čtvrtek 1. září 2011

Září

26. září 2011 v 17:32 | A. | Diagnóza: škola
Vzala jsem si dnes sukni, a protože jsem měla děsně málo věcí, tak i somračku. Že je to špatná kombinace jsem zjistila velmi brzo, už na cestě do školy, protože sukně se mi celou dobu hrnula a já lidem ukazovala to, kde už silonky nejsou za dva, ale za jednoho a to já lidem ukazovat nechci. Teda určitě ne všem. Nemám totiž ráda, když mi to ukazují oni. Jako každej. Dobrý, držela jsem si to nakonec rukou. Tu sukni samozřejmě.

Část přednáškovky jsem o pauze pozvedla svojí teorií o názvu písně Franka Zappy (a ne, ta o papání toho bílýho studenýho, co změní barvu, když na to pustíte svýho pejska, to nebyla). Myslela jsem, že slovo "ejakulát" je v našich kruzích přípustný a normální slovo, který má přibližně stejnou hodnotu jako krev, sliny nebo hlen, ale byl to omyl na mé straně a já to přiznávám. Když jsem chtěla později sdělit okolí, proč jsem si na zimu (zima = až mně bude zima, na datumy nedbaje) koupila černý manžestráky s vysokým pasem, skoro jsem z toho chtěla vynechat svoje vaječníky, který si to ale podle mýho názoru zasloužej úplně stejně jako ledviny. Navíc ledviny souvisej s čůráním, tak nevím, jestli je tohle vyměšování těchhle lidskejch tekutin o tolik korektnější, než tamto.

Po příchodu domů jsem se vydala na nákup. Bože bože. Moje hlava zase začíná pod tíhou spousty věcí, který si MUSÍM pamatovat, děravět. Takže vydat se na nákup bez tašky je fakt bezva. Celou dobu jsem si slibovala, že si ji nekoupím, ale když jsem se u pokladny převažovala pod tím košíkem, tak jsem ustoupila a zase jim vysolila tolik peněz, za takovou blbou věc, která akorát ničí planetu (a to hlavně kvůli lidem, který nemyslej jako já). Až nebudeme mít ropu, budu se bít do hlavy. A to autem sama nikdy nejezdím.

Došla jsem na byt a zjistila, že být sama a mít si plnit povinnosti (nikoli manželské) je fakt docela na houby. Chvíli jsem se tu tak rozhlížela, ale pak jsem si sbalila věci a vyrazila do kavárny naproti na 2 pressa a dortík za 72, což je fakt dobrá cena za fakt dobrý kafe. Obávám se, že tam budu štamgast. Opisovat si na zahrádce kavárny sešity je fakt úlet, ale kvůli takovýmu dobrýmu kafi klidně až mi bude zima, vlezu se sešitama i dovnitř. Taky jsem si od kamarádky, která se právě stoprocentně věnuje vinobraní, objednala 5 lahví Vavřince z jejich sklípku, což doufám, že mi pomůže tenhle semestr nějak důstojně (už jste někdy slyšeli slovo alkohol a slovo důstojně v jedné větě?) přežít a nezbláznit se.

Taky jsme vedli závažnou debatu, jestli spolu souvisí zubní kámen a vodní kámen. Blbnem. A to bude hůř.

Klepání, trylek, výlusk, broušení

24. září 2011 v 8:37 | A. | Moje kecy
Jsem normální tetřev. A to pouze v hluché fázi, protože musím konstatovat, že tetřev-hlušec-aktuálně-nehlušec je na tom mnohem líp jak já. S mozkem, víte?

Takže. Na našem brněnském bytě byl cítit plyn. Nejdřív jsem si myslela, že to je z chodby, která je poněkud pochybná, ostatně jako jakákoli jiná chodba ve starým domě. Potom jsem to cítila jen někdy, takže jsem to neřešila. Když mě ale upozornila kámice, která do bytu přišla na návštěvu, že to taky cítí, očuchala jsem znovu vše a necítila jsem to. Hmm. Tak jsem se rozhodla to vyvětrat, udělala jsem průvan. Bohužel si náš soused zrovna na balkóně zapálil, takže jsem z našeho bytu udělala kuřácké doupě a smála se tomu, jak mu manželka nadává a volá ho domů, že prej cejtí, jak on tam kouří (úplnej Román pro ženy, víte?). Potom jsem okna zavřela, libovala jsem si, že nic není cítit. A najednou jsem to zavětřila zase. No, ještě, že na tom bytě nikdo nebyl, čmuchala jsem kolem trubek, lezla kvůli tomu na židli a připadala si jako stopařskej pejsek, ne, připadala si jako blázen. Až jsem vyčmuchala, že to je cítit u trouby. Takže jsem dnes ráno zavolala domácímu, ten tam (zatímco já jsem trnula, že mi řekne, že nic nenaměřil, a nechá mi zaplatit planej poplach) nastoupil s plynařema a zjistili poruchu a v pondělí se bude opravovat. Aneb, díky tomu člověku, kterej vymyslel odorizaci a díky mýmu (a i dalších) citlivýmu nosánku.

Taky se mi stala děsně záhadná věc, když jsem přijela domů. Vracela jsem se k nám s kámoškou, vidím, jak u našeho domu stojí auto, vyběh kluk v saku, zazvonil, skočil zpátky do auta, zatroubili a frčeli. Táta vyběh. Tak jsem mu to říkala. Ale vůbec nevíme, kdo by to byl. Na maloměstě jsou sice v pátek taneční, ale v době, kdy chodíte do tanečních, neřídíte. Teda pravda je, že auto jezdí na benzín (naftu, elektřinu,...) a ne na řidičák, ale. ALE! A hlavně, proč by to někdo dělal? Možná si nás s někým spletli, nebo si vybrali jedinej zhasnutej barák v ulici, nevím. Ale je to dost divný. Ještě, když to vidíte zvenku. Jen tak mimochodem, co by asi chlapci dělali, kdyby zazvonili v našem zaplynovanym bytě?

