čtvrtek 1. prosince 2011

Prosinec

Už není čas na to říkat, že je ještě čas

27. prosince 2011 v 13:19 | A. | Moje kecy
Tak přátelé a je to tady!

Zalívám kytky, čistím si zuby přesně 30 minut po každém jídle, mažu se všema krémama, který doma máme, masíruju si dáseň rostoucího moudráku herbadentem, lakuju si nehty, antikoncepci beru přesně na čas, přemýšlím a taky zkouším, jestli se mi ten novej svetr bude hodit i k TĚMHLE šatům, chodím do Tesca pro dobrůtky, chodím s mámou na procházky, peru prádlo celé rodině, žehlím (!) prádlo celé rodině, snažím se přenastavit svůj počítač, převlíkám u babičky peřiny, aby mohl přijet náš milovaný strýček, objednávám lístky na ples a každejch deset minut u toho všeho říkám, že se PŮJDU učit.

Zkouškové období!

Přede mnou leží 241 otázek z anatomie a moje smělé plány, že když začnu včas, budu mít otázek na den jen deset, byly vážně až moc smělé. Momentálně jsme se přesunuli k číslu 14 a přátelé, přestože jsem začala už 23.12., otázek mám hotových ... ehm málo. Ale zase je fakt dobře umím, to se nedá svítit.

Dnes na tom budu muset zapracovat, nicméně naše nevyzpytatelné příbuzenstvo, které nás obšťastňovalo od začátku prosince telefonáty, které končily vždy: "My se včas vozveme, kdy přijedeme!", se zrovna včera o půl druhý odpoledne rozhoupalo k telefonátu, že teda jako jedou. To, že přijeli až o půlnoci, nemá cenu komentovat, protože tak to s nimi prostě je. (A neváhali se vymlouvat, že přijeli až vo půlnoci, protože si zašli na oběd /!/ po cestě.) Takže díky, že jsem se včera flákala, protože nemám ňyc hotovo a budu se muset věnovat návštěvě (bije hlavou o stůl).

Mockrát děkuju Tescu, že se uvolilo, alespoň když mám zkouškový, dodat na sklad svoje aušusový linkovaný papíry za vosmnáct, protože v normálním obchodě to stojí pětačtyřicet a při mojí spotřebě bych taky nemusela třeba jíst, a to už bych nezvládla tuplem. Také jsem velmi ráda, že mi moje drahá matka na internetu zakoupila (spolu asi s tisíci dalšíma svejma kancelářskejma potřebama, abyste si nemysleli, že mi snad slouží) "prospektový obal transparentní závěsný", protože takhle se prý v dnešním nelítostném světě jmenuje eurofolie a já vám garantuju, že na tohle bych nikdy nepřišla (pokud je to test inteligence, na Mensu si nechávám prozatím zajít chuť).

Máte rádi zvěřinu? Já prosím pěkně ne. Díky tomu se v naší italské domácnosti včera rozhořela velká hádka, jestli ten, kdo nemá rád zvěřinu, je debil, či nikoli. Málem jsem vyhrála toto otitulování, naštěstí mě však zachránil můj drahý bratr, který se 25. prosince večer zlískal k nepoznání, pozvracel na svátky velmi pečlivě vyčištěný záchod, ležel v posteli a chrčel, nosili jsme mu kyblíky a litry vody a bažanta se nedotkl, protože by nemohl, ani kdyby chtěl. V 8 večer zjistil, že také ztratil mobil, což byl jeho tak dobře pátý mobil za tento rok, což si má drahá rodička neodpustila okomentovat velmi jadrným komentářem, který můj bratr nějak nezvládl a dnes po obědě odjíždí. Tímto jsem myslela, že moje story s pohrdáním bažantem končí, bohužel, dnes máme rizoto (bez rýže, ale s kus kusem, protože má drahá rodina rýži nerada, ale o jejich inteligenci to nevypovídá nic, ptala jsem se) se zbytky z tohoto bažanta. Jsem z toho trochu nesvá.

Doufám, že vy ostatní, kromě B., která pochopitelně prožívá to samé co já, protože se učí na tu samou zkoušku (přece!) prožíváte alespoň o pár stupňů klidnější "volno", které naše škola vtipně nazvala volnem "studijním", což udělala pravděpodobně pouze proto, abychom matkám nezáviděli ten trapný eufemismus mateřská "dovolená", což dodávám jen z toho důvodu, že na pozítří mám domluvené hlídání sousedovic holčičky, která mi zničí pokoj, vykrámuje všechny hračky a zamezí mé "snaze" se učit.

Tak tak, všude dobře, (při zkouškovém) doma nejlépe!



Já nemastívám!

23. prosince 2011 v 9:26 | A. | Moje kecy
Takže na něčem se dohodnem, jo? Já vám přiznám, že jsem z tý ekonomiky, se kterou jsem vás tady minimálně dva příspěvky otravovala, dostala béčko a vy si nebudete myslet, že jsem vás mastila, že to nedávám, protože jsem vás fakt nemastila.

To, že mám béčko, jsem se dozvěděla až ve 4 odpoledne, ale nijak mi to nezabránilo lítat celý dopoledne po nákupech s přetočenou sukní, i když pravda je, že člověk se za zkoušku odměňuje poněkud skromněji, když neví, jak dopadla, že. Po letech shánění jsem dobyla černej propínací svetr bez krajek, flitrů, prostřiženejch zad, béžovejch mašliček, kterej nemá ve složení 100% akryl, není ke kolenům a nepokusil se zruinovat moji peněženku. Už teď se biju do hlavy, že jsem nepobrala dva, protože tenhle do jara nesundám, to si pište. Jak tam vedle na stojanu byl jeho brácha v tmavěmodrý (s největším nápisem poslední kus a znakem procent), nějak mi to nedalo a dovezla jsem je domů oba. Už nikdy mě nepouštějte k čemukoli, na čem je napsáno byť jen 1% sleva! Taky jsem si konečně sehnala přesně ty náušnice, který sháním už nějakej čásek. To je tak holt, když si v sedmnácti vydupete nastřelení druhý dírky a pak vám je (skoro) jednadvacet a vy máte pocit, že ty srnečky, kočičí obličejíčky, smajlíci a nápisy "Yes, I´m hot" holt už nějak nejsou váš byznys.

Navštívila jsem taky Yves Rocher (z pověření maminky) a udělala tam svůj největší nákup dosud (ale měla jsem pocit, že jestli ta paní ještě jednou řekne "slevička", tak se nebudu znát) a pak jsem navštívila knihu za účelem nákupu čehosi pod strom. Radím vám, nikdy nedávejte jakoukoli knihu do papírové tašky Yves Rocher, zvlášť pokud je v té tašce taky kilo kosmetiky. Mohli byste dopadnout jako já, mohlo by vám z tý tašky upadnout dno, celej nákup se vám rozkutálí a vy to budete potupně sbírat po zemi a prosit kolemjdoucí o igelitku, abyste to mohli taky nějak dovízt k vám, na maloměsto! (Naštěstí se našla nějaká dobrá duše, která mi jednu svoji igelitku darovala, a její manžel byl tak soucitnej, že si i zanadával, abych měla lepší pocit a nemusela psát do bravíčka a popisovat svůj trapas, teda jestli se to ještě dělá!)

To, že mám rýmu, a protože jsem se pokoušela smrkat jako démon, taky parádně rozedřenej horní ret, vůbec nehodlám řešit. Na fotkách od kapra prostě budu mít rozedřenej horní ret. Co naplat, řekl by Francois Villon. Je to vlastně úplně jedno.

Přemýšlela jsem, že by bylo fajn, se na Štědrej den aspoň trochu učit anatomii, samozřejmě jen pro můj dobrej pocit, ale ještě nevím, jestli mi bude přáno. Co vím, že mi určitě přáno nebude je zdejchnout se ke kamarádům, jako asi bude přáno B. bratrům, což se mi teda vůbec nelíbí! Rodina má bejt přece pohromadě a tak,ne?

Bratrův indickej kolega, kterej česky umí velký kulový se nechal trochu zmámit místní atmosférou a rozhodl se jemně postupovat ohledně jedné české kolegyně, která se mu líbí. Šel do obchodu, vybral to nejkrásnější přáníčko, krasopisně na něj napsal Merry Christmas and Happy New Year a se zadostiučiňujícím leskem v oku jí ho donesl. Reakce ho poněkud překvapila, když si dívka i všichni lidi okolo pokusili smíchy vykašlat levou plíci. Na vršku byl největší stříbrnej nápis a uvnitř, vedle fixou dopsaného přání se skvěla básnička od Jiřího Wolkera. Jo, omylem jí koupil kondolenci.

Nejsem konzumní, jak blázen, ale taky to nakupování něčeho pěknýho pro druhý i sebe úplně nezavrhuju, i kdyby to (v některejch případech) mělo bejt gesto nejgestovatější.Takže si kupte něco pěknýho pro sebe, protože to, co léta sháníte, víte jenom vy. Nevyhrocujte, pokud nedostanete, co jste si představovali, protože je to nakonec úplně jedno, pořádně se nadlábněte, protože to se tak prostě dělá a hlavně hodně zdraví, protože TO je nejdůležitější (důležitější, než všechny černý propínací svetry, geniálně vypadající náušnice do druhejch dírek a trapasy na téma vysypala se mi taška, nebo Upřímnou soustrast místo Šťastné a Veselé!) No a zavzpomínejte si na něco pěknýho z vašeho dětství. Já si pro dnešek vzpomněla na to, jak mi bylo asi 8 a mýmu bráchovi 15 a chodil doma a říkal "Párty párty" a já byla přesvědčená, že k večeři budou párky, což se u nás doma jen tak nevidělo, takže jsem na ně měla děsnou chuť a pak jsem byla řádně otrávená, když jsem dostala cizrnovou kaši (s velmi příznačným názvem humus) s vařenejma fazolovejma luskama. ;-)



Důsledkem stresu...

21. prosince 2011 v 10:23 | A. | Moje kecy
Tak jo. Jsou Vánoce. Teda skoro jsou Vánoce. Lidi blázní a nakupujou. Jenom mně se zdaj šílený sny o tom, jak jakejsi člověk v našem městě stříkal březovej prášek (?) u lidí doma a pak ho postříkal vodou, ten prášek doutnal, všichni volali hasiče, hasiči všude vyjeli a když už byli imunní k telefonátům, tak zapálil opravdovej oheň .Ha, jenže já, neohrožená bojovnice za cokoli, jsem ho odhalila a tím pádem jsem byla hrdinka, která zachránila celé město a ne rozmazlenej zparchantělec, za kterýho mě všichni tady v tom maloměstě maj. (Taky se mi teď podezřele často zdá o medvědech, ale o tom už jsem psala minule.)

Včera jsem se probudila o 2 hodiny pozdějc, než mi zvonil budík (výkon!) a s tak mastnejma vlasama, že bych se musela stydět vylízt ven. Jenže... Za půl hodiny po mým reálným budíčku jsem musela být na obědě u babičky, kam se, přátelé, pozdě prostě nechodí a tudíž jsem byla nucena dát si na hlavu tu příšernou věc, kterou já na hlavě mívám, prosím, jenom když lyžuji - čepici. Nikdy, pokud nemusíte, si nestrkejte mastný vlasy pod čepici, protože se sakra budete divit (jako já), co zase vyndáte ven. Pokud mě čtou nějaký slabší duše, neměla bych se možná ani okrajově zmiňovat o tom, že po použití toho báječného krému z lékárny se mi oloupalo celý čelo. Ta část ale-hydratuje se podle mě moc nekonala. A i pro silné duše - nebudu se detailně zmiňovat o největším a nejbolestivějším pupínku v mým obočí.

Já moc dobře vím, že za to může stres. Jsem parasympatikotonik a parasympatikus je mačkač žláz. Takže teď jedou všechny žlázy v mým celým těle pěkně na plno, aby mě ochránily a tak. Ale já nevím, jak jim ten stres vzít, když v něm fakt jsem! Zkouška z anatomie dřív, než za měsíc? To nééé. (Vstávají jí hrůzou všechny vlasy na hlavě!) Jsem v hysteráku, přátelé. Přesto jsem si objednala lístek na maturitní ples jedný třídy na našem velkomaloměstkým gymnáziu. Na ples přítelkyně mého nejlepšího a nejdražšího kamaráda, se kterou, jak už to tak bývá, mám velmi velmi velmi indiferentní vztah. Úplně vídím, jak tam stojím, ve zhroucení, přemýšlím nad lobací plic a jater, mám na sobě nějaký šílený šaty, protože se mi už druhej rok nedaří koupit si nový, moje vlasy a moje kůže budou vypadat jako osobní továrna na sojovou omáčku, protože parasympatikus bude mačkat jedna báseň a všichni kolem mě budou vypadat nádherně a mladě a svěže. Agrghrrrhg. Sundejte to ze mě, ale hned!

A i když jsem svědomitá osoba, nemůžu se prostě pořádně učit na zítřejší zkoušku z ekonomiky, protože a poněvadž mi věci jako sazba daně říkaj stejně jako arabský písmo. Kdyby při mě zítra stála muška radilka, byla bych jí moc vděčná. Ale nebude, budu se muset spolehnout na svůj dutej mozek, kterej si doteď nepamatuje rozdíl mezi plátcem a poplatníkem, což je tak prosté, že?

Nejradši bych v Brně nasedla na autobus do Vídně, dala si tam horkej punč a chodila tak dlouho kolem opery, až by se někoho mě zželelo a pustil by mě dovnitř. Ne, nemám ráda operu a nemám ráda horkej punč, proto vězte, že tohle je fakt špatný.

Až potkáte holku, s fakt mastnejma vlasama a pubertální pletí, která v ruce třímá Kinder (takový to placatý s Kinder boyem, protože s Kinder boyem, lépe řečeno s tím, co teď vyrostlo z Kinder boye chodí kámoška mý kámošky) a v tváři má nejzmatenější výraz, jakej jste kdy viděli, pozdravte mě, ráda vás potkám.

