštěnýma očima jsem naprosto nechápavě sledovala, že mi Ovečka věnovala jakýsi ocenění, který vůbec neznám. Jooo, jsem mimoň.



Každopádně to mělo určitě několik velkých výhod!
a) probrala jsem se, jak kdyby mě profackoval 
b) zjistila jsem, že Ovečka má kromě mnou často obdivovaného blogu s krásnýma fotkama i blog o jídle (omnomnomnom, to já můžu)
c) mám obrovskou radost ze zjištění, že moje kecy o všem a o ničem se fakt někomu líbí ;-)
d) mám velmi milou povinnost vybrat dalších pět blogů s méně než 200 pravidelnými čtenáři a lidově řečeno poslat babu dál (tady to se ale ukázalo jako největší problém, protože při čtení blogů jsem dost mainstreamová koza a 500 čtenářů u mých nejoblíbenějších blogů prostě není žádná míra)

Ale, dobrá věc se podařila a tramtadadadadadadadáááááá
Chudá studentka , která mě sice neskutečně štve tím, že od června nevyvalila žádnej příspěvek, ale žeru jí.  Fakt jsem se bavila a byla jsem na její vlně. 
Míša, která zažívá naprosto běžný věci a nebojí se o nich napsat. A má krásnou kočku. (Toto není nic perverzního!)
Chantal , protože to je jasně prdlá učitelka francouzštiny, i když si to vůůůbec neouvědomuje a její žblebty a odbíhání od témat mi naprosto nejsou cizí. 
Wicked, protože to je prostě wicked girl a je nadšená z toho, že se budu učit něěěěmecky. 
Ta, která má pravdu a zároveň je schizofrenik, protože mě baví, že je velmi osobní hejter a hlavně proto, že má vždycky pravdu, no ni?

Tak a teď koukejte vyvalit i vy svejch pět nej, ať mám co číst dokud mám ještě volno. Šup, šup.