Taky jsem byla na pivu/kávě/limu s kamarádkou, která mi řekla, že se rozešla se svým přítelem. Ehm, on se rozešel s ní. To by nebylo tak divný, kdybych nebyla první, komu to řekla. Zaprvý to udělal vprostřed společné dovolené, na které spolu byli sami, což je podle mě úlet největší a dovízt domů to moh (narozdíl od nějakýho popivního močení, který už někdy až domů prostě nedovezete). Zadruhý to byl takovej ten pár, vo kterým nikdy nečekáte, že se spolu rozejdou. Jasně, rozvíst se může kvalitní manželství po padesáti letech, ale víte, jak to myslím, ne? A nejde o to, že by se třeba nehádali, to je podle mě naopak zdravý. Prostě už jsou propletený i jejich rodiny, oni nikdy nebyli nikde sami za sebe (nebo hodně málo kdy), plánovali společný bydlení, ona například o prázdninách bydlela u něj, protože musela chodit na praxi a jinde ji nesehnala. A zase u ní přestavovali barák, takže on tam jezdil brousit podlahy... Na čundry jezdili se společnejma zavazadlama. No prostě takovej ten pár, kde je úplně jedno, komu z nich zavoláte. V okamžiku, kdy mi to řekla, mi propadla čelist dolů do sklepa tý hospody, takže si nesmím zapomenout ji tam v pondělí vyzvednout, protože ovíněná už jsem to bohužel nezvládla a dlouhodobě žít bez mandibuly je prej hodně nepříjemný.

No a teď se dostanu konečně k tomu, proč jsem tetřev. Po takovejchhle obrovskej zážitcích, například tom plynovém, je pro mě nejdůležitější okamžik týdne, kdy si to vy-víte-kdo (a ano, měla bych si dát nějaký embargo na psaní o něm) dohasí na autobus se svojí přítelkyní. Upadla jsem do emočního kómatu, snažila se tvářit nenuceně a díky bohu, že se mnou byl zrovna o rok mladší kluk z našeho gymplu, kterej půjde teďka na vejšku do Brna a potřeboval ukázat jeho krásy. Jsem absolutně přesvědčená, že bych ho okamžitě neměla řešit, nicméně něco ve mně si to nemyslí a asi bych tomu měla vyhlásit válku.

No a navíc mám k těmto všem přepestrým zážitkům rýmičku. Jdu se na netu podívat, jestli neexistuje nějaká firma, která by uměla profesionálně politovat. Ale mám trochu obavu, že kdyby existovala, zákazníka by hned po příchodu spoutali do svěrací kazajky a odvezli do Havlbrodu. A to nepotřebuju. DOUFÁM!

Každý začátek je těžký

21. září 2011 v 18:07 | A. | Diagnóza: škola
Tak a už jsem v procesu. Teda jako ještě úplně zaháčkovaná ještě nejsem, je to přece jen teprve třetí den. Ale například včera jsem si byla schopná nakreslit do sešitu histologický řez epiglottis tak, že si ho byl někdo ochotnej i obkreslit. (Někdo, kdo takhle moc jako já v procesu ještě asi není ;-).)

První den v Brně, jsem oslavila dlouhou frontou na dopravním podniku, kterou mi zpestřovaly dvě slečny, který asi kupovaly šalinkartu poprvé. Celou dobu se vztekaly, že tam musej stát (a to fronta šla nebývale rychle), potom se jedna šla pokusit přemluvit ostré hochy z DPMB u dveří, jestli můžou někoho předběhnout a když se zlou potázala, zkusila to ta druhá přes sexy úsměv na mladíky z VUT, který stáli přede mnou. Kdybych řekla, že je mladíci poslali do příslušných míst, byla bych nepřesná. Poslali je tam, kam ani já nikoho neposílám. (Občas jen v duchu.) A já se jen smála. A mladíci se taky pak smáli. A holky se nevraživě koukaly. Achjo, zase si dělám nepřátele (nepřítelkyně???) na svojí straně genderového spektra.

Taky jsem se vydala zruinovat svoji peněženku do několika důležitých zastávek, které musím provést, když jsem "zase po dlouhé době" v moravské metropoli. Ikea (tam ta útrata moc velká nebyla - věšáček, šuplíčky, brčka) a Yves Rocher (tam útrata velká byla - parfém na léto /jako ještě na teď, rozumíte, nééééé?/, parfém na zimu /to jako na dobu, až bude ve škole zle a venku zima a já nebudu nosit čepici, protože to nesnáším, a budu si za to nadávat/ a spoustu dalších věcí) a drogerii a Billu. V Bille se mi stala velmi záhadná věc, koupila jsem si Tomu Naturu, dala do tašky Tomu Naturu, vyndala na bytě nevím co, dala to do špajzky a ráno ze špajzky vyndala Dobrou vodu. Doteď to nechápu a ani po křížovém výslechu spolubydlících se záhada neobjasnila.

Mám dvě spolubydlící. Jedna je hrozně pořádná, udělala nám rozpis na úklid, umývá si po snídani i večeři HNED (!!!) nádobí a NIC (fakt!!!) nenechává v odkapávači. Jsem z toho trochu nervózní, i když je to fajn holka a na náš bordýlek (ale vopravdu decentní bordýlek) nic neříká. Ale mohla by. Kde se to v těch lidech bere, že nedělaj bordel? To já neumím. A netvrďte mi, že je to výchovou. Moje máma je pořádná až moc a zametá věci i na odchodu z domu, když někam spěchá. Babička to samý. A s věkem to asi taky nepřijde, když je spolubydlící ještě asi o půl roku mladší, než já.