Do tý doby žijte v klidu a míru, s nikým se v reálu ani na internetech nehádejte, jestli jsou 3 dny státního smutku málo nebo moc, nekupujte ostatním jen ty dárky, který chcete vy samy, ale kupte jim něco, co by chtěli oni (nebo se domluvte, že si letos nadělíte jen vaši vzájemnou vlastní přítomnost), učte se na zkoušky, čistěte si zuby dvakrát denně, nenechte vaše psy, aby se rvali s prvním Jack Russel teriérém, kterýho potkáte na vycházce (jako já, ehm) a až se přecpete sladkostma, vzpomeňte si, že jeden úlek má 500 kJ a hodinu jezděte na rotopedu, nebo rovnou radši dvě (a nebo se na to vykašlete jako já a pak se děsně divte, že se nevcházíte do svojí vlastní kůže, natož do poloviny vašeho šatníku).

Howgh!



Silniční daň

17. prosince 2011 v 10:43 | A. | Moje kecy
Jsem unavená. To ten konec semestru! Ve středu jsem se omylem osprchovala v podprsence a ve čtvrtek jsem měla podivnej sen o tom, jak po okolí pártychaty mojí kamarádky, kam jsme jezdili kdysi dávno pít zkvašený víno, běhá medvěd. Poslouchám latinskoamerické taneční písně, což je jasnej náznak, že jsem zralá na svěrací kazajku. A nenakupuju! Jako dárky myslím, žrádla nakupuju hory.

B. dlužím stovku. Možná víc! Měla krizovku a potřebovala se nutně podívat na vánoční trhy, nalejt do sebe červený vína a pšeničný pivo. Pšeničný pivo chutná jako zkažený. Ty Němci byli dycky divný. Pojmenovali v Cortiho orgánu tisíc druhů buněk a kdo se to má do prkenný vohrady teď učit? Ale když máte krizovku, jste vděčný za kámici, která vám sice propije vejplatu, ale taky vám poskytne azyl a notebook. Teda aspoň doufám, chápejte. Ale nebojte, já jí to vrátím. Náš spolužák s poněkud polským jménem a místem narození v Ostravě se tady na té párty pěkně rozjel, vysvětlil nám všechny aspekty svého sexuálního života, objednal spoustu panáků a myslel si, že mávat na policejní hlídku je naprosto v pořádku. Brněnští strážci zákona jsou poněkud klidnější povahy, protože tady u nás už jsem byla jednou podat vysvětlení, proč můj kamarád oslavoval nacismus před policejní hlídkou. Mával na ně blbec pravou rukou.

Rozhodla jsem se, že si chci na letošní zkoušky koupit jednobarevný upnutější šaty po kolena s kulatým výstřihem a dlouhým rukávem. Haha, přátelé, nic takovýho se neprodává. Navštívila jsem několik obchodů v moravské metropoli a pak už jsem rezignovala a místo procházení kolem svetrů, který vypadaly jako to, v čem choděj Kanaďani přes bundu, aby jim v zimě netáhlo na důležité orgány (=nechutnej dlouhej hacafrak, kterej by si moje babička vzala leda ke "slepicům!", jak vona říká) jsem se rovnou ptala prodavaček. Nemáme, nemáme, nemáme. Díky, díky, díky. Jestli to půjde takhle dál, budu si to muset nechat ušít a budu na náš oděvní průmysl tak naštvaná, jako každej rok, když si vymyslím něco, co nikde nemaj. Naposled to byly černý manžestráky s vysokým pasem, který mi "daroval" jeden sekáč a jsou zatím nejlepšejší. No, shrnuto podtrženo, asi budu muset na letošních zkouškách postávat na pitevně v mým pekelně drahým a nejoblíbenějším zkouškovým kostýmku a až načichne formalínem, ukecávat mámu, aby mi ho vyprala a vyžehlila, což děla dost nerada, protože to je sakra fuška.

Na čtvrtek jsem přihlášená na zkoušku z ekonomiky.Předtermín. I my, ubozí lidé se zájmem o úplně něco jinýho, se musíme učit, jaká je v ČR silniční daň a další bláboly. Nepletu si ekonomii a ekonomiku, jako polovina mých spolužáků. Já chápu, že to není jako makro a mikro, co maj na ekonomkách všude kolem. A máma často a ráda prohlašuje, že ekonomie je věda o věštění z koule, což jí kdysi dávno řekl jeden profesor ekonomie, můj prastrýc. A já se nechci učit nic ani z ekonomiky, která aspoň co se týče obsahu, dává trochu smysl, teda podle mě.

Horší věc je, že mi z toho všeho moje už tak mastná pleť a už tak mastné vlasy vyhlásily válku a rozhodly se, že mě zničej. Vypadám jako by mi bylo 13, mám teda aspoň takovej pocit, protože mám mastnou ofinu již ve 4 odpoledne po tom, co jsem si předešlý večer umyla vlas a na obličeji jsem napočítala kdovíkolik pupínků. Možná je to tím, že se za tu ofinu furt chytám a vykřikuju něco o zbláznění a že si u toho hmatám na obličej, ale já je mažu vším, co jim vždycky dělalo dobře a voni se vůbec nechytaj, sakra práce. K tomu všemu se mi moje už tak vždy suché ruce a holeně rozhodly přidat k náladě tím, že vyschly ještě víc a popraskaly mi do krve. Díky. Znáte ještě někoho s tak schizofrenní kůží, jako jsem já? Takže chodím po bytě, na obličeji vrstva krému, kterej-vysuší-i-tu-nejmastnější-pleť-a-zároveň-hydratuje (tak pravila lékárnice), na vlasech zábal z kopřiv, kterej mi byl kdysi dávno doporučen na kožním a je dost účinnej (účinnější je už jen si ty vlasy obarvit, což se mi fakt nechce!) a na holeních a rukou červenýho krému od Garnier. Až to bude horší, přejdu taky na vyšší level. Ty ruce držím do nejdál od obličeje a vlasů, aby se náhodou nezmastily, a včera jsem si rozčesávala vlasy v chirurgickejch rukavicích. Jsem blázen, já to vím, ale tohle už je na mě moc.

A to je asi vše z mýho života poslední dobou. Mějte se fanfárově a já se brzo ozvu, protože domácí učení moc pomáhá ulejvání se.



Pulpitis acuta

13. prosince 2011 v 15:09 | A. | Moje kecy

Zavalenost studiem škodí vašemu zdraví. Ne primárně, ale sekundárně.

Tak například já. Čtrnáct dní mě bolel zub. Osmička. Bolel, nebolel, bolel, nebolel. Dobrý. Ne, nešla jsem k zubaři, chodila jsem do školy, učila jsem se na zápočty a každej večer čekala, jestli bude bolet a já nebudu moct usnout, což párkrát nastalo. No a pak jsem zavolala svojí zubařce, daleko, na rodnou hroudu, která mi okamžitě nařídila vydat se na zubní pohotovost.

Nedělejte si práci, jediná zubní pohotovost v Brně je v Úrazový nemocnici, fámy o ní kolujou všelijaký, vlastně dobrýho jsem nic neslyšela. Ale tím jsem se nenechala zastrašit, vono když vás to bolí a vy se na to vykašlete a pak to jednoho dne bolí k zešílení a vy jedete na pohotovost, asi je moc nepochválíte, až vám do toho hrábnou vrtačkou.

Taková zubní pohotovost, to je věc. Hned u vchodu jsem potkala studentku psychologie, která byla snad ještě zmatenější, než já, což mi pěkně zvedlo sebevědomí, za což jsem byla dost vděčná. A vydaly jsme se vstříc osudu. Žádám vás, pokud nemusíte, na takový místa nechoďte. Ledva jsme otevřely dveře do čekárny, slyšely jsme vrtačku a bolestivej křik, což není zrovna pěkný přivítání. Vlastně se chcete otočit a utíkat pryč, ale víte, že jste sem přišli dobrovolně a chcete pomoct. Další dva pacienti byli též "operováni" bez anestezie. A pak už jsem přišla na řadu já.

Nahodila jsem úsměv, předala občanku, kartu pojištěnce, 3 třicetikorunové kupony na regulační poplatek, detailně vysvětlila svůj problém a pan doktor říká: "Tak to vopíchnem!" Protestovala jsem, protože nejsem zastáncem anestezie u zubaře, nikdy jsem ji nedostala, kromě jednoho nepříjemného zákroku na stomatochirurgii a ani jsem nikdy neměla pocit, že bych ji potřebovat měla. Díval se na mě dost překvapeně a vysvětlil mi, že von ji jako taky nerad dává na potkání, ale při tomhle bych se prej počurala a pokakala. Aha. Takže jsem ho ještě obeznámila s tím, že jsem uživatelka hormonální antikoncepce a lidocain teda v žádným případě. Opíchnul to, šel na fb a psal si s někým. Hrůza! Pak mi to vyvrtal, ošetřil a poslal mě se zprávou domů. Když jsem si ji četla, ptal se mě, co se mi nezdá. "No, to jste mi moh říct, že mám zánět dřeně! Nashle! "Vyvalil na mě oči, protože asi ne všichni pacienti detekují pulpitis acuta.

A já si vykračovala domů, s brnícím rtem, slintajíce si na kabát. A byla jsem spokojená, že žiju. Doma jsem hodinu jedla dva rohlíky, protože jsem se bála, že mi zaskočí. Vydatně jsem to zapíjela a udělala si v žaludku rybníček. Říkám, negativní vliv!

Ne, nejsem prase, jen ty osmičky mi prostě nějak už lezou krkem. Paní zubařka (moje) mi je nechce vytrhnout a tak mi jednu z nich vyvrtala a zaplombovala. Jenže! Ta plomba praskla a pod tu prasklinu se zanášel bordýlek a ten udělal další kaz a ten udělal pulpitidu (to mi pan doktor ještě vysvětlil). Jsem vlastně chudák. Chápete?

úterý 1. listopadu 2011

Listopad

Insomnie, kámo

27. listopadu 2011 v 20:01 | A. | Moje kecy

Některým lidem se to stává skoro denně, mně nikdy. Že nemůžou spát. Jo a uhodli jste, stalo se mi to právě dnes a teď. Nesnáším to ležení v posteli, kdy prostě chcete strašně moc spát, dokonce se cítíte unavení, ale nemůžete. A tak vám hlavou běžej dost podivný myšlenky. Divný je, že se to ani snad netýkalo vína a křáků, ale karotid a mízních uzlin. Magořím, ale to už víte dlouho.

Koukáte do stropu, pak posloucháte internetový rádio, pak zase koukáte do stropu, pak si promazáváte esemesky (a že jich v tom mobilu mám!), a stejně jich v tom šáhlým přístroji půlku necháte, protože s nima máte spojený nějaký pochybný emoce, nebo nakonec dojdete k tomu, že když tam ta esemeska vydržela tak dlouho, má nárok tam vydržet ještě o něco dýl. Nebo vy to tak neděláte? (Vymazala jsem jen ty ve znění "OK", "Jj, tak v 6" a "Nevíš prosím tě, z čeho se píše z tý histoly?".)

Nevím, proč nemůžu spát, protože moje morální kocovina by už měla být dávno pryč a já si stokrát zopakovala, že jsou lidé, kteří se takhle chovají každý týden, někteří každý den a někdo možná i dvakrát denně, ale moc to nezabralo. Minulost nezměníte. Tak jsem tenhle víkend aspoň dobrovolně venčila psa.

Možná jsem divná. V pátek ráno jsem vyskotačila před dům, se srdcem v krku z nastávajícího zkoušení a zkoušky mého charakteru a na zemi byl sníh. Asi jsem se chovala, jako v trapným americkým filmu, protože jsem pokřikovala cosi o snížku a rozhazovala rukama a byla fakt nadšená. Když kolem mě šel pán, kterej se tvářil, jako že už mi volá do Bohunic, aby si mě přijeli vyzvednout a změřili mi množství lithia v séru, neváhala jsem a začala jsem mu vysvětlovat, že miluju sníh a že jsem vlastně taková Heidi, děvčátko z hor, což nechápu vůbec, jak mě něco takovýho napadlo. Pán se na mě díval úkosem a nic neřekl. Šla jsem pak rázným krokem na šalinu a celou dobu jsem přemýšlela o tom, jakej šok ze mě asi musel mít v půl sedmý ráno, chudák.

Ještě před začátkem semestru jsem slíbila kamarádovi z fildy, že za ním přijedu do Prahy na přednášku "Sex v době temna" a zatím jsem to nesplnila. Protože příští semestr už ten předmět nebude, mám jednu z posledních šancí. Škoda je, že on tam nikdy nebyl, takže mi nemůže říct, co se tam probírá. Mě to vážně zajímá. Vedle předmětů jako fyziologie, histologie, embryologie, anatomie, biochemie... vypadá sex v době temna trochu divně. To uznejte. Neříkám, že je horší, nebo snad zbytečnější, ale... Představte si, že píšete test z histologie. Epitelů máte plnou hlavu, kolagenní vlákna se vám propletli se retikulárníma, chrupavky ztratily veškerej elastin, vy máte oči jako angorák z věčnýho koukání do fialovomodrorůžovejch skvrn a luštění, co by to jako teda mohlo bejt, že by jícen? A nebo píšete test ze sexu v době temna. To jako řešíte jak, kde, v jakém počtu, za jakým účelem, nebo co? (Otázka č. 1 - Kolik lidí se zpravidla účastnilo sexu v době temna?)