Po tom, co jsem učinila všechny ty brněnské kaufy, jsem se dozvěděla, jaký si mám koupit skripta a učebnice. Bylo to asi tak, jak jsem předpokládala, bohužel jedna byla naposledy vydána v roce 2009 a vy si ji teď pěkně sežeňte, kde chcete. No, takže už se na tom pracuje. A snad ji i někdy dostanu do svejch nenechavejch rukou zvídavýho studetníka. Antikvariáty v plném proudu.

No a to je asi prozatím vše. Momentálně se láduju mexickejma fazolema za pade, který jsem si koupila včera k večeři, ale večer jsem dostala akutní bolehlav doprovázenej nevolností, kterej mě dostal na lože ve tři čtvrtě na osm a večeři jsem musela vynechat. Ale do ledničky jsem je dát musela, protože pade, to je čtvrt jedněch skript, který jsem si dneska koupila, 25 rohlíků, 2 hermelíny, 2 koly z automatu, půl barevnejch punčocháčů, jeden úlovek ze sekáče, 2 náhradní náplně do propisky, 2 džusy, jeden deodorant, osmina krému na obličej, jeden hrnek na čaj...

Je to těžký začít znova, ale já se do toho dostanu. Slibuju.

Nevěřila jsem....

18. září 2011 v 23:07 | A. | Diagnóza: škola
Moje melancholická nálada mě ani neopouští, ani není slabší. Moje hlava se, místo snahy usnout, naprosto bez mojí vůle rozhodla bilancovat minulej rok, "můj první rok na vejšce". A donutila mě k tomu, abych se otočila z břicha na záda a vytáhla noťas a něco si o tom tady zaznamenala.

Nepředpokládám, že bych byla ten světem protřelej druhák, kterej se na prváky bude vyvyšovat, říkat něco ve smyslu: "Pche, vy nevíte kde je knihovna, vy bažanti.", nebo "Kosti, pche, počkejte, až přijdou svaly a splanchna a nervovka. Kosti byly jednoduchý!" Nikdy jsem to neměla ráda, ani na gymplu. Mám totiž staršího bráchu a tak celej život se posouváme po těch fázích: Počkej, až budeš chodit do školy. Počkej, až budeš chodit na gympl. Počkej, až budeš chodit na vejšku. Počkej, až budeš chodit do práce. Momentálně jsme ve fázi Počkej, až budeš muset chodit na úřad, až ti něco spletou se sociálním a zdravotním.

Každopádně musím říct, že to byl rok, kterej mě překvapil. Protože žádnej gymploid nevěří těm, co choděj na vejšku, že se jednou bude schopnej za noc jakž takž naučit sto stran, a nebo tři sta přečíst. Nikdy jsem si nemyslela (a jo, byla to pěkná blbost), že většina mejch peněz půjde na bydlení a jídlo. Naivně jsem si hned první den koupila něco na sebe (už si sakra ani nepamatuju, co to bylo!), a potom, co na nás vysypali názvy asi tak šesti skript, který si musíme do příštího týdne bezpodmínečně koupit, jsem skončila o suchým rohlíku a čaji. A jo, uvědomila jsem si hned, že chci jíst normálně, jako člověk. Nikdy jsem netušila, jak se budu těšit domů, na to, jak mi někdo uvaří, popovídá si se mnou a řekne mi, ať si konečně uklidím ten bordel v pokoji, protože po spoustě let samostatnýho života, kdy je jedno jestli chlív uklidíte dneska, nebo zejtra, jsem zase začala sdílet pokoj s někým. A jo, chápu, že lidi nechtěj zakopávat o moje věci ležící na zemi, takže se nutím. O to víc mě překvapuje, jak za těch pár víkendů, kdy jsem doma, umí narůst vrstva věcí v mým pokoji. (Aspoň o důvod víc začít zkouškový úklidem.) Nikdy dřív jsem nedokázala něco dělat s migrénou, nebo jen silnější bolestí hlavy. Jde to ztuha, ale jde to. Nikdy jsem nevěřila, že půl roku vydržím nečíst žádnou beletrii. Upřímně, neměla jsem na ni ani pomyšlení. Nikdy jsem nevěřila, že dokážu vydržet týden bez ručníku. No šlo to. Koupit si nějakej, jsem ani nestihla. Nikdy jsem nevěřila, že budu doma tajně krást pytlíky čaje, abych ušetřila 40 korun za krabičku, protože to pro mě bude HODNĚ peněz. Nikdy jsem nevěřila, že se naučím snídat. Nikdy jsem nevěřila, že začnu používat mejkap. (Sporadicky, ale přece.) Nikdy jsem nevěřila, že začnu v kapse nosit pepřovej sprej. Změnil se i můj život doma. Neměla jsem stůl a židli. Možná se divíte, ale asi tak 60% mýho pokoje zabírá obrovská postel (takovou jsem prostě vždycky chtěla) a můj život se odehrával v ní. Stůl a židli jsem si koupila až po prvním zkouškovým, kdy jsem zjistila, že stěhovat se po celým domě s papírama od stolu ke stolu (z pracovny od mámy, která chtěla pracovat, do kuchyně, kde chtěl někdo jíst, k bráchovi, kde chtěl pracovat on, když na víkend přijel) a hlavně ty papíry všude nechávat a pak je hledat, je fakt na houby. A teď žiju hlavně u toho stolu. No ale postel miluju dál.