Bolí mě zub. Na střídačku. Bolí, a pak zase přestane, zase bolí a zase přestane. A já vážně nemám čas si zajít k zubaři. Vím, co všechno riskuju a vím, že by se mi na to měl podívat. Ale já to vážně nestíhám! Myslím, že tam půjdu asi tak 23. prosince. Loni jsem byla takhle na odběru krve. A protože bylo den před Vánocema, už tam nebyla sestra. A doktor mi probodl žílu. Chudák, byl z toho víc špatnej, než já. A zatímco jsem ležela a kompresovala, on ošetřoval jakousi paní ve vedlejší místnosti. Moc fajn. Tak doufám, že zubařka mi neprovrtá jazyk. Jen ji ještě nějak umluvit, aby chtěla mít čas, až ho já mít budu.

Stávaj se takový divný věci jenom mně?

Morální kocovina

24. listopadu 2011 v 10:03 | A. | Moje kecy

Opravdu jsem to byla já, kdo vám sliboval pikantní historky o tom, jak někdo s někým skončil v křáku a o tom, jak se někdo opil a utrh si ostudu a naštval všechny kolem? Jo, nejradši bych neslibovala, protože jsem to samozřejmě byla já. V tom křáku jsem teda skončila pouze málem, ale ostudu největšího opilce jsem si fakt utrhla, bohužel.

Nechápu, jak se zrovna mně mohlo stát, že jsem si po dvou červenejch vínech usmyslela dát asi tak půl lahve bílýho. A pak jsem si objednala zase červený a nechala jsem si do něj nalejt bílý a hodit kostku cukru. A jo, i to jsem vypila. A pak jsem taky pila pivo a kouřila. (Nekouřím!)

Cesta domů prej byla strašná, vůbec jsem si nevšímala, že nás ohrožuje jakejsi pán, nepamatuju si, že jsem jela autobusem, ale pamatuju si, jak jsme pak šli pěšky, no hrůza. Asi to bude znít jako klišé, ale takhle jsem se ještě nikdy nezřídila (a doufám, že už taky nikdy nezřídím!). Zvracela jsem na balkoně, střídavě zvracela a spala na záchodě a pak jsem spala v posteli, což vyústilo v moje ranní vstanutí, který doprovázeli tři hrnky vody a cesta na cvičení, ze kterýho jsem musela vyběhnout...

Celý odpoledne jsem se místo učení a dělání smysluplnejch věcí válela v posteli a naříkala, jak mi je špatně. Nechápu, proč v seriálech vypadaj ty kocoviny vždycky tak vtipně. Podívejte se na Chirurgy a Meredith po tom, co vypije tolik tequily, kolik já vína, jak je naprosto (= relativně) v pohodě. Kňučela jsem a holky na mě byly naštvaný, na což maj nárok, ale děsně mě to mrzí, protože to, co děláte, když se zřídíte, není vážně tak nějak úplně ve vašich rukou, že jo.

Dvacet čtyři hodin jsem nic nejedla, a pak jsem si dokázala dojít do obchodu pro piškoty a přesnídávku, což mě zachránilo, protože se konečně cejtím jako člověk. Což je dost dobrý, čekala jsem na to vlastně celou dobu a bylo to moje jediný zbožný přání. Bohužel se ale po vystřízlivění z kocoviny normální ukázala kocovina morální, která mě momentálně fakt trápí. Je mi strašně, chce se mi nade mnou fakt lámat hůl, což je těžký nad sebou samým, protože se sebou jste furt. (A jak se včera ukázalo, tak odpočinutí si od vnímání vlastního já taky není úplně dobrej nápad.) Nejsem fňukal, kterej probrečel Titanic, ale teď se mi chce vážně plakat, i když tak úplně nevím proč. Nejvíc asi proto, že mě A. (jiná A. než já) musela táhnout domů a teď je na mě naštvaná, protože předtím měla špatnej den a já vlastně ani nevím, proč ho měla špatnej, protože byl tak špatnej, že se mi s tím ani nesvěřila. Taky se mi chce plakat nad tím, že se v pátek s nejvyšší pravděpodobností setkám s tím, s nímž jsem málem skončila v křáku, a to "Ahoj!" se mi nebude říkat tak nějak úplně lehce. Já taková přece nejsem. Nebo jo? Taky se stydím za všechny ty věci, který jsem říkala, i když to nebylo nic hroznýho, nebo tajnýho, ale oslovovat lidi kolem sebe strejda a vyprávět jim o svejch mindrácích je fakt hloupý. Zvlášť když to nechtěj slyšet, ale co s opilou holkou, že?

Přiznejme si to všichni, holka na mol je nechutná záležitost, což znamená, že jsem včera byla fakt nechutná a to mě mrzí možná nejvíc. Hrozný na tom je, že jsem se těšila, jak se pobavím nad tím, komu se tohle stane, protože já jsem tolerantní a po ostatních umývám pozvracený záchody, toleruju ožralecký moudra, a tak všechno, protože zároveň se bavím tím, co ty lidi dělaj. Ale zase chápu, že někdo k tomu tolerantní není, a takový lidi ho štvou. (Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá - já jsem si tu hanbu zasloužila, já vím.)

Takže se omlouvám všem, komu jsem nějak ublížila. A příště se budu snažit dopadnout líp. Jestli ovšem nějaké příště bude. Nerada bych si to zopakovala, víte?

Ráno jsem byla chodící reklama na "Je mi strašně fyzicky." Momentálně jsem ležící reklama na "Je mi hrozně psychicky." A to, že teď nebudu moct usnout, a budu přemýšlet nad svým bídným životem, si zasloužím. Tečka.

Jsem něco mezi Metráčkem, Bridget Jones a slonicí v půlce těhotenství.

21. listopadu 2011 v 17:25 | A. | Moje kecy
Slíbila jsem, že příští (=tento) článek nebude o škole, a tak se vynasnažím co nejvíc. Možná to bude trochu zmatený, za to ale nemůžu a předem se omlouvám.

Naše škola je vlastně zábavná, to musím uznat. Když nám dnes na přednášce bylo vyloženo (a s názornou velmi kvalitní ukázkou), jak šmajdá ženská v lacinejch botech, musela jsem se smát, i když je můj řitní otvor s posledními pár týdny semestru stažen, jak se patří, protože to zkouškový prostě bude lítá řež!

Zítra jdu (doufám) na párty, světe děj se co děj (pokud mě teda něco zásadního nezachvátí), protože má drahá kamarádka, tak dobrá, že si zaslouží, abych se utrhla od učení, slaví své významné životní jubileum (a to to, ke kterýmu vám všichni popřejou, ať si jedete zachlastat do Améru, když už konečně jakože teda můžete) a já doufám, že po tý párty (na jejím základě) nespláču nad vejdělkem. Tak jsem se teď dostala do takovýho toho stavu, kdy kupujete trapný přáníčka a děláte mašličky, protože chcete, aby měl ten člověk radost. Taky intenzivně přemejšlíte o tom, co mu dáte, protože mu prostě chcete dát něco, co se mu bude líbit, a tak.

A teď tu sedím, po pravý ruce mám přáníčko a dárek a po levý ruce nákres varlete mé drahé spolubydlící (jakože ona kreslila ten nákres, ne že někdo nakreslil její varle) a mám výčitky, že jsem sládovala pop corn a vypila půl litru kofoly a snědla šest mandarinek, což jsou všechno věcičky, který mně moc chutnaj, a když už jsem byla v tom obchodě, nemohla jsem si je odpustit. Achjo. Navíc mi tuhle kamarádka sdělila, že má konečně už 59 kilo a že to považuje za dobrý ZAČÁTEK. Naprosto bez uzardění tohle řekla mně! A do očí. Mně, která už jsem hranici sedmdesáti kilo jednou pokořila! Můžu vám o tom povyprávět, stalo se to v maturitním ročníku. Furt jsem jedla, spala, nebo dělala něco do školy. Jo a v pátek jsem hodně chodila na párty, tenkrát na to byl ještě čas. A pak jsem jednoho dne přišla k doktorovi, a já, do třeťáku vyhlášené vyžle, jsem se doslechla, že mám 73 kilo. Bájo. A tak jsem v šatně před tělocvikem furt poslouchala a poslouchala, ale tu větu ("Jé, ty jsi ale hubená, jak to děláš?") jsem už neslyšela. Tak jsem zhubla. A teď se má váha motá kolem pětašedesátky a mně to přijde dobrý, protože jsem ten, kterej už měl přes těch sedmdesát, víte? A pak vám někdo do očí (do OČÍ!) řekne, že von jako 59 považuje za dobrej začátek, děkuju pěkně. To bych musela pro tenhle začátek běhat asi tak 10 km každý ráno, nebo nevím co, abych si takhle "dobře začala". Jsem v depresi! (A už nikdy nechci mít 73 kilo!)

Takže nějak takhle se má moje současná neškolní karma. Bledě. A tlustě. Pokud se na party stane něco zajímavého, zásadního a někdo skončí s někým v křáku, nebo zpustoší ááááleje, nezapomenu vám o tom referovat. Pokud se nic takového nestane, my se poklidně napijeme a poklidně půjdeme domů, můžete se těšit na nějakej článek, kterej bude o tom jak píp-píp-píp-vůbec-píp-ale-vůbec-píp-nestíhám.

Múzy líbají spisovatele, ne písaře!

12. listopadu 2011 v 11:20 | A. | Diagnóza: škola

Tak už je to tady. Zima. Brrrrrr. Jojo, dobře si pamatuju, že jsem byla ten, kdo už v září na chodbách našeho za pár let 300 let starého gymnázia (budova je ale o něco novější, ta první holt shořela, protože... no kdo ví, co tam studenti dělali, i když si to dovedu živě představit) prohlašoval, že to bude super, až bude zima a my se budeme choulit do těch svetrů na těch chodbách. Jo a taky jsem byla ten, kdo s prvním sněhem vyskakoval, řítil se matika nematika k oknu a řval: "SNÍÍÍÍH!" Byla jsem pak většinou dost ošklivě uzemněna pěkně ošklivým příkladem, který začínal úpravou výrazu a v posledním ročníku končil první a druhou derivací. U tabule. Pamatujete si vzorce pro derivace? Já ne, vůbec. A sníh mi za to ztrapnění stál.

Ale teď? Místo chodby se musím přepravovat venkem mezi budovama. Nechápu, proč ten pán, kterej projektoval naši školu, nepodkopal tam dole nějaký chodbičky, protože by se teď moc hodily. Například když se zleju při mytí zkumavky vodou od hlavy až k patě a vím, že za deset minut vylezu ven a sukně mi přimrzne k punčochám. Ta biochemie je vůbec divná. Já vaření a pečení moc nedávám, víte? A návody ve smyslu hoďte do vody droždí, zalejte to octovkou a vařte tak, aby to nepřekypělo, jsou prostě něco jako recept na buchtu. A tak zatímco mé spolupracovnice vedly závažnou debatu na téma prodlužování vlasů, já jsem míchala roztok tyčinkou nad kahanem a tak dlouho přemejšlela, jak vypadá překypění, až překypěl. Bod pro mě ale za to, že jsem poznala, že je to ono. Jenže kvasnicovovodovooctová věc byla spálená a my recept musely udělat znovu. Tu kádinu jsem myla já. Nepřejte si vědět, jak jsem u toho nadávala. (A nepřejte si cítit spálený vařený droždí.) Všechno moje oblečení tím droždím smrdělo tak, že skončilo ve dvou igelitkách na dně báglu a přesto to furt cítím. Když jsem to doma vybalila na mámu, nepronesla nic ve stylu, ať si to laskavě vyperu sama, když už to teď umím, ale narvala to do pračky nadzvukovou rychlostí a zapla ji.

Vím, že nepíšu. Nemám čas a nelíbá mě múza. Nemám teď čas na moc věcí, a abych dělala něco smysluplnějšího, než si celý den vypisovala tři sta arterií a jejich větvení (a pak si chladila ruku pod tekoucí studenou vodou - mimochodem nechápu, jak to ti středověcí písaři dávali, když jejich práce byla jenom psát), dávám si úkoly. Například, že do středy si vytrhám obočí, nebo že si v neděli nalakuju nehty. Občas to stejně nezvládnu, což mě pak na mně štve, ale někdy se to prostě nedá. A tak jsem si dala předsevzetí, že v sobotu prostě půjdu do hospody. A odjela jsem se svejma nejlepšíma kamarádama. Jsem asi divná, protože v picím lístku jsem si nemohla nic vybrat, protože všechno bylo... drahý! A upozorňuju, že to drahý nebylo, ale já, která jsem celou svoji pubertu utrácela nehorázný peníze za nehorázný věci (a to je přesně ten důvod, proč jsem měla tři sta párů náušnic, který jsem stejně následně z poloviny ztratila), jsem teď dostala podivnej pocit, proč bych měla za točenou kofolu do čtyřky dát šestnáct korun, když dvoulitrovka stojí dvacet dva. Beztak tohle všechno pramení z vlivu B. na mě a já vás žádám, sundejte to ze mě, dokud nezačnu studovat slevový letáky a chodit se prát do front u Lidlu. A tak jsem se svojí večerní útratou čtyřicet korun - jedno desetistupňové pivo a jeden čaj , byla nakonec celkem spokojená. ALE! Začínám mít pocit, že si s těma lidma nemám co říct. Mám je ráda, zažila jsem s nima tolik věcí, ale nejsem v Praze, neběhám s nima po Václaváku s kuželem "Pozor, podlaha klouže" z KFC na hlavě a mám občas pocit, že řešej dost podivný věci, což mě mrzí, ale ne na nich, ale na mně, protože je asi neřešej a je to moje trapný zaujetí.

Já moc dobře chápu, že normální je dělat i věci ne-do-školy. Jenže mívávala jsem takový pravidlo, že hospoda je na místě v momentě, kdy mám všechno, co mám mít hotový, hotový! A v tom případě je načase zasednout k učebnicím! Dávám si další ze svejch předsevzetí, že příští článek nebude o škole, tak se neděste, kdyby to bylo za dlouho ;-).

P.S.: Jo a od úterý se rozplývám nad tou malinkou gorilkou, co se narodila. Je mi hrozně líto, že ji maminka nechce, co já bych bez maminky dělala...

sobota 1. října 2011

Říjen

Houstne, stav nouze (a bude hůř!)

27. října 2011 v 8:36 | A. | Diagnóza: škola
Víte, že až dvacet pět procent glukózy, kterou přijmete, nebo vytvoříte v těle, spotřebuje váš mozek? Toto množství odpovídá asi 140 g glukózy a s vyšší mozkovou aktivitou se zvyšuje! Pořád si snažím nakecat, že moje ustavičná chuť na indiány, věnečky z vedlejší pekárny, ananasy, pop corny a brambůrky je způsobená zvýšenou mozkovou aktivitou z důvodu vysokého přísunu informací do hlavy. Ve skutečnosti se ale moje tělo rozhodlo, že z důsledku vysokého přísunu informací do hlavy kolabuje a panikaří a potřebuje si obalit nervy. Což se snaží všema těma dobrotama, viz výše.

Jsem zničená. Momentálně nemám čas na svoje kamarády, na oholení svejch vlastních nohou, svůj vlastní život. Hodně lidí se mě ptá, jestli mi to za to stojí. A já bez přemýšlení (a i po přemýšlení) odpovídám, že ano, protože mě to při pohledu z dálky fakt baví a hlavně NAPLŇUJE. Opravdu. Při pohledu z blízka je to vysilující a vyšťavující. A deprimující. A tak.

Intenzivně toužím po kabátu ze sekáče. Což by možná byl o něco lehčí úkol, kdybych do nějakýho vlezla. Ale mám pocit, že těch pár minut mi zabere tolik času, že nestačím tohle a tamto. Třeba protivný protokoly do fyziologie, který jsem dělala neskutečnej časovej úsek, nakonec jsem byla solidární a rozeslala je na všechny strany (protože pomáhat PREJ nebolí) a celá rozklepaná nesla ty osmi i vícestránkový soupisy čehosi do cvičení. Docela mě dostalo na lopatky, že někteří je tam nedonesli vůbec a nijak se nežinýrovali se omluvit aspoň nějak slušně.

Vezměte malinký provázky, natahejte si je po bytě a snažte se je pojmenovat. Pak si vemte pořádný špagáty a zase je natahejte po bytě a nějak si je pojmenujte. Pak si vemte střední špagátky a udělejte to samý. Vyjděte z bytu a vyjmenujte, co kam vede. Provázek kuchyňovospížový vybíhá v provázek spížovokompotový a spížovozeleninový a spížovozeleninový přídatný. Špagát koupelnovozáchodový vybíhá ve špagát záchodovoprkýnkový a záchodovomísový. Špagátek záchodovomísový a špagátek záchodovosplachovadlový vede do špagátu koupelnovozáchodového a ten do špagátku chodbového... Jo, to jsou nervy, tepny a žíly. Kdyby byl špagát koupelnovozáchodový jen v koupelně na hajzlíku, neřeknu ani popel. Ale on je trochu i na chodbě a trochu i přes světlík u sousedů. A základ je, že ať děláte, co děláte, přeříznout je nesmíte!

Někdy mám pocit, že moje hlava bude za chvíli tak těžká jako ta Fantomasova a budu si ji muset podpírat rukou, a to i když pojedu šalinou. Jindy ale mám zase pocit, že je v ní tak duto, že za chvíli vzletím jako horkovzdušnej balón a to se teprve budu na svět dívat zdálky. Každopádně ať je to, jak je to, chvíle radosti, kdy se učitel na cvičení / přednášce na něco zeptá a já vím, se střídají s chvílema naprostý deprese, kdy se mě někdo na něco zeptá a já nemám absolutně páru ("Špagátek záchodovopředsíňový jde do chobového?")

Z mých výpisků (a že jich je) se stal koncem minulého týdne takovej chaos, že jsem investovala svoje ubohý čtyři koruny do malinkejch destiček, kam jsme narvala asi 20 eurofolií s různým obsahem týkajícím se hlavy. Momentálně ty desky nejdou zavřít a nápis hlava, který se na nich skví, je velmi příznačný, protože mám pocit, že tam je vše, co bych v hlavě mít (o hlavě) měla, ale tak nějak to tam vždy všechno není.

Dejte si za mě indiána a věneček, kupte mi prosím kabát na podzim, kterej bude nejkrásnější, bude ze sekáče a bude ve velikosti 38 a nebude mě táhnout přes ramena a sežeňte někde takovou tu radící mouchu, která mi bude vyjmenovávat provázky, špagátky a špagáty, až to budu potřebovat! Díky...

Když jsem šel z Hradišťa...

16. října 2011 v 10:55 | A. | Moje kecy
Přátelé, víkend opravdu trávím v Brně a intenzivně se snažím odtrhnout od pupeční šňůry. Mámě jsem zatím volala jen jednou, což je v mém podání a na to, že je neděle ráno, fakt doooost dooobrý!

Protože jsem pečlivá, a co se týče školy se ze mě za poslední rok stala Hermiona Grangerová (i když tak nějak z nás všech, takže v Bradavicích na fakultě nijak zvlášť nevynikám), věnovala jsem už čtvrteční dopoledne tomu, abych si vytvořila rozpis, který čítá dva sloupky a jmenuje se Brněnský víkend. Ve sloupci A mám položky, které mám splnit, ve sloupci B to, co už jsem splnila. Metodou žádné škrtání (nýbrž délka sloupců samozřejmě) se snažím splnit, co jsem potřebovala. Co se týče studia, mám sloupec B až na jedinou položku plný (JO, JO - u tohoto si představujte i příslušná vítězná gesta rukou), co se týče ostatních věcí (kde bylo uklidit si skříň a zajet do charity s oblečením, oholit si nohy a zúčastnit se moravského koštu) mám splněno zatím jen jedno, ale o tom až později.

Na pátek mi nicméně můj drahý bratr naplánoval návštěvu, a sice svého kamaráda, který potřeboval jet cosi prezentovat do Bratislavy, je z Prahy a nestihl by příslušné EC, nebo by musel vstávat v nějakou proklatou noční hodinu. Dostala jsem za úkol ho vyzvednout o půlnoci na nádraží a odvést ho rozjezdem, uložit ho do spacáku do kuchyně a ráno mu dát kus žvance. Celé páteční odpoledne jsem se věnovala studiu (no někdy se ty položky splnit musí) a rozhodla se, že půjdu v deset spát, v půl dvanácté vstanu, natáhnu přes pyžamo džíny a kabát (aneb zkušenosti z ranního venčení psa pro celý život k nezaplacení!), dojedu na nádraží, vyzvednu, vyjedeme, dojedeme, uložím ho a spíme. Ale chyba lávky. Když jsem v devět hodin začala vypracovávat protokoly, kde veškerý postup začínal : na kousek myšího střeva nakapeme... netušila jsem, že taková činnost mi zabere veškerý čas a že ve dvanáct hodin budu vybíhat na zastávku (za sebou nechávat část protokolů nevypracovaných) a modlit se, aby jel nějakej rozjezd. No na nádraží jsem dojela, absolvovala telefonát : "Jsem v nějakým podchodu, bojím se tu, kam mám jít?" Naštěstí jsem byla schopná ho správně navést a nastoupili jsme do rozjezdu. Sednul si tam, zbystřil mladíka v podroušeném stavu a čekal, co bude. Autobus se rozjel a klasickou jízdou (já z vás ten alkoholismus vytřepu) se klátil brněnskými ulicemi. Franta řval na celej autobus: "Já jsem poprvé v životě v Brně a už jedu rozjezdem a někdo tu blije juhůůů!" A lidi se nás štítili. I ten, kterej blil. Když jsme ovšem zahnuli po kolejích a on všem sdělil, že takhle vypadá to místo, ze kterýho se vyjíždí na Petřín, rozhodla jsem se ho rázně umlčet, než to ručně stručně udělá někdo jiný. Dál už se vše odehrávalo podle plánu.

V sobotu ráno jsem ho nakrmila, dala mu lístek za 22 a vykopla ho z bytu s tím, že stejnou trasu musí podruhé v opačném směru zvládnout. Po půl hodině mi přišla uklidňující esemeska, že sedí v EC. Já jen doufám, že cestou nikomu nevyprávěl, že je z Prahy. Potom jsem se (kupodivu) věnovala zase škole. Odpoledne jsem ale splnila tu jedinou neškolní položku ze seznamu. Jela jsem na moravský košt. Nejsem ani odborníkem na víno, ani moravským patriotem (jsem koneckonců z Čech), ale považovala jsem to za dobrou možnost asimilace, protože k Moravě mám indiferentní vztah. Někdy mě dokáže velmi mile překvapit, třeba ochotou lidí pomoct, poradit, srdečností, hody, zabijačkou, tím, že zde někdo na některé akce nosí kroj, vínem, lidovou kulturou. Někdy mě Morava (a teď si všichni patrioti zalepte oči, ale věřím, že kdybyste jeli studovat do Čech, taky byste něco takového našli) dostane na lopatky, a nebo mě nebaví. Třeba kvalitou služeb (například v restauracích a na poštách a ve spořitelnách). Strašně mě štve, když pak někde řeknu, že jsem byla v McDonaldu a neuměli tam anglicky a někdo mi řekne, že jo, že když chci anglicky, že musím jít do tamtoho McDonaldu. To mě vždycky překvapí, protože podle mě má někdo v každým McDonaldu umět anglicky. Taky mě štve ten děsnej patriotismus o moravském národě, proč ne, ale když mi někdo řekne, že nechce platit daně, protože to jde Praze (a je to zrovna OSVČ, kterej vždycky odvádí daně městu) vaří se ve mně krev. Taky mě dostává kúpit, kúpat a stupačky. Nikdy jsem nebyla nikomu zatím schopná vysvětlit, že stupačky jsou na kole a stoupačky jsou na záchodě. Prostě jsou to stupačky a nashle. Proto mě už u dveří vyděsilo několik lidí v kroji a několik lidí v tričku náš stát je Morava a naším hlavním městem je Brno. Ale pak jsem si dala škvarky a víno a zapomněla na všechno svoje hašteření s Moravou a dokonce jsem i zpívala písně s cimbálovkou. (Po kalíšku, po kalíšku, znáte to.)

No a teď je neděle ráno, já jsem z toho všeho unavená, ale musím se vrhnout do tý poslední učící položky. Tak se za mě modlete, ať stihnu i ty nohy a tu skříň ;-).

Přituhlo!!!

12. října 2011 v 14:24 | A. | Diagnóza: škola
Na začátku bych vás chtěla upozornit, že pokud jste v depresi, budete číst tento článek jenom a pouze na vlastní nebezpečí. A pokud v depresi nejste... tak ho budete číst taky jenom na vlastní nebezpčí!

Už několik let (což je velmi podivuhodné vzhledem k tomu, jak jsem mladá) se snažím nedávat dobře míněné rady. Vykašlat se na to ale pro mě není ve všech případech jednoduchý, takže třeba stále chytám děti pobíhající po nástupišti, když má přijet vlak. V mnoha případech už jsem se to ale odnaučila, protože vím, že to stejně nemá žád(a)ný efekt. Na druhou stranu jsem ale člověk citlivý k dobře míněným radám, které jsou mi dávány. Nehodím to za hlavu vážně nikdy, vždycky si to dobře rozmyslím, a když uznám za vhodné, tak se tím i řídím. Horší je, když obdobná stejná rada přijde několikrát týdně a v několika předmětech. Ta rada má v podstatě až soudružský podtext : Učit se, učit se, učit se. No... Ale co dělat s časem? O fyzikální podstatě časoprostoru nemám moc pojem, ale moc dobře vím, že den má pouze čtyřiadvacet hodin a že dnů je v týdnu sedm (tímto jsme přikročili k první fázi učení se, a to k prvouce). Z toho osm hodin byste se MĚLI věnovat spánku, abyste nezhebli a taky proto, aby se ty informace, který do tý hlavy nasoukáte, nějak rozumně uložili. Zbývá nám šestnáct hodin. Někteří sice tvrdí, že student se musí umět učit šestnáct hodin v kuse (viď Jirko), student ale bohužel musí taky navštěvovat školu a to i za účelem předmětů typu tělocvik, které jsou povinné a neúčast na nich mu zajistí vyhazov úplně stejně jako zmařená zkouška z předmětu, který je asi tak 800x důležitější! (To jen pro upřesnění.) Student taky musí jíst, protože metabolismus a protože smrt hladem. Student musí telefonovat domů rodičům, aby o něj neměli strach. Student musí psát na blog, protože je vyčerpán a potřebuje se svěřit. Student musí uklízet na privátě. Student se musí jednou denně umýt a dvakrát denně si vyčistit zuby. A student CHCE dělat spoustu věcí, které mu jeho přežití nezajišťují, nicméně zpříjemňují. Když vypustíme věci, které chceme, na učení nám nezbývá ani osm hodin denně! Na čtyři veledůležité předměty.

Cítím se jako bych byla zavřená v kleci. Zvenku do mě někdo pořád zabodává oštěpy s nápisem UČ SE, do klece ale dostanu materiály jen na dvě hodiny. Stresuje mě to. A jsem unavená. Strašně unavená.

Venku prší, je tam zima, musí se topit a já na sebe pokaždý musím navlíknout asi 200 vrstev, protože moje termoregulace se na podzim vždycky zblázní a zima mi je, i když je dvacet.

Včerejší tělocvik mě zabil. Hráli jsme badminton a místo obyčejného pinkání, které provozuju se svojí věrnou souputnicí (která se na to vykvákla, protože se musela UČIT), nastala tvrdá hra. Pořád jsem se jen ohýbala pro ten košíček, protože dobře míněná smeč je prostě nevybratelná. Dvakrát jsme prohráli čtyřhru. Byla jsem zpocená, jak dostihová kobyla v poslední etapě Velký Pardubický. Nechci tu pálku týden vidět.