Mohla bych takhle bilancovat ještě hodinu. Asi to všichni znáte. Můžu říct, že když se mluví o takovejch těch meznících, tak třeba osmnáctiny pro mě mezník vůbec nejsou. Jeden den vám je sedmnáct, druhej osmnáct a všichni se vás ptaj, jak se cejtíte a vy se cejtíte furt stejně. Ale třeba odejít 150 kilometrů od domova, vystačit si na týden s předem danejma financema a naučit se hlavně vystačit si sama se sebou, jo, to se cejtíte jinak.

Všem co jdou do prváku - knihovna je nalevo od vchodu a kosti se naučte pořádně. Jsou dost důležitý. A zejtra začíná škola...

Bylo nebylo....

16. září 2011 v 20:50 | A. | moje kvalytňý názori
Nepíšu, já vím. Upadla jsem do své každoroční podzimní melancholie, a tak dost jednoznačně můžu říct, že žádným svým článkem, který teď napíšu, nedostojím název svého blogu. Nebude to ironický, sarkastický, natož vtipný. Jsem na vlně takové té příjemné deprese, která není lezavá, je jen taková mírňoučká, emocionální a dojímá mě.

Mám ráda všechny roční období stejně. Jaro, protože mám narozeniny, všechno se probouzí, první kytičky, mláďátka od zvířat (ne, toto není póza z obalu čokoládových velikonočních vajíček v největším hypermarketu, žiju na maloměstě, kde se u sousedů na jaře začnou protahovat po dvoře koťátka, za měsíc se někomu v ulici narodí štěňata, chodíme se dívat na kuřátka a kachňátka k jedný starý paní ob ulici a vidět kůzle, jehně, hříbě, nebo třeba malýho oslíka není problém - hospodářství je okolo dost). Procházka v lese, kde je zima, zbytky sněhu a takový to klasický jarní vlhko. Jasně, že mám ráda i léto, protože je (většinou) tak nějak volno, voda, festivaly, pozdě se stmívá, grilovačky... Nápadů je hrozně moc. Nemůžu zapomenout ani na podzim, kdy se sklidí moje nejoblíbenější ovoce - švestky, hrozny, jablka, hrušky a děti začnou sbírat v lese kaštany a žaludy a žloutnoucímu listí javorů prostě musíte odpustit, že to je největší (ale podle mě i nejhezčí) kýč, jakej znáte. A zima? Lyžovačka, grog, horské chaty a jo - i Vánoce a novej rok. Zkuste si z toho vybrat jedno...

Ale teď nám plíživě a pomalu začíná podzim, slunce už zapadá dřív a já upadám do svý každoroční melancholie, která se projevuje vyhrabáním všech mejch vzpomínek, který jsou určitě v takovejch těch moc pěknejch krabičkách z Ikey uložený v mým mozku. Když například v létě cítím někde plyn, větrám, abychom se neotrávili přece. Když cítím plyn teď, vzpomenu si na dům, ve kterém bydlela moje kamarádka v bytě, kterej byl naprosto nepoužitelnej pro jakejkoli život, po rozvodu svých rodičů. Celej ten dům smrděl plynem. A já si vzpomenu na všechny ty párty, který tam byly a jak jedna naše kamarádka spala v kalhotkách a tílku na chodbě, protože si spletla dveře na záchod a ven a nechtělo se jí nás budit zvonkem. Nejhorší jsou pánský voňavky, kterejch v určité (přijatelné) cenové kategorii není moc. Tuhle jsem potkala snad osmdesátiletýho dědu, kterej voněl jako jeden kluk, na kterýho jsem se snažila oči dělat, asi když mi bylo třináct, aby mi pak děsně zlomil srdce tím, že o mně někomu řekl, že jsem "malá". Jo, měl pravdu. Nebo vůně vařícího se vývaru a opocený okna, to je každej podzim mýho života, kterej si pamatuju. Začalo se chodit do školy, vařilo se jen o víkendu a okna se neotvírala, aby netáhlo. Nebo někde sedět a mít na sobě svetr a přesto cítit zimu. To mi připomíná školu, takový to choulení se do svetru o přestávce, nebo o hodině, kdy je tak akorát, aby vás to drželo v pozornosti, ale stejně byste ocenili větší teplo. A spousta dalších asociací, které se začínají vždycky takhle na podzim řetězit.

Když mně a mým drahým kamarádkám bylo čtrnáct, vymysleli jsme super pravidlo, že opravdové vztahy by se měly začínat na podzim, ideálně tak kolem prvního září. Protože je ještě relativně velký teplo, takže s chlapcem můžete chodit do kavárny a na procházky (a padá na vás to podzimní listí a sbíráte ty kaštany) a nenutí vás to zapadnout s ním někam do bytu a tím váš vztah pohřbít. (Ach, kde ten věk je a ty názory, kde jsou? Vždyť my jsme byly geniální :-)). No, a když už na TO je ta správná doba, tak už je taky dostatečná zima, která vás do těch vytopenejch bytů zažene a líp se to obhajuje před rodiči, protože ty taky nechtěj, abyste trajdali po venku a nastydli. O rok později, přesně šestnáctýho září jsem to začla chodit s tím, o kom tady čtete až moc často na to, kdo to je :-D. A tak mě dnešní datum donutilo svou melancholickou náladu ještě prohloubit vzpomínkama na naše poslední "venkovní" rande toho roku, který se odehrálo druhýho listopadu, protože to jsou dušičky a já si pamatuju, jak jsem z něj běžela domů, abych stihla s tátou odejít na hřbitov. A byla tma a hrozná kosa a já si až doma vzala zimní kabát, kterej mě hrozně příjemně zahřál cestou na ten hřbitov... A předtím? To mě přece hřála láska!

Vzpomínky jsou nepřenosný, já vím. Ty řetězce asociací jsou ale hrozně krásný, i když s takovým tím smutným nádechem, že už to bylo. No a doufám, že jednou tohle budu vyprávět svejm vnoučatům, za oknama bude listopadová plískanice a já jim upeču nějakou dobrou buchtu a uvařím horkej čaj a sobě (aby děti neviděly) do něho kápnu trochu rumu, abych se ubránila slzám dojetí a měla na tváři jen takovej ten jemnej úsměv, kterej dokládá, jak to všechno bylo krásný...

Pračka a vhodný rým si najděte sami!

9. září 2011 v 15:40 | A. | Moje kecy
Jako každá průměrná středoevropská rodina jsme měli pračku. Ano, měli. Nebyla zase tak stará, nebyla ani úplně nová, ale prala, což se od ní tak nějak očekávalo, že. Záruční list k ní ještě máme, návod už nikoli. A taky v ní uměla prát jenom moje máma, protože si kdysi dávno osvojila, že například 8 je zkrácenej program na třicítku. Dlouho jsem ji přemlouvala, aby mi to někam napsala, na nějak papírek, co je co a ona se k tomu rozhoupala až letos v létě. Tak jsem jeden srpnový den pokořila její rekord a zvládla 15 praček (svetry na ruční praní, trvá to asi něco přes 20 minut to vyprat).

No, a když jsme odjížděli do Itálie, chtěla máma zapnout pračku těsně před tím, než vyjdeme (když jsme to pak různejm lidem vyprávěli, zhrozili se, že pereme, když nejsme doma a taky jsme si poslechli jeden moc milej příběh o tom, jak jedna na noc zapnutá pračka vyplavila čtyři patra v paneláku, než prvním lidem začala kapat voda na hlavu, takže je to vzbudilo). Zapla, z pračky se ozvalo něco jako když je v obýváku puštěnej dokument o Hirošimě a vy stojíte na chodbě. A vylítly všechny pojistky. Takže jsme pračku vytáhli ze zdi, vyndali z ní prádlo, nahodili jističe a utíkali na autobus. Po příjezdu domů jsme našli záruční list, přečetli si datum prodeje pračky a shodli se, že bude asi nejlepší nápad koupit novou, protože opravář by si asi tak hodinu ťukal na čelo, a potom by nám doporučil to samé - čili nákup.

Prošmejdili jsme velmi intenzivně všechny obchody na maloměstě a nechápeme, opravdu ani trochu, kde ty lidi ty pračky maj, protože všechny byly obří a na dost velký množství prádla, který my v jedný barvě vyprodukujem asi tak za půl roku, zvlášť třeba ve žlutý. Tudíž nám nezbylo nic jiného, než si pračku objednat z internetu. Velice paranoidně jsem prošmejdila recenze pračky, kterou si máma vybrala (a jo, dopadla dost dobře) a pak všech obchodů, který ji nabízeli a vybrala ten nejlíp hodnocenej. Pračku jsme objednali v pátek. O víkendu jsme se od naší babičky dozvěděli, že jsme blázni, že nás okradou, nic nám nedovezou, že prostě všechno špatně. Naši z toho byli chudáci krapet rozložený. V pondělí nám zavolal pán, že ve středu pračku přiveze, takže celé rodině trochu stoupla nálada.

Ve středu mě doma nechali samotnou, přijmout pračku. Bezva, myslela jsem si, že to bude fajn den, kdy stihnu něco z anatomie, posedím, pak přijedou, podepíšu to a zase odjedou. O půl osmý mě vzbudil telefon. Podívala jsem se na číslo - neznámý a končí divně, takže jsem to položila s tím, že to je nějakej operátor, kterej se zbláznil a hodlá mi nabízet svoje služby, když mám půlnoc. Samozřejmě, že jsem to típla. Okamžitě, jak jsem usnula, telefon se ozval znova a to už jsem byla rozhodnutá ho zvednout a říct jim něco pěkně peprnýho. Tak jsem se nadechovala a ozvalo se: "Haloooo, já vám mám dneska dovízt tu pračku, tak abyste věděla, že tam za chvíliiiii buduuuuuu!" Jo, oka, takže jsem vylezla z postele, oblíkla se, nasnídala, vyčistila si zuby a čekala. O půl jedenáctý už mi to bylo krajně podezřelý, ale lehat si do postele v oblečení se mi nechtělo. No, zkrátím to, přivezli ji po jedný, podle smlouvy ji složili za první dveře a odfrčeli. Rozhodla jsem se jí rozbalit. No a samozřejmě, což vy už asi čekáte, ale já v u chvíli ne, pračka byla promáčklá k jedný straně a úplně zhroucená. Achjo! Takže jsem hned volala do firmy. Tam mi nějakej moc milej pán řekl, že se mi moc omlouvá, že mám pračku nafotit na digitální foťák spolu s neporušeným obalem, poslat mu to (co nejrychlejc!) a on nějak vyřídí reklamaci. Jenže nikdo doma, táta si foťák s sebou bere občas do práce a na svým obvyklým místě nebyl, telefon nikdo z rodičů nezvedal. Bezva, projela jsem všechny přátelé na všech dostupných sociálních sítích a hledala někoho, kdo foťák má a půjčí mi ho. Zajímavý, jak se zrovna všem foťák rozbil, nebo ho měli na koleji (na koleji 8.9.?). Až jsem konečně natrefila na přítele mojí spolužačky, kterej fotí hodně a ten říkal, že ať si přijdu, že mi jeden půjčí.