Jsem ubohé stresované kuře. Neprodali by mě ani v Makru, kde dršťky jsou z čepce!

Podzimní depka a prostěradlo

8. října 2011 v 17:35 | A. | Moje kecy
Je hnusně a prší. Začíná pravej říjnovej podzim. Vím, že jste si všimli. Já taky. Nejdřív jsem dostala migrénu a pak, 80 procent mých fejsbukových přátel (začínám ten výraz přítel nenávidět, proč se tomu neříká třeba známý?) si taky všimlo. A museli si to napsat na zeď, čímž mi to ještě připomněli. Hodinu jsem bojovala s vlastní rodinou, jestli do toho počasí opravdu musím jít. Nakonec jsem šla. Měla jsem dva svetry a sako. Nejvíc mě studily prsty a tváře. Káplo mi ze stromu za krk (uáááá), šlápla jsem omylem do kaluže a pak mě ještě nahodil kamion. Nezatopila jsem si v pokoji, protože nechci být agent ČEZu. Sedím tu ve dvou mikinách a dece a uvažuju o rukavicích. Zítra jedu zase pryč, už to nemá cenu pouštět. Jsem z toho rozmrzelá. Jeden náš učitel by řekl, že je to tím, že mě klátí luna. Nicméně, i kdyby tomu tak bylo, musela bych ho zklamat. Je prostě bídně venku a tak je bídně i mně. Depka se mi v pátek zakousla do lýtka a nechce se pustit.

Přijela jsem na víkend domů a ve svým pokoji našla hrnek kafe, kterej mi vypila plíseň. Nebyl to moc pěknej pohled. Nejsem zase takový prase, jen to prostě minulej tejden bylo hektický. Jako odjezd myslím. Nedala jsem si vyprat trička. Vzhledem k tomu jak je venku, myslím, že mi do neděle neuschnou. Mám dvě možnosti - jet tam s mokrejma, nebo jet asi tak s jedním, což asi nebude možný. Rozhodla jsem se totiž, že jsem velká holka a nebudu mamánkovat a vydržím přes víkend v Brně. Myslím, že našim zavolám tak 5krát za víkend (tak tomu bylo naposled, co jsem zůstala v Brně). Navíc tam asi budu sama (bez spolubydlících), což mě vydeptá. Já ale tajně doufám, že mě to donutí se učit. Každopádně pokud přítel na telefonu zavolá, pojedu mu pomoct zazimovat kozy. Ne, nemyslím tím nic perverzního. Myslím takový ty malý přežvýkavce, co vám v sadu vočešou všechny stromy, vyžerou všechnu trávu a daj vám dva litry mlíka denně.

Musela jsem si koupit napínací prostěradlo. Donedávna jsem nevěděla co to je. Je to prostěradlo s gumou. My používáme klasický prostěradla bez gumy. Nesnáším ležet na něčem co je froté, protože mi to přijde jako ležet na pyžamu, který mi nutili nosit, když jsem byla jako malá nemocná. A už vůbec nesnáším spát na něčem, co je barevný. Přijde mi to takový nesterilní. A prostě se to nedá vyvařit. Což, když si vám občas lehne do postele pes (nebo ožralej bratr :-)), není zase takovej med. Prakticky všechny napínací prostěradla jsou froté a ještě k tomu barevný, takže jsem ho fakt nechtěla. Jenže moje postel na bytě v Brně se s klasickým prostěradlem nějak nezvládá vypořádat (a už jsem se snažila typy na povlíkání i gůglit, což je podle mě velkej úlet). Ráno se stejně vzbudím na nepovlečený matraci a prostěradlo mám omotaný kolem nohou, což je ještě víc nesterilní, takže jsem slevila. Jenže chtěla jsem bílý a ne froté. To stojí šest stovek. Díky, ale to bych tejden nejedla. Zachránil mě až albert, kterej takový prostěradla vede za sto devět. Bohužel jsou vyrobený v Pákistánu, což mému srdci neudělalo dobře. Nemám ráda dětskou práci a nemám ráda nechutný podmínky v továrnách pro ženský. Konec konců i pro chlapy. Úplně vidím, jak nějaký dítě, kterýmu bylo osm, muselo ušít to moje prostěradlo a je mi z toho špatně. (Ty nenapínací jsou vyrobený v Český republice!!! Ty za šest stovek asi bohužel taky, ale jsem holt student...) No ale, koupila jsem si potom fair trade kabelku z Nepálu. Možná jsem tím ničemu nepomohla a to dítě bude ty prostěradla šít dál, ale aspoň pro dobrej pocit. Už teď mě děsí, že do toho alberta budu muset jít znovu a koupit si další to prostěradlo, protože spát rok na jednom asi není taky úplně sterilní, že.

Jsem vyšťavená, vymrzlá, musím se učit a na sušáku mi schnou trička, který to do zítra do tří hodin prostě nezvládnou. A já s nima budu muset jet autobusem a sežere mi je plíseň. Jako to kafe. Jo a taky minulej tejden nebylo nic v žádným sekáči. Politujte mě!

P.S.: Téma týdne je prej život bez elektřiny. Ještě to tak by mi scházelo!

O víně a o vině

1. října 2011 v 9:24 | A. | Diagnóza: škola
Nepíšu tak často, jak bych chtěla (a vím, že tímhle se dobrej článek nezačíná, ale nemůžu si pomoct). Hlavním důvodem je to, že vás nechci zahltit tím, jak se pořád učím a jak nad tím úpím, protože si to šetřím na dobu, až semestr pokročí, já se budu mnohem víc hroutit a budu se potřebovat svěřit. No a taky na zkouškový období, že jo.

Že se učím, dokládá fakt, že v mém diáři se o tom, co mám udělat ve středu, (protože byl státní svátek, tudíž jsem měla spoustu času dělat rozumný věci) objevily úhledně napsané názvy čtyřech školních předmětů a dole bylo tužkou (a už ne tolik úhledně) nejdřív doplněno VYTRHEJ SI OBOČÍ a pod to ještě doškrábnuto UMEJ PODLAHY NA PRIVÁTĚ, což jsem si tam napsala s velkým sebezapřením, ale služby jsou holt služby, že jo. Ta první poznámka byla splněna v okamžiku, když jsem dostala záchvat úzkosti, bila se knihou do hlavy a vykřikovala sekaně různá sprostá slova, která znám. Sice jsem se nejdřív trochu bála, abych si v důsledku nervového rozrušení nevydloubla voko pinzetou, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Druhá poznámka byla splněna až ve čtvrtek odpoledne, ale zase poté, co jsem měla na papírku odškrtnuto úplně všechno. Uf.

Že se zase až tak moc neučím, potvrzuje to, že jsem se ve čtvrtek odpoledne nechala přemluvit kamarádkou, že pojedeme "na koncert". Jo, tak budiž, sice v pátek musím do školy v sedm ráno, ale jednou za čas se to přece nějak zvládne. Takže když jsme v šest vyrazily, vůbec jsem netušila, kam to jedeme, proč se tam řítí takové davy a hrdinně se rvala do autobusu, i když se mě jeden pán snažil sejmout holí zase pěkně ven. Teprve, když jsem se ocitla v areálu a všudypřítomná růžová barva mi vypálila kus sítnice, jsem zjistila, že to je mnou velmi opovrhovaný T-music back to school. Nebo opovrhovaný... Prostě si všichni dali na fejsbůk, že tam jedou a já to ani moc nezkoumala a řekla si, že tam nepojedu, protože to je nějaká obyčejná davovka. No, ne že by to nebyla davovka, lidí tam bylo jako psů a pěkně to tam hučelo, jak si všichni povídali, a já se bála, že mi z toho začne během pár minut hučet taky. Ale sešli jsme se tam s dalším kámošema, poslechli jsme si Sto zvířat, Horkýže slíže a Polemic, dali pár pívek, chodili čůrat za pásku, za kterou nás mohl pustit jen sekuriťák (protože tam byl sráz a on musel detekovat, kolik alkoholu už v sobě máte, aby vás nemusel lovit v řece) a vše to zakončili příjemnou noční procházkou na hlavní nádraží, protože znovu bojovat o místo v autobuse bylo nad moje síly.

Ráno jsem kupodivu byla schopná vstát a s hypermastnou hlavou (jakožto důsledkem předchozího večera) se odšourat na cviko z toho ošklivýho morfologickýho předmětu, kterej mě začíná budit ze spaní, a proto ho nebudu jmenovat, bejt tam při smyslech, odpovídat na položené otázky, dávat aspoň trochu rozumné dotazy a vůbec tak nějak vypadat, že jsem se na žádnej úletovej fest včera nevydala, což mi kazily jen moje celkem oteklý oči, protože já svejch osm hodin prostě potřebuju. To, že jsem následně usnula na cvičení z ekonomie (o který vůbec nevím, proč ji máme) komentovat nebudu, protože se to tam stalo dalším dvěma lidem (a ty den před tím prej nikde nebyli).

A tohle všechno jsem završila čtyřhodinovou velmi příjemnou cestou domů autobusem s řidičem, kterej je strašně nepříjemnej, neustále se mu něco nezdá a kdykoli se ho někdo zeptá, jestli jede tam, kam nejede, tak na něj začne křičet, jestli umí číst, že to tam přece nemá napsaný. Už jsem dvakrát schválně studovala tu cedulku a všechny zastávky tam opravdu napsaný nejsou, takže dotaz je možná někdy na místě, ale on si to rozhodně nemyslí. To, že jedný paní vybuchnul burčák a všechny nás opil svejma výparma, to bych ještě zvládla. Ale to, že můj drahý homosexuální kamarád omylem umlčí celej autobus hláškou : "Však já tebe taky miluju... Martine, prosím tě..." jsem nezvládla a smála se všem těm lidem, co se po nás otočili třikrát a víckrát přímo do ksichtu. Ty, co se otočili dvakrát (nebo snad jen jednou, ale takovej tam asi nikdo nebyl) můžu podle atmosféry půl hodiny po tomto výroku označit za tolerantní a velmi nehomofobní. A po příjezdu domů jsem usnula spánkem spravedlivých, ze kterého mě táta nebyl schopnej probudit, i když se mnou prej třásl a pak si v místnosti, kde jsem usnula, pustil rádio a já se stejně probudila až za dvě hodiny.

No a teď je zase krásný baboletní ráno a já mám na plánu jen dvě věci - žehlení a učení. A vůbec nevím, do čeho se mi chce míň. Slibuju, že v příštím článku se nevyskytne slovo škola, učitel, předmět, učení, studium. Ale nevím, kdy bude...

čtvrtek 1. září 2011

Září

26. září 2011 v 17:32 | A. | Diagnóza: škola
Vzala jsem si dnes sukni, a protože jsem měla děsně málo věcí, tak i somračku. Že je to špatná kombinace jsem zjistila velmi brzo, už na cestě do školy, protože sukně se mi celou dobu hrnula a já lidem ukazovala to, kde už silonky nejsou za dva, ale za jednoho a to já lidem ukazovat nechci. Teda určitě ne všem. Nemám totiž ráda, když mi to ukazují oni. Jako každej. Dobrý, držela jsem si to nakonec rukou. Tu sukni samozřejmě.

Část přednáškovky jsem o pauze pozvedla svojí teorií o názvu písně Franka Zappy (a ne, ta o papání toho bílýho studenýho, co změní barvu, když na to pustíte svýho pejska, to nebyla). Myslela jsem, že slovo "ejakulát" je v našich kruzích přípustný a normální slovo, který má přibližně stejnou hodnotu jako krev, sliny nebo hlen, ale byl to omyl na mé straně a já to přiznávám. Když jsem chtěla později sdělit okolí, proč jsem si na zimu (zima = až mně bude zima, na datumy nedbaje) koupila černý manžestráky s vysokým pasem, skoro jsem z toho chtěla vynechat svoje vaječníky, který si to ale podle mýho názoru zasloužej úplně stejně jako ledviny. Navíc ledviny souvisej s čůráním, tak nevím, jestli je tohle vyměšování těchhle lidskejch tekutin o tolik korektnější, než tamto.

Po příchodu domů jsem se vydala na nákup. Bože bože. Moje hlava zase začíná pod tíhou spousty věcí, který si MUSÍM pamatovat, děravět. Takže vydat se na nákup bez tašky je fakt bezva. Celou dobu jsem si slibovala, že si ji nekoupím, ale když jsem se u pokladny převažovala pod tím košíkem, tak jsem ustoupila a zase jim vysolila tolik peněz, za takovou blbou věc, která akorát ničí planetu (a to hlavně kvůli lidem, který nemyslej jako já). Až nebudeme mít ropu, budu se bít do hlavy. A to autem sama nikdy nejezdím.

Došla jsem na byt a zjistila, že být sama a mít si plnit povinnosti (nikoli manželské) je fakt docela na houby. Chvíli jsem se tu tak rozhlížela, ale pak jsem si sbalila věci a vyrazila do kavárny naproti na 2 pressa a dortík za 72, což je fakt dobrá cena za fakt dobrý kafe. Obávám se, že tam budu štamgast. Opisovat si na zahrádce kavárny sešity je fakt úlet, ale kvůli takovýmu dobrýmu kafi klidně až mi bude zima, vlezu se sešitama i dovnitř. Taky jsem si od kamarádky, která se právě stoprocentně věnuje vinobraní, objednala 5 lahví Vavřince z jejich sklípku, což doufám, že mi pomůže tenhle semestr nějak důstojně (už jste někdy slyšeli slovo alkohol a slovo důstojně v jedné větě?) přežít a nezbláznit se.

Taky jsme vedli závažnou debatu, jestli spolu souvisí zubní kámen a vodní kámen. Blbnem. A to bude hůř.

Klepání, trylek, výlusk, broušení

24. září 2011 v 8:37 | A. | Moje kecy
Jsem normální tetřev. A to pouze v hluché fázi, protože musím konstatovat, že tetřev-hlušec-aktuálně-nehlušec je na tom mnohem líp jak já. S mozkem, víte?