Smůla je, že bydlíme na kraji maloměsta a naše maloměsto je sice malé počtem obyvatel, ale velké rozlohou, a aby to samozřejmě bylo všechno dokonáno k dokonalosti, on bydlí na úplně druhé straně maloměsta (a ještě do kopce), kam jsem se potřebovala dostat, co nejrychlejc. Takže obout běžecký boty a klusat, protože auto parkujem u babičky, což by se mi nevyplatilo a poslední kolo se nám nedávno tak trochu rozpadlo, ehm. (Ne, nikdy si neberte boty na outdoorovou turistiku a lehký terénní běh na běhání po několik stovek let ošlapanejch kočičích hlavách, málem, nebo doopravdy si nabijete ústa.) No a z konce na konec je to nejkratší kudy? Po úhlopříčce! A co bývá ve středu města? Hlavní náměstí. Takže, když jsem ve tři čtvrtě na dvě doběhla na náměstí, vypadalo to tam, jako když bouchnul gympl. Běžela jsem a už jsem trochu ztrácela dech, ale stejně jsem ze sebe furt vyrážela ahoj, čau, ahoj, dbryén, ahoj, ahoj, dbryén, ahoj, ahoj, čau. Doběhla jsem do cíle a místo jednoduchého kompaktu jsem dostala megaobrdělokanón zrcadlovku, která prý byla jeho nejšunťáčtější foťák. Díky. Běžela jsem zpátky, bála jsem se, že si rozbiju držku a zničím ten foťák. Doběhla jsem domů, vyfotila jsem z dvěstěpadesátidevíti úhlů pračku a krabici. Což nebylo tak jednoduchý, celou dobu jsem s tím, jakožto správnej technickej antitalent hrozně bojovala a byla jsem v pokušení zavolat svému bývalému příteli, což jsem ostatně v pokušení vždy, když mám nějakej technickej problém. V pondělí jsem ho viděla, takže mi bylo jasný, že asi ještě bude v rodném kraji. Takže jsem ležela u pračky na zemi (abych to mohla dobře vyfotit po vzoru slavných fotografů) a střídavě vytáčela jeho číslo a zase to pokládala, protože přece nejsem slaboch, co si bez něj nepočne nic celej život. Nakonec jsem to s tím foťákem nějak vybojovala a fotky udělala. Nahrát je do počítače byla taky fuška, protože jsem to samozřejmě nikdy nedělala. Odesílání emailem nebudu popisovat do detailů, prostě mi to asi 600 krát spadlo, než jsem si uvědomila, že jedna ta fotka má velikost asi tak milionu stránek psanýho textu a odeslala to přes úschovnu. Než se to odeslalo, odsprintovala jsem pro čokoládu a zase zpátky, sbalila foťák, převlíkla si obuv a běžela zase nahoru do kopce těch necelejch 5 kilometrů, jak jsem si později našla na mapách. Doběhla jsem, předala jsem foťák a provizi. A utíkala jsem zase zpátky domů. Když jsem doběhla, přečetla jsem si e-mail od pána, že jako moc děkuje za fotky, ale že by ještě potřeboval vyfotit polystyreny, ve kterých byla pračka obalená, jestli jsou taky poškozený. (Nebyly, ale nejsem si jistá, co to znamená.) Takže jsem tam seděla před počítačem, cítila se bezmocně a měla sto tisíc milion chutí zavolat tomu svýmu ex, ať se naloží do auta, který má před barákem, doveze mi foťák a pomůže mi - chudince. Bylo mi fakt bídně. Nakonec mě ale napadla spásná myšlenka zkusit ty polystyreny nafotit na mobil, což se mi povedlo, odeslala jsem a připadala si sice poněkud na pokraji sil, ale taky jako dospělej člověk, kterej je relativně schopnej zvládat krizový situace.

Odpověď nám přišla dnes ráno, že prý moc děkuje za dobré fotky (taky z toho kanonu ještě aby nebyly). Reklamace bude vyřízena do třech pracovních dnů.

Takže stále nemáme pračku a protože já neříkám hop, dokud nepřeskočím, vůbec si nedovoluju odhadovat, jaký bude mít příběh pokračování. Každopádně už teď je to na 1 250 slov, takže za zaznamenání to stálo, ne?

Zeleninu rádi jíííímeeee, k doktorovi NEchodíme...

6. září 2011 v 9:36 | A. | Moje kecy
Takže, začnu na vás zhurta. Nevím, jak to máte vy, ale já to mám tak, jak teď popíšu a budu ráda, když se ozve aspoň jedna duše, která mi veřejně (anebo soukromě) sdělí, že je na tom aspoň podobně. Základem celého článku je, že jsem v pátek byla na preventivní prohlídce u doktora, což pro mě teda zážitek je vždycky...

Jsem zvláštní osoba, co se léčení týče. Lékařů si velice vážím, uznávám je, jsem pro to, aby měli vyšší platy, dokonce možná snad nejvyšší (protože k čemu nám vlastně je manažer nějaký obrovský firmy, když jde do tuhého, že) a myslím si, že je dobře, že se umísťujou na předních příčkách v "soutěžích" o nejvěrohodnější, nejhodnotnější a prostě tak nějak celkově the best povolání. Na druhou stranu ale trpím panickým strachem z jakékoli návštěvy lékaře a jsem strašnej, ale strašnej hypochondr.

Abych dorazila k doktorovi, musím být nějakým způsobem vydírána, nebo mi musí být opravdu, ale opravdu bídně, tak aby se mi tak trochu vypnul mozek. Vydírání se třeba na gynekologii uskutečňuje jednoduše - nedojdu na prohlídku, nedostanu recept. U praktickýho lékaře je to horší, musím ho asi stokrát potkat v obchodě, musí mi tam kázat, jak má už rok vypsanou tu žádanku na moji krev, že si jako MUSÍM najít ten čas a "ty jsi hodná holka, ty si ho najdeš, viď"! Dost si uvědomuju, že na našem maloměstě, kde je náš doktor ještě z té malé sekce lidí, kteří jsou s námi v přízni, se toto vydírání uskutečňuje poměrně jednoduše, ale co až jednou budu třeba bydlet ve větším městě?