Takže. Na našem brněnském bytě byl cítit plyn. Nejdřív jsem si myslela, že to je z chodby, která je poněkud pochybná, ostatně jako jakákoli jiná chodba ve starým domě. Potom jsem to cítila jen někdy, takže jsem to neřešila. Když mě ale upozornila kámice, která do bytu přišla na návštěvu, že to taky cítí, očuchala jsem znovu vše a necítila jsem to. Hmm. Tak jsem se rozhodla to vyvětrat, udělala jsem průvan. Bohužel si náš soused zrovna na balkóně zapálil, takže jsem z našeho bytu udělala kuřácké doupě a smála se tomu, jak mu manželka nadává a volá ho domů, že prej cejtí, jak on tam kouří (úplnej Román pro ženy, víte?). Potom jsem okna zavřela, libovala jsem si, že nic není cítit. A najednou jsem to zavětřila zase. No, ještě, že na tom bytě nikdo nebyl, čmuchala jsem kolem trubek, lezla kvůli tomu na židli a připadala si jako stopařskej pejsek, ne, připadala si jako blázen. Až jsem vyčmuchala, že to je cítit u trouby. Takže jsem dnes ráno zavolala domácímu, ten tam (zatímco já jsem trnula, že mi řekne, že nic nenaměřil, a nechá mi zaplatit planej poplach) nastoupil s plynařema a zjistili poruchu a v pondělí se bude opravovat. Aneb, díky tomu člověku, kterej vymyslel odorizaci a díky mýmu (a i dalších) citlivýmu nosánku.

Taky se mi stala děsně záhadná věc, když jsem přijela domů. Vracela jsem se k nám s kámoškou, vidím, jak u našeho domu stojí auto, vyběh kluk v saku, zazvonil, skočil zpátky do auta, zatroubili a frčeli. Táta vyběh. Tak jsem mu to říkala. Ale vůbec nevíme, kdo by to byl. Na maloměstě jsou sice v pátek taneční, ale v době, kdy chodíte do tanečních, neřídíte. Teda pravda je, že auto jezdí na benzín (naftu, elektřinu,...) a ne na řidičák, ale. ALE! A hlavně, proč by to někdo dělal? Možná si nás s někým spletli, nebo si vybrali jedinej zhasnutej barák v ulici, nevím. Ale je to dost divný. Ještě, když to vidíte zvenku. Jen tak mimochodem, co by asi chlapci dělali, kdyby zazvonili v našem zaplynovanym bytě?

Taky jsem byla na pivu/kávě/limu s kamarádkou, která mi řekla, že se rozešla se svým přítelem. Ehm, on se rozešel s ní. To by nebylo tak divný, kdybych nebyla první, komu to řekla. Zaprvý to udělal vprostřed společné dovolené, na které spolu byli sami, což je podle mě úlet největší a dovízt domů to moh (narozdíl od nějakýho popivního močení, který už někdy až domů prostě nedovezete). Zadruhý to byl takovej ten pár, vo kterým nikdy nečekáte, že se spolu rozejdou. Jasně, rozvíst se může kvalitní manželství po padesáti letech, ale víte, jak to myslím, ne? A nejde o to, že by se třeba nehádali, to je podle mě naopak zdravý. Prostě už jsou propletený i jejich rodiny, oni nikdy nebyli nikde sami za sebe (nebo hodně málo kdy), plánovali společný bydlení, ona například o prázdninách bydlela u něj, protože musela chodit na praxi a jinde ji nesehnala. A zase u ní přestavovali barák, takže on tam jezdil brousit podlahy... Na čundry jezdili se společnejma zavazadlama. No prostě takovej ten pár, kde je úplně jedno, komu z nich zavoláte. V okamžiku, kdy mi to řekla, mi propadla čelist dolů do sklepa tý hospody, takže si nesmím zapomenout ji tam v pondělí vyzvednout, protože ovíněná už jsem to bohužel nezvládla a dlouhodobě žít bez mandibuly je prej hodně nepříjemný.

No a teď se dostanu konečně k tomu, proč jsem tetřev. Po takovejchhle obrovskej zážitcích, například tom plynovém, je pro mě nejdůležitější okamžik týdne, kdy si to vy-víte-kdo (a ano, měla bych si dát nějaký embargo na psaní o něm) dohasí na autobus se svojí přítelkyní. Upadla jsem do emočního kómatu, snažila se tvářit nenuceně a díky bohu, že se mnou byl zrovna o rok mladší kluk z našeho gymplu, kterej půjde teďka na vejšku do Brna a potřeboval ukázat jeho krásy. Jsem absolutně přesvědčená, že bych ho okamžitě neměla řešit, nicméně něco ve mně si to nemyslí a asi bych tomu měla vyhlásit válku.

No a navíc mám k těmto všem přepestrým zážitkům rýmičku. Jdu se na netu podívat, jestli neexistuje nějaká firma, která by uměla profesionálně politovat. Ale mám trochu obavu, že kdyby existovala, zákazníka by hned po příchodu spoutali do svěrací kazajky a odvezli do Havlbrodu. A to nepotřebuju. DOUFÁM!

Každý začátek je těžký

21. září 2011 v 18:07 | A. | Diagnóza: škola
Tak a už jsem v procesu. Teda jako ještě úplně zaháčkovaná ještě nejsem, je to přece jen teprve třetí den. Ale například včera jsem si byla schopná nakreslit do sešitu histologický řez epiglottis tak, že si ho byl někdo ochotnej i obkreslit. (Někdo, kdo takhle moc jako já v procesu ještě asi není ;-).)

První den v Brně, jsem oslavila dlouhou frontou na dopravním podniku, kterou mi zpestřovaly dvě slečny, který asi kupovaly šalinkartu poprvé. Celou dobu se vztekaly, že tam musej stát (a to fronta šla nebývale rychle), potom se jedna šla pokusit přemluvit ostré hochy z DPMB u dveří, jestli můžou někoho předběhnout a když se zlou potázala, zkusila to ta druhá přes sexy úsměv na mladíky z VUT, který stáli přede mnou. Kdybych řekla, že je mladíci poslali do příslušných míst, byla bych nepřesná. Poslali je tam, kam ani já nikoho neposílám. (Občas jen v duchu.) A já se jen smála. A mladíci se taky pak smáli. A holky se nevraživě koukaly. Achjo, zase si dělám nepřátele (nepřítelkyně???) na svojí straně genderového spektra.

Taky jsem se vydala zruinovat svoji peněženku do několika důležitých zastávek, které musím provést, když jsem "zase po dlouhé době" v moravské metropoli. Ikea (tam ta útrata moc velká nebyla - věšáček, šuplíčky, brčka) a Yves Rocher (tam útrata velká byla - parfém na léto /jako ještě na teď, rozumíte, nééééé?/, parfém na zimu /to jako na dobu, až bude ve škole zle a venku zima a já nebudu nosit čepici, protože to nesnáším, a budu si za to nadávat/ a spoustu dalších věcí) a drogerii a Billu. V Bille se mi stala velmi záhadná věc, koupila jsem si Tomu Naturu, dala do tašky Tomu Naturu, vyndala na bytě nevím co, dala to do špajzky a ráno ze špajzky vyndala Dobrou vodu. Doteď to nechápu a ani po křížovém výslechu spolubydlících se záhada neobjasnila.

Mám dvě spolubydlící. Jedna je hrozně pořádná, udělala nám rozpis na úklid, umývá si po snídani i večeři HNED (!!!) nádobí a NIC (fakt!!!) nenechává v odkapávači. Jsem z toho trochu nervózní, i když je to fajn holka a na náš bordýlek (ale vopravdu decentní bordýlek) nic neříká. Ale mohla by. Kde se to v těch lidech bere, že nedělaj bordel? To já neumím. A netvrďte mi, že je to výchovou. Moje máma je pořádná až moc a zametá věci i na odchodu z domu, když někam spěchá. Babička to samý. A s věkem to asi taky nepřijde, když je spolubydlící ještě asi o půl roku mladší, než já.

Po tom, co jsem učinila všechny ty brněnské kaufy, jsem se dozvěděla, jaký si mám koupit skripta a učebnice. Bylo to asi tak, jak jsem předpokládala, bohužel jedna byla naposledy vydána v roce 2009 a vy si ji teď pěkně sežeňte, kde chcete. No, takže už se na tom pracuje. A snad ji i někdy dostanu do svejch nenechavejch rukou zvídavýho studetníka. Antikvariáty v plném proudu.

No a to je asi prozatím vše. Momentálně se láduju mexickejma fazolema za pade, který jsem si koupila včera k večeři, ale večer jsem dostala akutní bolehlav doprovázenej nevolností, kterej mě dostal na lože ve tři čtvrtě na osm a večeři jsem musela vynechat. Ale do ledničky jsem je dát musela, protože pade, to je čtvrt jedněch skript, který jsem si dneska koupila, 25 rohlíků, 2 hermelíny, 2 koly z automatu, půl barevnejch punčocháčů, jeden úlovek ze sekáče, 2 náhradní náplně do propisky, 2 džusy, jeden deodorant, osmina krému na obličej, jeden hrnek na čaj...

Je to těžký začít znova, ale já se do toho dostanu. Slibuju.

Nevěřila jsem....

18. září 2011 v 23:07 | A. | Diagnóza: škola
Moje melancholická nálada mě ani neopouští, ani není slabší. Moje hlava se, místo snahy usnout, naprosto bez mojí vůle rozhodla bilancovat minulej rok, "můj první rok na vejšce". A donutila mě k tomu, abych se otočila z břicha na záda a vytáhla noťas a něco si o tom tady zaznamenala.

Nepředpokládám, že bych byla ten světem protřelej druhák, kterej se na prváky bude vyvyšovat, říkat něco ve smyslu: "Pche, vy nevíte kde je knihovna, vy bažanti.", nebo "Kosti, pche, počkejte, až přijdou svaly a splanchna a nervovka. Kosti byly jednoduchý!" Nikdy jsem to neměla ráda, ani na gymplu. Mám totiž staršího bráchu a tak celej život se posouváme po těch fázích: Počkej, až budeš chodit do školy. Počkej, až budeš chodit na gympl. Počkej, až budeš chodit na vejšku. Počkej, až budeš chodit do práce. Momentálně jsme ve fázi Počkej, až budeš muset chodit na úřad, až ti něco spletou se sociálním a zdravotním.

Každopádně musím říct, že to byl rok, kterej mě překvapil. Protože žádnej gymploid nevěří těm, co choděj na vejšku, že se jednou bude schopnej za noc jakž takž naučit sto stran, a nebo tři sta přečíst. Nikdy jsem si nemyslela (a jo, byla to pěkná blbost), že většina mejch peněz půjde na bydlení a jídlo. Naivně jsem si hned první den koupila něco na sebe (už si sakra ani nepamatuju, co to bylo!), a potom, co na nás vysypali názvy asi tak šesti skript, který si musíme do příštího týdne bezpodmínečně koupit, jsem skončila o suchým rohlíku a čaji. A jo, uvědomila jsem si hned, že chci jíst normálně, jako člověk. Nikdy jsem netušila, jak se budu těšit domů, na to, jak mi někdo uvaří, popovídá si se mnou a řekne mi, ať si konečně uklidím ten bordel v pokoji, protože po spoustě let samostatnýho života, kdy je jedno jestli chlív uklidíte dneska, nebo zejtra, jsem zase začala sdílet pokoj s někým. A jo, chápu, že lidi nechtěj zakopávat o moje věci ležící na zemi, takže se nutím. O to víc mě překvapuje, jak za těch pár víkendů, kdy jsem doma, umí narůst vrstva věcí v mým pokoji. (Aspoň o důvod víc začít zkouškový úklidem.) Nikdy dřív jsem nedokázala něco dělat s migrénou, nebo jen silnější bolestí hlavy. Jde to ztuha, ale jde to. Nikdy jsem nevěřila, že půl roku vydržím nečíst žádnou beletrii. Upřímně, neměla jsem na ni ani pomyšlení. Nikdy jsem nevěřila, že dokážu vydržet týden bez ručníku. No šlo to. Koupit si nějakej, jsem ani nestihla. Nikdy jsem nevěřila, že budu doma tajně krást pytlíky čaje, abych ušetřila 40 korun za krabičku, protože to pro mě bude HODNĚ peněz. Nikdy jsem nevěřila, že se naučím snídat. Nikdy jsem nevěřila, že začnu používat mejkap. (Sporadicky, ale přece.) Nikdy jsem nevěřila, že začnu v kapse nosit pepřovej sprej. Změnil se i můj život doma. Neměla jsem stůl a židli. Možná se divíte, ale asi tak 60% mýho pokoje zabírá obrovská postel (takovou jsem prostě vždycky chtěla) a můj život se odehrával v ní. Stůl a židli jsem si koupila až po prvním zkouškovým, kdy jsem zjistila, že stěhovat se po celým domě s papírama od stolu ke stolu (z pracovny od mámy, která chtěla pracovat, do kuchyně, kde chtěl někdo jíst, k bráchovi, kde chtěl pracovat on, když na víkend přijel) a hlavně ty papíry všude nechávat a pak je hledat, je fakt na houby. A teď žiju hlavně u toho stolu. No ale postel miluju dál.

Mohla bych takhle bilancovat ještě hodinu. Asi to všichni znáte. Můžu říct, že když se mluví o takovejch těch meznících, tak třeba osmnáctiny pro mě mezník vůbec nejsou. Jeden den vám je sedmnáct, druhej osmnáct a všichni se vás ptaj, jak se cejtíte a vy se cejtíte furt stejně. Ale třeba odejít 150 kilometrů od domova, vystačit si na týden s předem danejma financema a naučit se hlavně vystačit si sama se sebou, jo, to se cejtíte jinak.

Všem co jdou do prváku - knihovna je nalevo od vchodu a kosti se naučte pořádně. Jsou dost důležitý. A zejtra začíná škola...

Bylo nebylo....

16. září 2011 v 20:50 | A. | moje kvalytňý názori
Nepíšu, já vím. Upadla jsem do své každoroční podzimní melancholie, a tak dost jednoznačně můžu říct, že žádným svým článkem, který teď napíšu, nedostojím název svého blogu. Nebude to ironický, sarkastický, natož vtipný. Jsem na vlně takové té příjemné deprese, která není lezavá, je jen taková mírňoučká, emocionální a dojímá mě.

Mám ráda všechny roční období stejně. Jaro, protože mám narozeniny, všechno se probouzí, první kytičky, mláďátka od zvířat (ne, toto není póza z obalu čokoládových velikonočních vajíček v největším hypermarketu, žiju na maloměstě, kde se u sousedů na jaře začnou protahovat po dvoře koťátka, za měsíc se někomu v ulici narodí štěňata, chodíme se dívat na kuřátka a kachňátka k jedný starý paní ob ulici a vidět kůzle, jehně, hříbě, nebo třeba malýho oslíka není problém - hospodářství je okolo dost). Procházka v lese, kde je zima, zbytky sněhu a takový to klasický jarní vlhko. Jasně, že mám ráda i léto, protože je (většinou) tak nějak volno, voda, festivaly, pozdě se stmívá, grilovačky... Nápadů je hrozně moc. Nemůžu zapomenout ani na podzim, kdy se sklidí moje nejoblíbenější ovoce - švestky, hrozny, jablka, hrušky a děti začnou sbírat v lese kaštany a žaludy a žloutnoucímu listí javorů prostě musíte odpustit, že to je největší (ale podle mě i nejhezčí) kýč, jakej znáte. A zima? Lyžovačka, grog, horské chaty a jo - i Vánoce a novej rok. Zkuste si z toho vybrat jedno...

Ale teď nám plíživě a pomalu začíná podzim, slunce už zapadá dřív a já upadám do svý každoroční melancholie, která se projevuje vyhrabáním všech mejch vzpomínek, který jsou určitě v takovejch těch moc pěknejch krabičkách z Ikey uložený v mým mozku. Když například v létě cítím někde plyn, větrám, abychom se neotrávili přece. Když cítím plyn teď, vzpomenu si na dům, ve kterém bydlela moje kamarádka v bytě, kterej byl naprosto nepoužitelnej pro jakejkoli život, po rozvodu svých rodičů. Celej ten dům smrděl plynem. A já si vzpomenu na všechny ty párty, který tam byly a jak jedna naše kamarádka spala v kalhotkách a tílku na chodbě, protože si spletla dveře na záchod a ven a nechtělo se jí nás budit zvonkem. Nejhorší jsou pánský voňavky, kterejch v určité (přijatelné) cenové kategorii není moc. Tuhle jsem potkala snad osmdesátiletýho dědu, kterej voněl jako jeden kluk, na kterýho jsem se snažila oči dělat, asi když mi bylo třináct, aby mi pak děsně zlomil srdce tím, že o mně někomu řekl, že jsem "malá". Jo, měl pravdu. Nebo vůně vařícího se vývaru a opocený okna, to je každej podzim mýho života, kterej si pamatuju. Začalo se chodit do školy, vařilo se jen o víkendu a okna se neotvírala, aby netáhlo. Nebo někde sedět a mít na sobě svetr a přesto cítit zimu. To mi připomíná školu, takový to choulení se do svetru o přestávce, nebo o hodině, kdy je tak akorát, aby vás to drželo v pozornosti, ale stejně byste ocenili větší teplo. A spousta dalších asociací, které se začínají vždycky takhle na podzim řetězit.

Když mně a mým drahým kamarádkám bylo čtrnáct, vymysleli jsme super pravidlo, že opravdové vztahy by se měly začínat na podzim, ideálně tak kolem prvního září. Protože je ještě relativně velký teplo, takže s chlapcem můžete chodit do kavárny a na procházky (a padá na vás to podzimní listí a sbíráte ty kaštany) a nenutí vás to zapadnout s ním někam do bytu a tím váš vztah pohřbít. (Ach, kde ten věk je a ty názory, kde jsou? Vždyť my jsme byly geniální :-)). No, a když už na TO je ta správná doba, tak už je taky dostatečná zima, která vás do těch vytopenejch bytů zažene a líp se to obhajuje před rodiči, protože ty taky nechtěj, abyste trajdali po venku a nastydli. O rok později, přesně šestnáctýho září jsem to začla chodit s tím, o kom tady čtete až moc často na to, kdo to je :-D. A tak mě dnešní datum donutilo svou melancholickou náladu ještě prohloubit vzpomínkama na naše poslední "venkovní" rande toho roku, který se odehrálo druhýho listopadu, protože to jsou dušičky a já si pamatuju, jak jsem z něj běžela domů, abych stihla s tátou odejít na hřbitov. A byla tma a hrozná kosa a já si až doma vzala zimní kabát, kterej mě hrozně příjemně zahřál cestou na ten hřbitov... A předtím? To mě přece hřála láska!

Vzpomínky jsou nepřenosný, já vím. Ty řetězce asociací jsou ale hrozně krásný, i když s takovým tím smutným nádechem, že už to bylo. No a doufám, že jednou tohle budu vyprávět svejm vnoučatům, za oknama bude listopadová plískanice a já jim upeču nějakou dobrou buchtu a uvařím horkej čaj a sobě (aby děti neviděly) do něho kápnu trochu rumu, abych se ubránila slzám dojetí a měla na tváři jen takovej ten jemnej úsměv, kterej dokládá, jak to všechno bylo krásný...

Pračka a vhodný rým si najděte sami!

9. září 2011 v 15:40 | A. | Moje kecy
Jako každá průměrná středoevropská rodina jsme měli pračku. Ano, měli. Nebyla zase tak stará, nebyla ani úplně nová, ale prala, což se od ní tak nějak očekávalo, že. Záruční list k ní ještě máme, návod už nikoli. A taky v ní uměla prát jenom moje máma, protože si kdysi dávno osvojila, že například 8 je zkrácenej program na třicítku. Dlouho jsem ji přemlouvala, aby mi to někam napsala, na nějak papírek, co je co a ona se k tomu rozhoupala až letos v létě. Tak jsem jeden srpnový den pokořila její rekord a zvládla 15 praček (svetry na ruční praní, trvá to asi něco přes 20 minut to vyprat).

No, a když jsme odjížděli do Itálie, chtěla máma zapnout pračku těsně před tím, než vyjdeme (když jsme to pak různejm lidem vyprávěli, zhrozili se, že pereme, když nejsme doma a taky jsme si poslechli jeden moc milej příběh o tom, jak jedna na noc zapnutá pračka vyplavila čtyři patra v paneláku, než prvním lidem začala kapat voda na hlavu, takže je to vzbudilo). Zapla, z pračky se ozvalo něco jako když je v obýváku puštěnej dokument o Hirošimě a vy stojíte na chodbě. A vylítly všechny pojistky. Takže jsme pračku vytáhli ze zdi, vyndali z ní prádlo, nahodili jističe a utíkali na autobus. Po příjezdu domů jsme našli záruční list, přečetli si datum prodeje pračky a shodli se, že bude asi nejlepší nápad koupit novou, protože opravář by si asi tak hodinu ťukal na čelo, a potom by nám doporučil to samé - čili nákup.

Prošmejdili jsme velmi intenzivně všechny obchody na maloměstě a nechápeme, opravdu ani trochu, kde ty lidi ty pračky maj, protože všechny byly obří a na dost velký množství prádla, který my v jedný barvě vyprodukujem asi tak za půl roku, zvlášť třeba ve žlutý. Tudíž nám nezbylo nic jiného, než si pračku objednat z internetu. Velice paranoidně jsem prošmejdila recenze pračky, kterou si máma vybrala (a jo, dopadla dost dobře) a pak všech obchodů, který ji nabízeli a vybrala ten nejlíp hodnocenej. Pračku jsme objednali v pátek. O víkendu jsme se od naší babičky dozvěděli, že jsme blázni, že nás okradou, nic nám nedovezou, že prostě všechno špatně. Naši z toho byli chudáci krapet rozložený. V pondělí nám zavolal pán, že ve středu pračku přiveze, takže celé rodině trochu stoupla nálada.

Ve středu mě doma nechali samotnou, přijmout pračku. Bezva, myslela jsem si, že to bude fajn den, kdy stihnu něco z anatomie, posedím, pak přijedou, podepíšu to a zase odjedou. O půl osmý mě vzbudil telefon. Podívala jsem se na číslo - neznámý a končí divně, takže jsem to položila s tím, že to je nějakej operátor, kterej se zbláznil a hodlá mi nabízet svoje služby, když mám půlnoc. Samozřejmě, že jsem to típla. Okamžitě, jak jsem usnula, telefon se ozval znova a to už jsem byla rozhodnutá ho zvednout a říct jim něco pěkně peprnýho. Tak jsem se nadechovala a ozvalo se: "Haloooo, já vám mám dneska dovízt tu pračku, tak abyste věděla, že tam za chvíliiiii buduuuuuu!" Jo, oka, takže jsem vylezla z postele, oblíkla se, nasnídala, vyčistila si zuby a čekala. O půl jedenáctý už mi to bylo krajně podezřelý, ale lehat si do postele v oblečení se mi nechtělo. No, zkrátím to, přivezli ji po jedný, podle smlouvy ji složili za první dveře a odfrčeli. Rozhodla jsem se jí rozbalit. No a samozřejmě, což vy už asi čekáte, ale já v u chvíli ne, pračka byla promáčklá k jedný straně a úplně zhroucená. Achjo! Takže jsem hned volala do firmy. Tam mi nějakej moc milej pán řekl, že se mi moc omlouvá, že mám pračku nafotit na digitální foťák spolu s neporušeným obalem, poslat mu to (co nejrychlejc!) a on nějak vyřídí reklamaci. Jenže nikdo doma, táta si foťák s sebou bere občas do práce a na svým obvyklým místě nebyl, telefon nikdo z rodičů nezvedal. Bezva, projela jsem všechny přátelé na všech dostupných sociálních sítích a hledala někoho, kdo foťák má a půjčí mi ho. Zajímavý, jak se zrovna všem foťák rozbil, nebo ho měli na koleji (na koleji 8.9.?). Až jsem konečně natrefila na přítele mojí spolužačky, kterej fotí hodně a ten říkal, že ať si přijdu, že mi jeden půjčí.

Smůla je, že bydlíme na kraji maloměsta a naše maloměsto je sice malé počtem obyvatel, ale velké rozlohou, a aby to samozřejmě bylo všechno dokonáno k dokonalosti, on bydlí na úplně druhé straně maloměsta (a ještě do kopce), kam jsem se potřebovala dostat, co nejrychlejc. Takže obout běžecký boty a klusat, protože auto parkujem u babičky, což by se mi nevyplatilo a poslední kolo se nám nedávno tak trochu rozpadlo, ehm. (Ne, nikdy si neberte boty na outdoorovou turistiku a lehký terénní běh na běhání po několik stovek let ošlapanejch kočičích hlavách, málem, nebo doopravdy si nabijete ústa.) No a z konce na konec je to nejkratší kudy? Po úhlopříčce! A co bývá ve středu města? Hlavní náměstí. Takže, když jsem ve tři čtvrtě na dvě doběhla na náměstí, vypadalo to tam, jako když bouchnul gympl. Běžela jsem a už jsem trochu ztrácela dech, ale stejně jsem ze sebe furt vyrážela ahoj, čau, ahoj, dbryén, ahoj, ahoj, dbryén, ahoj, ahoj, čau. Doběhla jsem do cíle a místo jednoduchého kompaktu jsem dostala megaobrdělokanón zrcadlovku, která prý byla jeho nejšunťáčtější foťák. Díky. Běžela jsem zpátky, bála jsem se, že si rozbiju držku a zničím ten foťák. Doběhla jsem domů, vyfotila jsem z dvěstěpadesátidevíti úhlů pračku a krabici. Což nebylo tak jednoduchý, celou dobu jsem s tím, jakožto správnej technickej antitalent hrozně bojovala a byla jsem v pokušení zavolat svému bývalému příteli, což jsem ostatně v pokušení vždy, když mám nějakej technickej problém. V pondělí jsem ho viděla, takže mi bylo jasný, že asi ještě bude v rodném kraji. Takže jsem ležela u pračky na zemi (abych to mohla dobře vyfotit po vzoru slavných fotografů) a střídavě vytáčela jeho číslo a zase to pokládala, protože přece nejsem slaboch, co si bez něj nepočne nic celej život. Nakonec jsem to s tím foťákem nějak vybojovala a fotky udělala. Nahrát je do počítače byla taky fuška, protože jsem to samozřejmě nikdy nedělala. Odesílání emailem nebudu popisovat do detailů, prostě mi to asi 600 krát spadlo, než jsem si uvědomila, že jedna ta fotka má velikost asi tak milionu stránek psanýho textu a odeslala to přes úschovnu. Než se to odeslalo, odsprintovala jsem pro čokoládu a zase zpátky, sbalila foťák, převlíkla si obuv a běžela zase nahoru do kopce těch necelejch 5 kilometrů, jak jsem si později našla na mapách. Doběhla jsem, předala jsem foťák a provizi. A utíkala jsem zase zpátky domů. Když jsem doběhla, přečetla jsem si e-mail od pána, že jako moc děkuje za fotky, ale že by ještě potřeboval vyfotit polystyreny, ve kterých byla pračka obalená, jestli jsou taky poškozený. (Nebyly, ale nejsem si jistá, co to znamená.) Takže jsem tam seděla před počítačem, cítila se bezmocně a měla sto tisíc milion chutí zavolat tomu svýmu ex, ať se naloží do auta, který má před barákem, doveze mi foťák a pomůže mi - chudince. Bylo mi fakt bídně. Nakonec mě ale napadla spásná myšlenka zkusit ty polystyreny nafotit na mobil, což se mi povedlo, odeslala jsem a připadala si sice poněkud na pokraji sil, ale taky jako dospělej člověk, kterej je relativně schopnej zvládat krizový situace.