Proč se do ordinace vlastně bojím? Jak jsem řekla, jsem hypochondr, neustále si nacházím a "diagnostikuju" nemoci všeho druhu. Ne, opravdu si je nehledám na internetu, těmhle pochybným zdrojům bych nikdy své ubohé tělo nesvěřila, přece, ale pěkně v knihách, které jsou opravdu chytré. (Ale nebojte, je mi jasný, že těch šest let plus celoživotní vzdělávání asi nemaj předepsaný náhodou.)Na druhou stranu se bojím každého vyšetření, protože co když mi NĚCO najdou? Pokud si myslíte, že je to blbost a co by mi asi našli, vybavuju si jeden francouzskej vtip, z něhož si francouzsky pamatuju jen poslední větu (Poslední dobou to šlo s mojí francouzštinou tak z kopce, že se až stydím!), a ta zní : Mal examiné! (Jde v podstatě o to, že neexistuje zdravej člověk, všichni jsou jen špatně vyšetřený.) A jak se říká, na každém šprochu, pravdy trochu - nedávno jsem někde v novinách četla, že čím je v nějakém státě lepší úroveň zdravotnictví, tím je tam větší počet "nemocných", protože jsou na ně využity lepší diagnostický metody a sám autor článku - lékař říkal, že se těžko určuje, co je fyziologická výchylka a součást individuality jedince a co je patologie.

Ale dost už teorie. Přejděme k praxi. Takže na každou preventivní prohlídku ke kterémukoli doktorovi, včetně zubaře, se dostavím asi tak po šesti sprchách nejmíň. Proč? Nejsem si tak úplně jistá, že to vím. Ne, nejsem ten, kterej se bojí bolesti, vrtačky, ztráty soukromí při vyšetření, při kterém nejste tak úplně oblečeni. Na to nemám ani čas myslet! Usednu do čekárny, tlak mám 200 na 100 (a to normálně trpím spíš tlakem nižším) a srdce mi buší jako o závod, což s sebou nese ovoce v podobě sexy krůpějí potu na čele a tváří tak červenejch, jako jsou na těch starejch, kolorovanejch fotkách. Do ordinace vcházím vždy s(e) nenuceným výrazem snahou o nenucený výraz, kterým se tohle všechno snažím zakrýt, protože mám obavu, že moje hypochondrie bude prozrazena a já budu odeslána do psychiatrické léčebny. Na otázky typu: "Nic vás netrápí?" odpovídám vždy tak nějak šalamounsky, jakože jo i ne, protože jsem (taky) pověrčivá a mám utkvělou představu, že když řeknu, že ne, tak se mi hned druhej den všechny moje bolístky ozvou a když řeknu jo, tak mě budou vyšetřovat a najdou mi to ono NĚCO... Mluvím rozklepaným hlasem, kterej zní, jak kdybych se měla každou chvíli rozbrečet. (Dospěla jsem tak daleko, že se tenhle hlas snažím napodobovat, když svoje lékaře někde potkám, aby si mysleli, že něčím takovým prostě já chudák už tak nějak oplývám.) A ruce se mi třesou tak, že nabrat mi krev je obrovskej boj pro sestru i pro mě, protože se snažím dělat, že se mi vůbec neklepou, protože já jsem přece úplně v pohodě a z čeho bych měla bejt nervózní, že jo? Je to velká fraška a v okamžiku, kdy z ordinace odcházím, bejváme duševně i fyzicky vyřízený. Já, doktor a sestra.

Mohu-li udělat něco pro své zdraví, snažím se to udělat, jíst (relativně) zdravě, hýbat se, ale taky polykat tisíc vitamínů, protože mi je prostě někdo doporučil, což asi není ono, ale furt to není ještě tak strašný! Já jsem vděčná, opravdu vděčná za to, že za některá očkování se doplácí, protože jinak bych si to nechala všechno do těla napíchat a zruinovala svůj imunitní systém. Stejně tak umím na požádání vyjmenovat svoji krevní skupinu, seznam léčiv pozřených za posledních 72 hodin a další důležité informace. Když jsem si loni v říjnu rozrazila hlavu a přijela pro mě sanitka, vyjmenovala jsem všechno včetně data poslední tetanovky řidiči, kterej si to poslech, pokejval hlavou, ale sdělil mi, že ho to vůbec, ale vůbec nezajímá a odvezl mě do nemocnice na šití.

Moje okolí se tím většinou královsky baví. A já se zpětně po intenzivním záchvatu bavím taky, protože co mám dělat, že. Náladu mi za poslední dobu zvedl záznam bezvadný divadelní hry v hlavní (a jediné) roli s Eliškou Balzerovou Můj báječný rozvod. Jestli jste neviděli, sežeňte, uvařte si kvalitní čaj nebo kávu (žádný chipsy a pop corn ať vás ani nenapadaj vy barbaři ;-)) a užijte si to. Fakt to za to stojí.

Táááááák, vím, že to je těžký, ale řekněte mi někdo prosím, že nejsem blázen, jo? Udělá mi to radost, víte...

Hola hola, škola volá

1. září 2011 v 9:28 | A. | moje kvalytňý názori
Tak dětičky jdou dneska zase do školy. Konečně! Ryk pod mými okny utichne aspoň v době, kdy se hodlám oddávat sladkému snění. Nedovoluje mi to ale se krátce nezamyslet nad dnešníma dětma.

Ne, nebojte, nebude to takovej ten nářek člověka, kterej právě vyrost z puberty a už si stěžuje, jak ti mladí a jak je všechno špatně. Občas k tomu mám trochu sklon, hlavně proto, že my jsme byli v dětství pěkní sígři a vždycky mě překvapí (a samo sebou i naštve, protože moje zlobící kariéra byla dokonalá!) někdo, kdo to zvládne tak nějak líp.