Odpověď nám přišla dnes ráno, že prý moc děkuje za dobré fotky (taky z toho kanonu ještě aby nebyly). Reklamace bude vyřízena do třech pracovních dnů.

Takže stále nemáme pračku a protože já neříkám hop, dokud nepřeskočím, vůbec si nedovoluju odhadovat, jaký bude mít příběh pokračování. Každopádně už teď je to na 1 250 slov, takže za zaznamenání to stálo, ne?

Zeleninu rádi jíííímeeee, k doktorovi NEchodíme...

6. září 2011 v 9:36 | A. | Moje kecy
Takže, začnu na vás zhurta. Nevím, jak to máte vy, ale já to mám tak, jak teď popíšu a budu ráda, když se ozve aspoň jedna duše, která mi veřejně (anebo soukromě) sdělí, že je na tom aspoň podobně. Základem celého článku je, že jsem v pátek byla na preventivní prohlídce u doktora, což pro mě teda zážitek je vždycky...

Jsem zvláštní osoba, co se léčení týče. Lékařů si velice vážím, uznávám je, jsem pro to, aby měli vyšší platy, dokonce možná snad nejvyšší (protože k čemu nám vlastně je manažer nějaký obrovský firmy, když jde do tuhého, že) a myslím si, že je dobře, že se umísťujou na předních příčkách v "soutěžích" o nejvěrohodnější, nejhodnotnější a prostě tak nějak celkově the best povolání. Na druhou stranu ale trpím panickým strachem z jakékoli návštěvy lékaře a jsem strašnej, ale strašnej hypochondr.

Abych dorazila k doktorovi, musím být nějakým způsobem vydírána, nebo mi musí být opravdu, ale opravdu bídně, tak aby se mi tak trochu vypnul mozek. Vydírání se třeba na gynekologii uskutečňuje jednoduše - nedojdu na prohlídku, nedostanu recept. U praktickýho lékaře je to horší, musím ho asi stokrát potkat v obchodě, musí mi tam kázat, jak má už rok vypsanou tu žádanku na moji krev, že si jako MUSÍM najít ten čas a "ty jsi hodná holka, ty si ho najdeš, viď"! Dost si uvědomuju, že na našem maloměstě, kde je náš doktor ještě z té malé sekce lidí, kteří jsou s námi v přízni, se toto vydírání uskutečňuje poměrně jednoduše, ale co až jednou budu třeba bydlet ve větším městě?

Proč se do ordinace vlastně bojím? Jak jsem řekla, jsem hypochondr, neustále si nacházím a "diagnostikuju" nemoci všeho druhu. Ne, opravdu si je nehledám na internetu, těmhle pochybným zdrojům bych nikdy své ubohé tělo nesvěřila, přece, ale pěkně v knihách, které jsou opravdu chytré. (Ale nebojte, je mi jasný, že těch šest let plus celoživotní vzdělávání asi nemaj předepsaný náhodou.)Na druhou stranu se bojím každého vyšetření, protože co když mi NĚCO najdou? Pokud si myslíte, že je to blbost a co by mi asi našli, vybavuju si jeden francouzskej vtip, z něhož si francouzsky pamatuju jen poslední větu (Poslední dobou to šlo s mojí francouzštinou tak z kopce, že se až stydím!), a ta zní : Mal examiné! (Jde v podstatě o to, že neexistuje zdravej člověk, všichni jsou jen špatně vyšetřený.) A jak se říká, na každém šprochu, pravdy trochu - nedávno jsem někde v novinách četla, že čím je v nějakém státě lepší úroveň zdravotnictví, tím je tam větší počet "nemocných", protože jsou na ně využity lepší diagnostický metody a sám autor článku - lékař říkal, že se těžko určuje, co je fyziologická výchylka a součást individuality jedince a co je patologie.

Ale dost už teorie. Přejděme k praxi. Takže na každou preventivní prohlídku ke kterémukoli doktorovi, včetně zubaře, se dostavím asi tak po šesti sprchách nejmíň. Proč? Nejsem si tak úplně jistá, že to vím. Ne, nejsem ten, kterej se bojí bolesti, vrtačky, ztráty soukromí při vyšetření, při kterém nejste tak úplně oblečeni. Na to nemám ani čas myslet! Usednu do čekárny, tlak mám 200 na 100 (a to normálně trpím spíš tlakem nižším) a srdce mi buší jako o závod, což s sebou nese ovoce v podobě sexy krůpějí potu na čele a tváří tak červenejch, jako jsou na těch starejch, kolorovanejch fotkách. Do ordinace vcházím vždy s(e) nenuceným výrazem snahou o nenucený výraz, kterým se tohle všechno snažím zakrýt, protože mám obavu, že moje hypochondrie bude prozrazena a já budu odeslána do psychiatrické léčebny. Na otázky typu: "Nic vás netrápí?" odpovídám vždy tak nějak šalamounsky, jakože jo i ne, protože jsem (taky) pověrčivá a mám utkvělou představu, že když řeknu, že ne, tak se mi hned druhej den všechny moje bolístky ozvou a když řeknu jo, tak mě budou vyšetřovat a najdou mi to ono NĚCO... Mluvím rozklepaným hlasem, kterej zní, jak kdybych se měla každou chvíli rozbrečet. (Dospěla jsem tak daleko, že se tenhle hlas snažím napodobovat, když svoje lékaře někde potkám, aby si mysleli, že něčím takovým prostě já chudák už tak nějak oplývám.) A ruce se mi třesou tak, že nabrat mi krev je obrovskej boj pro sestru i pro mě, protože se snažím dělat, že se mi vůbec neklepou, protože já jsem přece úplně v pohodě a z čeho bych měla bejt nervózní, že jo? Je to velká fraška a v okamžiku, kdy z ordinace odcházím, bejváme duševně i fyzicky vyřízený. Já, doktor a sestra.

Mohu-li udělat něco pro své zdraví, snažím se to udělat, jíst (relativně) zdravě, hýbat se, ale taky polykat tisíc vitamínů, protože mi je prostě někdo doporučil, což asi není ono, ale furt to není ještě tak strašný! Já jsem vděčná, opravdu vděčná za to, že za některá očkování se doplácí, protože jinak bych si to nechala všechno do těla napíchat a zruinovala svůj imunitní systém. Stejně tak umím na požádání vyjmenovat svoji krevní skupinu, seznam léčiv pozřených za posledních 72 hodin a další důležité informace. Když jsem si loni v říjnu rozrazila hlavu a přijela pro mě sanitka, vyjmenovala jsem všechno včetně data poslední tetanovky řidiči, kterej si to poslech, pokejval hlavou, ale sdělil mi, že ho to vůbec, ale vůbec nezajímá a odvezl mě do nemocnice na šití.

Moje okolí se tím většinou královsky baví. A já se zpětně po intenzivním záchvatu bavím taky, protože co mám dělat, že. Náladu mi za poslední dobu zvedl záznam bezvadný divadelní hry v hlavní (a jediné) roli s Eliškou Balzerovou Můj báječný rozvod. Jestli jste neviděli, sežeňte, uvařte si kvalitní čaj nebo kávu (žádný chipsy a pop corn ať vás ani nenapadaj vy barbaři ;-)) a užijte si to. Fakt to za to stojí.

Táááááák, vím, že to je těžký, ale řekněte mi někdo prosím, že nejsem blázen, jo? Udělá mi to radost, víte...

Hola hola, škola volá

1. září 2011 v 9:28 | A. | moje kvalytňý názori
Tak dětičky jdou dneska zase do školy. Konečně! Ryk pod mými okny utichne aspoň v době, kdy se hodlám oddávat sladkému snění. Nedovoluje mi to ale se krátce nezamyslet nad dnešníma dětma.

Ne, nebojte, nebude to takovej ten nářek člověka, kterej právě vyrost z puberty a už si stěžuje, jak ti mladí a jak je všechno špatně. Občas k tomu mám trochu sklon, hlavně proto, že my jsme byli v dětství pěkní sígři a vždycky mě překvapí (a samo sebou i naštve, protože moje zlobící kariéra byla dokonalá!) někdo, kdo to zvládne tak nějak líp.

Začnu u mojí historky z včerejšího dne. Byla jsem na zelinářském trhu, a protože jsem holka více než šYkovná, podařilo se mi tam vysypat na chodník celou peněženku. Okolo mě stáli starší lidé, řekla bych většinou důchodci, ihned začali sbírat drobný. Ještě jsem jim říkala, ať to nedělaj, protože mi bylo blbý, aby se někdo s hůlkou ohýbal pro moje mince. A věřte tomu nebo ne, než jsem vyštrachala občanku z pod přepravky plný brambor, vzali s nima roha. Starý lidi! A pak, že je mládež zkažená. Nechala jsem si to líbit, protože bych je za prvý nepoznala a za druhý jsem tak vychovaná. Bohužel. Jsem naučená být uctivá ke starým lidem a nechat si od nich ledacos líbit čistě jenom proto, že jsou staří. Dostávám se tak do prekérních situací. Vystupuju z vlaku, přede mě se nacpe paní, která není schopná dveře otevřít, ale já ji nepošlu tam, kde slunce nesvítí. Já vzorně čekám, až zjistí, že ona ty dveře neotevře, budu se stresovat, že se ten vlak rozjede, než stihneme vystoupit a nakonec je půjdu otevřít já. Stále si vedle mě někde někdo sedá a něco mi vypráví. Například v šalině. A já se třeba chci učit. Ale je to starej pán sakra, tak ho nechám vypovídat, knížku na klíně, neumím nic a bohužel si z toho většinou ani moc neodnesu, protože mluví páté přes deváté a mně je ho líto, že se s ním určitě nikdo nebaví a poslouchám a přitakávám. Také si vybavuju jeden moc příjemný zážitek, jak mi paní ve vlaku na Prahu ukázala jizvu přes celé břicho a celou cestu mi vyprávěla, jak v ní určitě nechali nůžky, že ona si tam jede vysoudit milion do tý nemocnice (že soudy v nemocnici většinou nesídlí jsem jí neměla to srdce říct). A protože někde hluboko ve mně třímá přesvědčení, že za každou neuctivost, kterou udělám staršímu člověku, někde umře koťátko nebo co, nechávám si to všechno líbit. Dnešní mladí už takoví blbci nejsou. A já si myslím, že je to dobře. Když se někdo chová blbě, mělo by bejt přece jedno, jestli mu jsou dva nebo sto!

Malá holčička, kterou občas hlídám, mi tuhle ukazovala svůj mobil. Má takovej ten dětskej, na pět čísel, máma, táta, ségra, babička, druhá babička a jedna kamarádka. A taky SOS tlačítko, který mi přijde jako docela dobrej kompromis mezi snahou o bezpečnost dítěte a utlačováním jeho svobody. Ptala se mě, jakej mobil jsem měla já, když jsem byla tak velká, jako je ona. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to byla tenkrát divoká doba vínových a tmavozelených sak, mobil měli jen největší korupčníci a tuneláři, byl větší, než dnešní notebooky a vážil asi tolik, že kdyby vám zavázali oči a pustili vám ho na nohu, tak si myslíte, že na vás někdo spáchal útok tvárnicí. A taky, že to mobil neměla ještě ani moje maminka, takže by mi tlačítko máma bylo tak přibližně na dvě věci. Vyvalila oči tak, že jsem trpěla vážnou obavou, že jí vypadnou. Od té doby mnou trochu pohrdá, že když jsem byla malá, neměla jsem mobil. Ach ty dnešní děti, všechno musí mít značkové a drahé. No ale byli jsme lepší? My se smáli dětem, který byly tlustý, rezavý, brejlatý. Oni se smějou dětem, který nemaj značkovou mikinu. A co z toho je spravedlivější? Jak ovlivní dítě v 8 letech svoji rezavost a jakou šanci má mluvit do svý mikiny?

Jo a taky ty střílečky a počítače, o kterejch se všude mluví. Děti dnes hrajou střílečky, koukaj na krvavý filmy v televizi, degenerujou z toho a tak. Já bych to moc neřešila, kromě přímého vlivu na jejich zdraví. Když dostatečně lítaj po venku, tak ať si u toho počítače zastřelej třeba dvě stě monster a půl tuny gangsterů. My jsme žádný střílečky nehráli, ale jako koně jsme se rvali stejně. Tolik vysklenejch skříní, rozbitejch učitelskej hrnků, oken, lavic, židliček! A co teprve těch rozraženejch hlav, zlomenejch rukou a klíčních kostí? Několik roků nás držela hra : práskni někoho po hlavě atlasem, jak nejvíc umíš. Když to teď píšu, úplně se mi vháněj slzy do očí. Bolest to teda byla fakt pekelná. Nejvíc mozkovejch buněk mi snad umřelo tehdy. Žádnej alkohol podle mě nemá na dobře mířenou ránu atlasem šanci.

Jsou jiní, to uznávám. Doba je jiná, tak ještě, aby nebyli! Ale horší nejsou ani trochu. Můj děda mi vyprávěl, co dělali oni. Přivazovali se na intrech k posteli provazem, lili po sobě inkoust z kalamáře, dali učitelovi do pomády kyselinu máselnou. Kdo má dneska internát ve spodním patře školy? Kdo píše perem a inkoustem, kterej o přestávce dolejvá školník? A čí učitel si dneska o přestávce pomáduje patku? Takže uznejte, že jim nezbejvá, než se prozvánět, kdo má náhodou zaplý zvuky...

Jen dokud budeme chodit, tak to starý dobrý podrážení nohou zůstane! A za to díky ;-)