Začnu u mojí historky z včerejšího dne. Byla jsem na zelinářském trhu, a protože jsem holka více než šYkovná, podařilo se mi tam vysypat na chodník celou peněženku. Okolo mě stáli starší lidé, řekla bych většinou důchodci, ihned začali sbírat drobný. Ještě jsem jim říkala, ať to nedělaj, protože mi bylo blbý, aby se někdo s hůlkou ohýbal pro moje mince. A věřte tomu nebo ne, než jsem vyštrachala občanku z pod přepravky plný brambor, vzali s nima roha. Starý lidi! A pak, že je mládež zkažená. Nechala jsem si to líbit, protože bych je za prvý nepoznala a za druhý jsem tak vychovaná. Bohužel. Jsem naučená být uctivá ke starým lidem a nechat si od nich ledacos líbit čistě jenom proto, že jsou staří. Dostávám se tak do prekérních situací. Vystupuju z vlaku, přede mě se nacpe paní, která není schopná dveře otevřít, ale já ji nepošlu tam, kde slunce nesvítí. Já vzorně čekám, až zjistí, že ona ty dveře neotevře, budu se stresovat, že se ten vlak rozjede, než stihneme vystoupit a nakonec je půjdu otevřít já. Stále si vedle mě někde někdo sedá a něco mi vypráví. Například v šalině. A já se třeba chci učit. Ale je to starej pán sakra, tak ho nechám vypovídat, knížku na klíně, neumím nic a bohužel si z toho většinou ani moc neodnesu, protože mluví páté přes deváté a mně je ho líto, že se s ním určitě nikdo nebaví a poslouchám a přitakávám. Také si vybavuju jeden moc příjemný zážitek, jak mi paní ve vlaku na Prahu ukázala jizvu přes celé břicho a celou cestu mi vyprávěla, jak v ní určitě nechali nůžky, že ona si tam jede vysoudit milion do tý nemocnice (že soudy v nemocnici většinou nesídlí jsem jí neměla to srdce říct). A protože někde hluboko ve mně třímá přesvědčení, že za každou neuctivost, kterou udělám staršímu člověku, někde umře koťátko nebo co, nechávám si to všechno líbit. Dnešní mladí už takoví blbci nejsou. A já si myslím, že je to dobře. Když se někdo chová blbě, mělo by bejt přece jedno, jestli mu jsou dva nebo sto!

Malá holčička, kterou občas hlídám, mi tuhle ukazovala svůj mobil. Má takovej ten dětskej, na pět čísel, máma, táta, ségra, babička, druhá babička a jedna kamarádka. A taky SOS tlačítko, který mi přijde jako docela dobrej kompromis mezi snahou o bezpečnost dítěte a utlačováním jeho svobody. Ptala se mě, jakej mobil jsem měla já, když jsem byla tak velká, jako je ona. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to byla tenkrát divoká doba vínových a tmavozelených sak, mobil měli jen největší korupčníci a tuneláři, byl větší, než dnešní notebooky a vážil asi tolik, že kdyby vám zavázali oči a pustili vám ho na nohu, tak si myslíte, že na vás někdo spáchal útok tvárnicí. A taky, že to mobil neměla ještě ani moje maminka, takže by mi tlačítko máma bylo tak přibližně na dvě věci. Vyvalila oči tak, že jsem trpěla vážnou obavou, že jí vypadnou. Od té doby mnou trochu pohrdá, že když jsem byla malá, neměla jsem mobil. Ach ty dnešní děti, všechno musí mít značkové a drahé. No ale byli jsme lepší? My se smáli dětem, který byly tlustý, rezavý, brejlatý. Oni se smějou dětem, který nemaj značkovou mikinu. A co z toho je spravedlivější? Jak ovlivní dítě v 8 letech svoji rezavost a jakou šanci má mluvit do svý mikiny?

Jo a taky ty střílečky a počítače, o kterejch se všude mluví. Děti dnes hrajou střílečky, koukaj na krvavý filmy v televizi, degenerujou z toho a tak. Já bych to moc neřešila, kromě přímého vlivu na jejich zdraví. Když dostatečně lítaj po venku, tak ať si u toho počítače zastřelej třeba dvě stě monster a půl tuny gangsterů. My jsme žádný střílečky nehráli, ale jako koně jsme se rvali stejně. Tolik vysklenejch skříní, rozbitejch učitelskej hrnků, oken, lavic, židliček! A co teprve těch rozraženejch hlav, zlomenejch rukou a klíčních kostí? Několik roků nás držela hra : práskni někoho po hlavě atlasem, jak nejvíc umíš. Když to teď píšu, úplně se mi vháněj slzy do očí. Bolest to teda byla fakt pekelná. Nejvíc mozkovejch buněk mi snad umřelo tehdy. Žádnej alkohol podle mě nemá na dobře mířenou ránu atlasem šanci.

Jsou jiní, to uznávám. Doba je jiná, tak ještě, aby nebyli! Ale horší nejsou ani trochu. Můj děda mi vyprávěl, co dělali oni. Přivazovali se na intrech k posteli provazem, lili po sobě inkoust z kalamáře, dali učitelovi do pomády kyselinu máselnou. Kdo má dneska internát ve spodním patře školy? Kdo píše perem a inkoustem, kterej o přestávce dolejvá školník? A čí učitel si dneska o přestávce pomáduje patku? Takže uznejte, že jim nezbejvá, než se prozvánět, kdo má náhodou zaplý zvuky...

Jen dokud budeme chodit, tak to starý dobrý podrážení nohou zůstane! A za to díky ;-)